Krvavá celebrita Nero aneb Korunovace Poppey ve Vídni

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Bohužel v českých zemích zůstává Korunovace Poppey prakticky neznámá, byla inscenována jen třikrát, vždy jen s minimálním počtem repríz. Nejprve byla provedena Komorní operou při JAMU v Brně 25. listopadu 1972, poté ji pro premiéru 6. března 1976 nastudovali režisér Rudolf Málek a dirigent František Babický v libereckém Divadle F.X.Šaldy, taktéž v českém překladu Věry Střelcové. A konečně po třetí a zatím naposledy byla Korunovace Poppey premiérována 30. října 1981 brněnským operním souborem v Divadle Reduta, na repertoáru byla pouze čtyři měsíce (derniéra 9. března 1982); dílo bylo provedeno v českém překladu Evy Bezděkové a hlavní zásluhu na uvedení měl dirigent Václav Nosek, neúnavný objevitel nových titulů nejen pro brněnské scény, na kterých působil takřka třicet let. Režii vedla Alena Vaňáková-Dopitová a v hlavních rolích vystoupili přední zpěváci tehdejšího brněnského souboru: Jitka Pavlová (Poppea), Josef Škrobánek (Nerone), Anna Barová (Ottavia), Jan Hladík (Ottone), Josef Klán (Seneca) a Daniela Suryová (Arnalta). Kupodivu si dirigent vybral méně uváděnou verzi opery v redakci Ernsta Křenka. Monteverdiho operní dílo je v českých zemích uváděno velmi zřídkakdy, naposledy to bylo na scéně Národního divadla v Praze v květnu 2007 (L′Orfeo). Občas se na koncertních pódiích objevuje některá z kratších dramatických prací (na pomezí opery a dramatické kantáty) tohoto autora, nejčastěji Il Combattimento di Tancredi e Clorinda (Souboj Tankreda a Clorindy).

Překvapujícím rysem celého Busenellova a Monteverdiho opusu je jeho nadčasovost. Hudba se svou rafinovanou jednoduchostí přibližuje hudbě puristických a minimalistických proudů dvacátého století a sofistikované libreto svou pseudomorálkou pobaví moderního diváka. V opeře totiž nevítězí ctnost a ušlechtilost zastupované lkající manželkou Ottavií (postavou, kterou Busenello záměrně formoval jako nudnou, a připravil divákovi překvapení, když tato římská patricijka žádá Ottona o vraždu Poppey), a ani moudrost filozofa Senecy (kterému se Neronova výchova vymkne z rukou a on musí na příkaz svého císařského žáka spáchat sebevraždu). Sice ji provede velmi důstojným způsobem (jeden z hudebních a dramatických vrcholů opery), ale je to také zároveň znamení ukončení starých „dobrých“ časů a důkaz, že vše je nyní již v rukou šíleného diktátora. Skutečnou vítězkou je ovšem Poppea, extrakt ženské přitažlivosti a manipulace, sociopatka, která se k mužům chová tak, jak oni touží, a zároveň je přivádí ke svým mocenským cílům. Libretista ji zformoval sice jako zjevně amorální postavu, ale pracuje podvratnými postupy, kterými činí divákovi tuto postavu vlastně sympatickou v jejím úsilí. Stejně je třeba napsána postava spisovatelky Catherine Tramell (Sharon Stone) ve filmu Basic Instinct (Základní instinkt). Postava od začátku nebezpečná až smrtící, ale díky své krásy a inteligenci budící v divákovi skryté sympatie a ztotožnění.

Současná vídeňská inscenace velmi hojně pracuje právě s tématy psychopatologie (sexuální) a režisér Claus Guth překládá vlastní děj do prostředí televizního studia, kde se natáčejí mnohadílné soutěže. Jeho současný výklad podporují dnešní kostýmy i funkční scéna Christiana Schmidta. V úvodu to je plytká soutěž u pultíků, ve které se dohadují Láska (Amor), Štěstěna (Fortuna) a nudná Virtú (Ctnost). Bisexuální Nerone je mladíček – celebrita z televizního studia, která od počátku projevuje rysy sexuálních deviací mnoha druhů. Komplexní psychiatrická diagnóza je skutečně široká – od fetišismu kůže a dámské obuvi, sadismu, sexuální agrese, přes megalománii až k silným homocidním impulsům. Režisér až příliš přehání projevy duševního onemocnění. Poppea pak není římskou patricijkou dvou tváří, ale atraktivní, zkušenou televizní harcovnicí, která ví, že šéfovi je třeba vyhovět ve všem, ať je to cokoliv, ale není tím třeba ztrácet mnoho času. Neronova manželka Ottavia je v režijní koncepci dobře charakterizována jako neustále popíjející televizní hvězda v úpadku, jejíž nářky nemůže zastavit ani další láhev, mladý číšníček nebo starostlivá chůva (maskovaná jako Mrs. Doubtfire, což bylo využito již v Carsensově inscenaci roku 2010).

Claudio Monteverdi: L´incoronazione di Poppea - Theater an der Wien 2015 (foto Monika Rittershaus)
Claudio Monteverdi: L´incoronazione di Poppea – Theater an der Wien 2015 (foto Monika Rittershaus)

Inscenace využívá některé další odkazy na „vysokou“ i popovou kulturu (například Chaplinův Diktátor nebo žánry pokleslého hororu). Přesto režisér televizní prostředí nijak zvláště nevyužije a ani ho nepoužívá jako metaforické zobrazení původního děje. V detailech poznáváme rukopis Clause Gutha – v postavě Amora (který dokáže ovládat jednání postav ze salcburské inscenace Figarovy svatby), v zálibě v automobilu na scéně, které je útočištěm a rozděluje prostor na vnitřní a vnější jednání (Don Giovanni tamtéž) nebo v častém rozhazování peří, okvětních lístků a konfet (Così fan tutte tamtéž); znakem je i zpomalený pohyb protagonistů během vypjatých momentů některých scén.

Opera žádá čtyři hlavní představitele a řadu drobných rolí. Inscenátoři zvolili pro postavu Nerona mladého úspěšného kontratenoristu (sopranistu) Valera Sabaduse, ale trochu se zdá, že tato velká charakterní role přišla příliš brzy. Hlas je opravdu světlý, velmi dobře ovládaný, ale artikulace ve vyšších polohách již není tak zřetelná, a navíc tón ve vysokých polohách někdy zní ostře a ne zcela příjemně. Hlas zní mnohem lépe v lyrických pasážích než ve vypjatých dramatických částech. Pěvec přes složitou akci předepsanou režisérem, kterou naplňuje, působí jako představitel poněkud nevěrohodně. K tomu přispívá především naprostý nedostatek sexuální chemie s představitelkou Poppaey (Alex Penda, původním jménem Alexandrina Pendatchanska), umělkyně schopná silného výrazu, která excelovala jako Donna Elvira v nedávném koncertním provedení Mozartova Dona Giovanniho pod taktovkou Reného Jacobse. Její spolehlivý výkon tentokráte trochu postrádá obvyklou inspirovanost a jednotný dramatický výraz.

Claudio Monteverdi: L´incoronazione di Poppea - Theater an der Wien 2015 (foto Monika Rittershaus)
Claudio Monteverdi: L´incoronazione di Poppea – Theater an der Wien 2015 (foto Monika Rittershaus)

Spojení velmi mladého muže se starší zkušenou ženou se ze začátku zdá jako dramaticky nosné, bohužel Nerone je v této inscenaci mnohem přesvědčivější v eroticko-násilnické scéně s básnickým druhem Lucanem (Rupert Charlesworth), než se svojí zkušenou milenkou. Tak se pěvecky a herecky nejucelenější postavou představení stala Ottavie americké mezzosopranistky Jennifer Larmore. Dokonalá znělost hlasu i výslovnost, dramatický výraz i přesné postižení dramatického typu z jejího provedení činí vrchol inscenace. Výborný je režisérský nápad proměnit scénu, kdy Ottavie žádá Ottona o vraždu sokyně, v hysterický a násilnický výstup. Spolehlivě ztvárňuje filozofa a Neronova vychovatele Senecu německý basista Franz-Josef Selig. Bohužel jeho procítěné provedení sebevraždy ruší neklid režisérské přeinscenovanosti, který u dalších „magických čísel“ partitury – Senecova smrt, ukolébavka Arnalty, Ottaviina rozlučková árie Addio, Roma i závěrečný fascinující duet Pur ti miro – odvádí divákovu pozornost od vlastních hudebních kvalit jednotlivých hudebních čísel.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Monteverdi: L´incoronazione di Poppea (Theater an der Wien)

[yasr_visitor_votes postid="188319" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
3 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments