Čtenáři Opery Plus blogují
V neděli 22. října se v rámci evropského turné ve Smetanově síni Obecního domu pražskému publiku poprvé představil korejský Kwangdžský symfonický orchestr (Gwangju Symphony Orchestra). Pomyslně tak navázal na pražské vystoupení korejské Pučchonské filharmonie v roce 2014.
Kwangdžský symfonický orchestr byl zpočátku amatérským orchestrem, který vznikl z iniciativy místních obyvatel v roce 1969 pod názvem Kwangdžská městská filharmonie. Ta se v roce 1976 zprofesionalizovala a vznikl tak Kwangdžský symfonický orchestr. Se současným dirigentem korejsko-japonského původu Kim Hong-jae, který studoval u proslulého Seiji Ozawy, vystupuje orchestr teprve od roku 2016. Kim Hong-jae byl už ve svých dvaceti čtyřech letech (v roce 1978) jmenován šéfdirigentem Tokijské filharmonie, dále v Japonsku dirigoval Nagojskou filharmonii a Kjótský symfonický orchestr. V Koreji dirigoval Ulsanskou filharmonii. Absolvoval také studia v Německu u skladatele a dirigenta Isanga Yuna. Kim Hong-jae se však nespecializuje výhradně na vážnou hudbu – během svého působení v Národním korejském orchestru propagoval tradiční korejskou hudbu a dirigoval také koncerty filmové hudby.
Svou zemi prezentoval orchestr hned první skladbou Fantazie na Arirang (korejská lidová píseň), která platí za neoficiální korejskou hymnu a pod jejíž orchestrací je podepsán severokorejský skladatel Čoj Sung-hwan. Skladba zaujala vroucí melodikou a prvky tradiční korejské hudby. Je jistě vděčným úvodním číslem pro evropské turné orchestru. Skladba byla odehrána v posíleném obsazení orchestru, které zajistilo slavnostní vyznění Fantazie.
Jako další byl na programu Beethovenův klavírní koncert č. 4 G dur komponovaný v letech 1805–1806. Původní premiéru skladby odehrál sám Beethoven ve vídeňském Theater an der Wien v roce 1808. Přestože tato premiéra byla úspěšná, dílo bylo dlouhá léta opomíjeno a znovuobjeveno až v roce 1836 Felixem Mendelssohnem-Bartholdym. Za klavír v Obecním domě zasedl rakouský pianista ověnčený řadou ocenění Gottlieb Wallisch. Jeho výkon vynikal precizní virtuozitou a technickou dokonalostí. Jeho tón byl jemný, ale nikoliv nevýrazný. Orchestr, který má v tomto díle spíš komentující charakter, nechal sólistovi vyniknout a nijak ho nepřehlušoval. Doufejme, že se po tomto Wallischově pražském debutu s tímto vynikajícím umělcem ještě v Praze v budoucnu setkáme například na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného.
Vrcholem programu byla Čajkovského Symfonie č. 4 f moll komponovaná v letech 1877–1878, která je s Ludwigem van Beethovenem částečně provázána (vzhledem k chybějícímu programu není jasné, jestli to bylo dramaturgickým záměrem). Čajkovskij v tomto díle reflektoval Beethovenovu Symfonii č. 5. Výrazné jsou v díle úvodní fanfáry, to znamená fanfáry osudu, jak se sám skladatel charakterizoval (proto bývá symfonie také někdy nazývána Osudovou). V díle se snoubí programní a absolutní hudba, přičemž fanfáry fungují jako strukturální prvek. Orchestr hrál symfonii precizně a s obdivuhodnou jednotností a disciplínou, jako by šlo v každé nástrojové skupině vždy o jednoho hráče. Úvodní fanfáry a další dechové části symfonie byly neobvykle výrazné a hlasité, což v akustice Smetanovy síně příliš nevadilo. Technicky dokonalé provedení bylo však místy na úkor emocionality, trochu chybělo také osobité pojetí melodických oblouků. Koncert však v každém případě přinesl vhled do vysoké úrovně současné korejské hudební interpretace a jejího specifického pohledu na evropskou hudební tradici.
I váš text v této rubrice rádi uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
