Nebojme se současného tance, VerTeDance chystá manuál

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Týden s tancem (43) – od 23. do 29. října 2017. V dnešním vydání najdete: Nebojme se současného tance - VerTeDance chystá manuál. Nový projekt Lenky Vagnerové Amazonky. Brněnský balet hostuje v Číně. Britové oslavují MacMillana.
Poprvé spolupracovala Petra Tejnorová s VerTeDance na inscenaci „Kolik váží vaše touha?“ – ilustrační foto (foto Vojtěch Brtnický)

Nebojme se současného tance, VerTeDance chystá manuál
Soubor VerTeDance a režisérka Petra Tejnorová jsou opět tady s novým projektem: Pojďme na tanec! Má premiéru 30. října v divadle Ponec. Titul představení zní jako otevřená výzva stávajícím i novým fanouškům tanečního umění. Snad se nějaké opravdu podaří nalákat. Současný tanec nekouše, ale jeho nepochopitelnost a neuchopitelnost bohužel většinové publikum ještě stále odrazuje. „Dá se tak abstraktní umění, jako je tanec, vysvětlit? A dá se vysvětlit třeba rovnou tancem?“ To je otázka, která stojí v centru dění. Petra Tejnorová, režisérka, která setrvale překračuje žánry a ve své tvorbě hledá vždy to nejlepší médium na vystižení svého tématu, se spojila se skupinou VerTeDance – a vznikl „stručný manuál pro vystrašené diváky“. Neboli pokus, jak těm, kteří se tance obávají, poskytnout „návod“ na překonání strachů. Ironie, s níž Petra Tejnorová (ostatně jako i skupina VerTeDance) ráda pracuje, se skrývá i v další vysvětlující větě anotace: „Několik lekcí o jednom ohroženém druhu.“ Co si máme od inscenace slibovat? Především to, že překročí hranice několika žánrů a můžeme očekávat neočekávané. Dokument, osobní zpověď, hru s divákem, tím vystrašeným i tím tanečně velmi zběhlým. Na projektu autorsky spolupracují Tereza Ondrová, Helena Arenbergerová, Martin Talaga, Helena Araújo a Halka Třešňáková.

Petra Tejnorová: Pojďme na tanec! (zdroj divadloponec.cz / foto M. Bartoš)

Tanec je možné nazírat jako médium, jako jazyk, jakkoli toto označení v sobě obsahuje velké omezení, protože vytváří dojem, že komunikovat lze jen pomocí slov. Přesto známe i pojem „řeč těla“ a tanec můžeme považovat za znakový systém, tedy kód, za předpokladu, že diváci mají klíč k jeho dekódování. Tedy náš výše jmenovaný „vystrašený“ divák je zpravidla v pozici, kdy mu chybí patřičné prostředky k tomu, aby dekódování provedl, a proto se cítí zmatený. Vím, že se hodně mluví o tom, že tanec je především o emocích, pocitech, energii, a že mnoho choreografů se ohrazuje proti tomu, aby se divák vůbec snažil přistupovat k viděnému racionálně. Jenomže i vnímání tance pouze na úrovni smyslové a pocitové je druhem dekódování. Základem je dohoda mezi tvůrcem a publikem, na jaké úrovni má být sdělení přijímáno – ano, přijímáno v tom nejširším slova smyslu, protože v komunikaci také hovoříme pro zjednodušení o vysílači a přijímači: přijímači, nikoli „rozuměči“, přijímat nemusí nutně znamenat analyzovat a rozvažovat. Ačkoli ani zprostředkování intelektuálních sdělení se choreograf nemusí zříkat. Sdílení je alfou a omegou procesu, ve kterém si tvůrce, interpret a divák v ideálním případě rozumějí. Nevím, do jaké míry se chystaný projekt dotkne právě tohoto tématu, ale myslím, že problém ne-komunikace současného tance s divákem má mnoho složek, z nichž některé si možná tvůrci neuvědomují, například:

* Divák má kulturně zakotvené estetické vnímání krásy založené na určitém ideálu – tento ideál současný tanec zpravidla nepodporuje, ale neguje, takže konfrontace s touto novou estetikou je až fyzicky nepříjemná. To platí i pro zobrazování násilí či nahoty, kde ale probíhají určité generační změny, které hodně vycházejí také z konzumace mediálních obsahů. Paradoxně tady současnému umění pomáhá popkultura.

* Současný tanec jen zcela výjimečně vypráví souvislejší příběh, avšak člověk je naučen uvažovat o světě a poznávat jej právě prostřednictvím příběhů, od noticky v novinách po vlastní rodinnou historii – současný tanec mu tento zažitý systém nabourává, a pokud mu neposkytne estetické uspokojení, jde opět o problematický zážitek – choreografové by si měli při vší úctě uvědomit, jaký je pro neznalého diváka šok, když je po něm žádáno, aby zahodil způsob přijímání informací, na který je zvyklý od první pohádky, kterou slyšel jako dítě, až po poslední příspěvek ve vysílání televizních zpráv (o technikách využití narace v mediálních obsazích jsou popsány stohy odborných publikací, a to je jen jeden výsek žité každodennosti našich dnů, kdy se k nám informace dostává ve formě příběhu).

* Další kulturně zakotvenou představou je dosud pro mnoho lidí divadlo jako prostor, který je jasně strukturovaný na hlediště a jeviště, s příslušnými sociálními rolemi lidí na obou stranách, divák také očekává vysokou míru stylizace a virtuózní nedostižný výkon interpreta, zatímco je jednak uváděn do situací, kdy role interpret-divák přestávají být jasně určeny, a jednak je zahlcen civilními znaky: současný tanec často vůbec nepracuje se scénografií, tančí se v obyčejném každodenním oblečení, využívá se mnoho civilních pohybů a tak dále, divák proto nechápe, proč by se měl chodit do divadla dívat na něco, co vidí kolem sebe v běžném životě.

* Chybí pohybová výchova a vůbec pěstování vztahu k vlastní tělesnosti, takže kromě tanečníků (a ještě snad sportovců), kteří od dětství pracují se svým tělem a jsou zvyklí také na fyzický kontakt, je pro zbytek populace v naší kulturní oblasti obtížné vnímat fyzicky a skrze tělo, oprostit se od zvyku informace přijímat a analyzovat jen racionálně.

* Současný tanec je polysémický. Jeho znaky jsou nejednoznačné, interpretovatelné mnoha způsoby. Mnohost znejišťuje. Divák je však už od dětství vychováván v duchu racionalismu, kdy konkrétní příčiny mají konkrétní následky, vše má svá jasná pravidla.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář