Kylián a další choreografové v Hannoveru

Scéna hannoverské Státní opery je pro balet inspirativním místem, v němž má choreograf i tanečník velkou příležitost k tvůrčímu rozletu, a to míněno obrazně i prakticky. Pro představu – po několika poválečných přestavbách (během 2. světové války bylo divadlo částečně zničeno) má hlediště se třemi balkóny kapacitu 1 207 míst; portál je široký 13,5 m a vysoký až 10,5 m; jeviště je široké 26 m, jeho hloubka je 17 m a výška 23 m. Takový prostor skutečně skýtá řadu příležitostí pro velké a rozmáchlé choreografické práce. Přitom vlastní soubor není tak početný, jak bychom pro scénu tohoto významu mohli očekávat. Čítá 12 dam a 13 pánů, během celého večera Wir sagen uns Dunkles tančilo 6 dam a 9 pánů. Všichni z nich na vynikající technické úrovni – ztvárnění náročných moderních choreografií kladlo na všechny vysoké nároky ve vztahu k preciznosti, souhře a celkovému provedení jednotlivých prvků. To všechno provedli tanečníci výtečně bez sebemenšího zaváhání.

Tyto tři choreografie spojuje i způsob inscenování – tančí se na volné scéně s působivým elegantním nasvícením bez násilných barevných efektů. Gods and Dogs / Bohové a psi (premiéra 2008 Nederlands Dans Theater) Jiřího Kyliána, dnes už klasika moderního nedějového baletu, útočí na obrazotvornost diváka a podněcuje jeho fantazii, ať jsou provedeni kdekoliv. Ostatně tak, jako jeho další choreografie. Centrálním tématem Gods and Dogs je lidské tělo, jeho odolnost, kondice fyzická i psychická, pohybování se na samé hranici možného, snaha překonávat sebe samého a onu hranici dále posouvat. Tak daleko, že se dostává až k absurditě, k abnormalitě. Kde je hranice mezi těmito dvěma světy? Takovou otázku si klade Kylián a o té je jeho choreografie. A koneckonců ji reflektuje i název – God je zrcadlově Dog. Prostupnost či blízkost obou světů představuje vlnící se stříbřitý závěs z řetízků vytvářející během večera nečekanou zadní stěnu jeviště. Ten je novou hranicí, lákavou hranicí, která jako by sama „tančila“; doplňuje ladný pohyb tanečníků a podtrhuje magický rozměr inscenace, který už můžeme tušit díky rozsvícené svíčce umístěné na forbíně.

Vše umocňuje světelný design (Kees Tjebbes) laděný ve studených odstínech, hra světla a stínu; sugestivní je černobílá projekce velkého psa, jež se řítí na diváky a vytrhne je ze zamyšlení, ale neodpoutá pozornost od tance. Ideu podtrhují civilně laděné kostýmy – světlé blůzky, kalhoty (Joke Visser). Tančí se na vynikající nahrávku Smyčcového kvartetu op. 18 č 1, F dur Ludwiga van Beethovena, do výsledného tvaru upravenou Dirkem Haubrichem. Kylián má jedinečný smysl pro detail i celek – obdivuhodně pracuje s velkými plochami a zároveň nikdy nezapomíná na jednotlivce. Tanec je s hudbou v perfektní symbióze, meditativní ráz střídají dynamické pasáže, originální prvky a asociace se vrství jedna na druhou. Gods and Dogs precizně a se zaujetím tančily Ana Paula Camargo, Lilit Hakobyan, Chiara Pareo a Michéle Stèphanie Seydoux; jejich mužskými protějšky byli Francisco Baños-Diaz, Conal Francis-Martin, Maurus Gauthier a Giovanni Visone.

Po Kyliánově zkoumání hlubin lidské duše a její snahy po posouvání hranic byla po přestávce zařazena rozverná a vtipná Skew-Whiff / Šejdrem španělské tanečnice a choreografky Sol León a britského tanečníka a choreografa Paula Lightfoota, dlouholetých členů Nederlands Dans Theater (NDT). Lightfoot byl v letech 2011–2020 šéfem NDT a Sol León jeho uměleckou poradkyní. Jako choreografové pracují společně od roku 1989. Skew-Whiff vznikl v roce 1996, pochází tedy z počátků jejich úspěšné choreografické dráhy, během níž získali celou řadu ocenění. Choreografové navrhli ke Skew-Whiff rovněž scénu a kostýmy – trikoty tělové barvy. Vtipný Skew-Whiff sami charakterizují jako „ódu na krásu a bláznivost našeho vrtkavého motýlího bytí“. Toho šťastného, nekomplikovaného, veselého a bezstarostného.

K přemýšlivému Kyliánovi byla tato rozverná choreografie vynikajícím kontrastem a zároveň překvapivě styčným bodem – neboť i její choreografické prvky, jakkoliv působily hravě, kladly na tanečníky vysoké nároky. A svým způsobem i ona byla o posouvání hranice možného. Komediálnímu rázu choreografie odpovídala i volba hudby – z nahrávky zněla předehra k opeře Gioacchina Rossiniho Straka zlodějka. Tanečnice Giada Zanotti a tanečníci Francisco Baños-Diaz, Davide Sioni a Louis Steinmetz se překonávali; choreograficky pečlivě vystavěný celek působil jako spontánní gejzír ztřeštěných nápadů, které se nečekaně propojují, rozrůstají a jsou inspirací pro nové a nové. Iluzivnost a žádoucí atmosféru odpoutání se od reality dává choreografii fascinující světelný design Toma Bevoorta, autorkou jeho nového provedení je Jolanda de Kleine. Bevoort Pracuje brilantním způsobem s prostorem, jako by otevíral jeho další dimenze.

A po ztřeštěné „motýlí“ férii uzavřela po další přestávce večer choreografie vycházející z poezie – Wir sagen uns Dunkles / Říkáme si tajnosti (premiéra 2017) Marca Goeckeho. Goecke, od sezony 2019/20 hlavní choreograf a ředitel Staatsballett Hannover (v letech 2005 až 2018 byl domácím choreografem Stuttgarter Ballett) je rovněž oceňovaným choreografem. „Říkáme si tajnosti“ je verš z básně Corona Paula Celana z roku 1953 (ze sbírky Mák a paměť), kterou o čtyři roky později věnoval rakouské básnířce Ingeborg Bachmann. Svým milostným vztahem se oba umělci zabývali v četných beletristických textech a dopisech a pro Marca Goeckeho byl tento problematický a poezií nabitý poměr výzvou a inspirací pro práci na této choreografii (je rovněž autorem scény i návrhu kostýmů), proto je citát i jejím názvem. Láska, erotika a rozchod jsou jejími ústředními momenty. „Citát má pro mne také co dělat s choreografií, jako by se choreograf, tanečnice a tanečníci sešli v baletním sále k něčemu tajuplnému. Jako by si tam něco šeptali, vyprávěli tajemství a nechali je vznikat – aniž by je prozradili. Říkáme si něco tajemného, říkáme si něco, co se vlastně do nahlas mluvených, zformulovaných slov nedá zachytit, pojmout. Jako svědectví tohoto tajemství zůstává balet,“ uvedl Goecke v jednom z rozhovorů.

Početný ansámbl tanečníků se v relativně dlouhé choreografii skutečně střídá na scéně, jednotlivci se setkávají, míjejí; tajná setkávání, mizení v „davu“, prázdné jeviště, vynořování se ze zákulisí… Choreografie působila někdy až netanečně, takřka strojově stroze, nepřirozeně trhavé pohyby hlavy, těkavé záškuby paží a těla. Gesta, celé pohybové spektrum, bylo rozloženo do jednotlivých oddělených částí. Jako by to byly pouhé střepiny z celku, jednotlivá slova vytržená z kontextu. Jestliže z počátku byla tato koncepce zajímavá, s přibývajícím časem se už stávala stereotypní, choreografické prvky se opakovaly. Nevyhnutelně se plížící letargii rozčísl však jako blesk z čistého nebe vřeštivý, pitvorný až děsivě ostrý smích znějící z nahrávky. Osamocená tanečnice na scéně otvírala ústa a na milimetr přesně vyměřené trhavé pohyby ovládly její tělo. Tato neúměrně dlouhá a nepříjemná sekvence žádoucí gradaci či vyústění rozhodně nepřinesla.

Pro choreografii zvolil Goecke výběr rozmanité hudby – z nahrávek znělo Notturno Es dur op. 148 Franze Schuberta, písně Song to Say Goodbye, Slave to the Wage a Loud like Love britské popové skupiny Placeboa 2.věta Klavírního kvintetu ´In tempo di Valse´ Alfreda Schnittkeho. Skladbám chybělo výraznější pojítko ve vlastním tanečním výrazu i celkovém smyslu. Jestliže u předchozích dvou choreografií byl tanec skutečnou součástí hudby a korespondoval s ní, u Goeckeho byla hudba jen pozadím pro tanec. Světlou malou výjimkou byla snad jen krátká taneční pasáž ze Schnittkeho hudby. Tím spíše je třeba obdivovat tanečnice a tanečníky, s jakou dokonalou přesností dokázali jednotlivé pohybové a taneční prvky provést. Marta Cerioli, Chiara Pareo, Michéle Stèphanie Seydoux, Giada Zanotti; pánové Özkan Ayik, Francisco Baños-Diaz, Michelangelo Chelucci, Davide Sioni, Louis Steinmetz, Javier Ubell a Giovanni Visone – všichni oděni do šedých kalhot s kratičkými šňůrkami s korálky – podali vynikající výkon. A lze říci, že jen sledovat jejich nasazení a souhru bylo velkým zážitkem.

Pohled na současné choreografie přinesl zajímavá srovnání a zajímavé inspirace. A od domácího publika tanečníci sklidili zasloužený aplaus a volání bravo. Už kvůli nim stojí za to toto představení v Hannoveru vidět.

Gods and Dogs
Choreografie: Jiří Kylián
Scéna a kostýmy: Jiří Kylián
Hudba: Dirk Haubrich
Světelný design: Kees Tjebbes
Kostýmy: Joke Visser
Tančí: Ana Paula Camargo, Lilit Hakobyan, Chiara Pareo, Michéle Stèphanie Seydoux; Francisco Baños-Diaz, Conal Francis-Martin, Maurus Gauthier a Giovanni Visone

Skew-Whiff
Choreografie: Sol León a Paul Lightfoot
Hudba: Gioacchino Rossiniho
Scéna a kostýmy: Sol León a Paul Lightfoot
Světelný design: Tom Beyoort, Jolanda de Kleine
Tančí: Giada Zanotti, Francisco Baños-Diaz, Davide Sioni a Louis Steinmetz

Wir sagen uns Dunkles
Choreografie: Marco Goecke
Hudba: Franz Schubert, Placebo, Alfred Schnittke
Tančí: Marta Cerioli, Chiara Pareo, Michéle Stèphanie Seydoux, Giada Zanotti; Özkan Ayik, Francisco Baños-Diaz, Michelangelo Chelucci, Davide Sioni, Louis Steinmetz, Javier Ubell a Giovanni Visone

Psáno z představení 9. 4. 2022, Staatsoper Hannover