Kytara Lukáše Sommera aneb Technický pokrok nezastavíš

Poslední květnový večer patřil na Pražském jaru profilovému koncertu kytaristy a skladatele Lukáše Sommera. Je příznačné, že se streamoval z Národního technického muzea, protože technika - v tomto případě kytarové hry - na recitálu hrála velkou roli.

Lukáš Sommer je vysoký mladík s typickou rukou virtuoza – jeho dlouhé paganiniovské prsty jsou darem, který mu dává velkou výhodu ke zvládání techniky hry. Když si Lukáš sedne s kytarou, vypadá v jeho rukách malá, jako dětská hračka (obzvláště některé typy nástrojů, jež na večeru 31. května předvedl). A se stejnou lehkostí si s kytarou pohrává; jeho interpretace nezná technické hranice, které by radostně neboural a nepřeskočil.

Tento dominantní rys kytaristy podtrhnul ve svém úvodním slově i Ondřej Havelka, který na pódiu mezi úžasnými automobilovými veterány zmínil, jak fantazie a kreativita dokáže techniku povýšit na vrcholné umění.  Lukáš Sommer uvedl jedenáct vlastních skladeb, které doprovodil vzpomínkami na to, za jakých okolností vznikly. Svůj časosběrný program, jak jej nazval, zahrál postupně na osmi různých kytarách současných českých mistrů nástrojářů, dokonce v jednom případě „přesedlal“ i během jediné skladby.

První skladba Hommage à Jan Kaplický byla inspirována návštěvou Lukáše Sommera ve Ferrariho muzeu v Modeně, poslední Kaplického stavbě. Můžete si představit lepší paralelu k místu pražskojarního recitálu? Zahrál ji na kytaru Petra Lásky. Minimalisticky stavěný a rozvíjený motiv je odkazem na obdiv Kaplického k dokonalosti pavučiny. Druhá skladba Tramín – vzpomínka na Mikulov měla odlehčený jazzově taneční koncept, naplněný nezvyklými efekty: fujarové tóny vyluzované škrabáním na opletené basové struny kytary, luskání levé ruky mezi hmaty, rychlé střídání běhů a flažoletů s akordy. Celá plejáda prvků, které by asi jen málokterý kytarista po něm zopakoval. Tentokrát měl v rukách kytaru Tomáše Hoňka.

Lukáš Sommer v jednom rozhovoru řekl, že si od dětských let skládal vlastní etudy, cvičení na kytaru ho bavilo. I tyto jeho skladby jsou vlastně takovými etudami sui generis, vycházejí z tradičních figur španělského a latinskoamerického kytarového repertoáru (tremola, arpeggia, flamencové prvky), do nějž Lukáš Sommer vnáší své nové efekty a obtížné techniky. Rychle a zběsile, dalo by se říct v některých ohledech. Občas mi připomíná zjevení Štěpána Raka, který takto silně a inovativně zapůsobil na českou kytarovou scénu. Sommer nestaví na propracované formě a kompozičním rozvíjení výrazných témat, spíše tíhne ke krátkým několikaminutovým lehce nahozeným impromptám, kde může jako kytarista oslnit svou virtuozitou. Ostatně autorská kytarová tvorba se nikdy příliš nesvazovala přísnými koncepty 20. století a volně užívala impulzy z flamenca, jazzu, popu aj.  Do toho kompoziční typ Lukáše Sommera také zapadá.

Lyrická skladba Neopouštěj mě měla příjemnou melodiku, ztišenou intimní atmosféru osobního vyznání. Por caminos de Sagunto připomíná další místo, které Lukáš Sommer navštívil, konkrétně románskou zvoničku v rodném městě velikána španělské kytary, Joaquína Rodriga. Na začátku i na konci slyšíme klinkání zvonu ve flaggioletech, uprostřed skladba nabírá na tempu a hlasitosti, a poznáme v ní i narážky na Rodrigův nejslavnější Koncert Aranjuez (rytmizované basové figury, vlny arpeggií přes všechny struny). Obě skladby zahrál na kytaru Martina Šuka.

Etuda Windsurfing vznikala téměř dva roky a zdá se, že Lukáš do ní nasbíral všechny obtížné prvky, které jej za tu dobu napadly. Skladba má vyjadřovat radost z pohybu a věru ruce v ní nezahálejí: jsou tu sekvence barré akordů zahuštěné trylkováním, běhy po hmatníku nahoru a dolů, hra jednou rukou, vytepávání tónů na hmatníku bez pravačky, poklepy… hotový koncert pro oči. Doporučuji shlédnout záznam na webu Pražského jara. Na Windsurfing si Sommer vybral kytaru Richarda Hruše, se kterou jej i skládal.

Pro americké publikum kytarista kdysi zaranžoval nejslavnější melodii z muzikálu Čaroděj ze země Ozz: pohodové jazzující variace na píseň Over the Rainbow mají i poklepovou pasáž připomínající stepování. Provedl ji na kytaře Jana Schneidera. Jak jsem se jednou ztratil ve Starém Dillí – tuto vzpomínku má v sobě Indiana, víceméně něžná skladba, která ani nezní moc exoticky, naopak do ní autor vložil durovou verzi české lidovky Ej, lásko lásko.

Poté si Sommer pozval na pódium kontratenoristu Jana Mikuška, aby spolu provedli zhudebněnou báseň Williama Shakespeara Sonet 90. Zpěvák má značnou erudici v provádění jak historické, tak i soudobé hudby. Sonet 90 mu nabídl obě polohy – nejprve árii jako vystřiženou z Dowlandových sbírek, druhá část je expresivnější a moderně formulovaná. Jan Mikušek obě naplnil jemným zpěvem s citem i jistotou výšek. Trochu mu nesvědčil mikrofon, který zvýraznil určité dynamické předěly na rozdíl od přirozeného šíření zvuku, jaké by bylo v sále. Kytarista hrál každou část na jiný nástroj (kytary Richarda Hruše a Martina Šuka).

Malá kytara Jana Veselého dala následující skladbě Regina coeli zvuk staré španělky, na jaké komponovali Tárrega nebo Albéniz své tajemné Alhambry či  Leyendy Asturias. Kousek historie přinesl i nástroj Petra Semence s netradičním designem, který měl ozvučnou desku vyrobenou z bezmála tři sta let starého trámu z jižní Francie. Lukáš Sommer na ni zahrál fantazii na báseň Bezvětří od svého přítele, brněnského básníka Jiřího Slívy. Zvukomalebná skladba přináší gradaci, od dlouhých statických ploch tremola, v bouřlivé akordy a clustery, a končí jemnou citací Bachovy kantáty Jesus bleibet meine Freude s trojím posledním vzdáleným zahřměním. Zklidnění přinesl i finální kousek večera Dopis otci II, citlivá a mírná píseň s prostou melodií, hraná na kytaru Libora Pražana.