Festival Kytara napříč žánry, který pomalu spěje do finále, letos slaví jubilejní 15. ročník. Pro člověka je to takový řekněme pubertální věk. A nevím, zda to bylo záměrem, ale festival dal tentokrát řadu příležitostí kytaristům podobně nízkého věku – teenagerům. Možná je to náhoda, možná život. V každém případě se po jistém ochladnutí zájmu o kytaru nyní silně hlásí o slovo nová nastupující kytarová generace. (A ti i v publiku, na koncertech bylo vidět hodně dětí.)
Festival běží od 14.října do 16.listopadu, kdy jej ukončí australský folkový kytarista Tommy Emmanuel, v tuto chvíli již beznadějně vyprodaným koncertem v Divadle Hybernia. Byla jsem na třech koncertech, o nichž se zde chci krátce zmínit. Velký akcent festival kladl na flamenco, v Česku značně oblíbený kytarový žánr. Zahajovací koncert v Národní technické knihovně (14.října) patřil „českému flamencu“ brněnského kytaristy a skladatele Petra Víta, který řadu let pobýval ve Španělsku a Latinské Americe. V Kolumbii také položil základy svému hudebnímu „rodinnému klanu“, který nyní přestěhoval sem do Česka a představil jej na společném koncertu: dvanáctiletá dcera Veronica Vítová-Roa tančila flamenco na jeho skladby a na závěr přizvali na pódium terpve šestiletého brášku, který bubnoval na cajon. 
Zazněly Vítovy skladby Tango, Rumba, Farruca, Variace na sefardskou píseň Král nimrod, Asahar nebo Alegrias de Cádiz. Některé více taneční, jiné meditativnější a bez tance. Po přestávce pak bavil publikum australský kytarista Michael Fix chytlavými úpravami popmelodií.
Co mi na koncertu vadilo, byla neútěšná prostora připomínající podzemní garáže nákupního centra. Do Národní technické knihovny jsem se těšila pro její moderní velkorysý prostor, ovšem zde jsme se ocitli v malém sále s nízkým betonovým stropem, bez atmosféry, bez možnosti intimního nasvícení, s pochybnou akustikou (zvučilo se, jinak nevím, zda by zde kytara uspěla). K hudbě evokující vášeň, tanec, žár exotických zemí je tato betonová krypta naprosto nevhodná. Podivná výzdoba fotografiemi studentů z FAMU (například močícího ženského přirození) tomu taky moc nepřidala.
Mnohem lépe vyzněl koncert japonského legendárního kytaristy Kazuhita Yamashity v klasickém prostředí Sálu Martinů na HAMU (23.října). Yamashita se proslavil v osmdesátých letech jako neuvěřitelný technický talent, který překračuje meze kytarové hry i repertoáru – hrál ve vlastních úpravách Musorgského Kartinky, Stravinského Ptáka Ohniváka, Bachovy partity, nezastavil se ani před „kytarovým“ Beethovenem, Saint-Saënsem nebo Dvořákem.
Na svůj pražský koncert si tento japonský guru také přivezl dceru Kanahi, nejmladší ze svých čtyř dětí. Ty mimochodem všechny hrají a vystupují s otcem jako Kazuhito Yamashita Family Quintet. A aby stranou nezůstala ani maminka Keiko Fujiie, tak ta pro své miláčky komponuje. V Praze zazněly dvě její skladby: jemná „Sakura, sakura“ a dlouhá meditativní „Amatsuwotomeno“ (O panně Amatsu), a po jejich doznění se autorka přišla děkovat v půvabném tradičním japonském kroji i s polštářkem na zádech.
Patnáctiletá Kanahi v nadýchaných červených šatečkách dostala sólovou příležitost v Dvořákově Largu z Novosvětské. Kolik arpeggií a tremol je třeba, aby krátkodechý zvuk kytary nahradil dlouhé tóny a akordy v orchestru! A stejně to Dvořák moc nebyl. Na patnáctiletou dívku má Kanahi pozoruhodnou techniku, ale nositelem výrazu byl jednoznačně Kazuhito, když spolu hráli v duu. Slyšeli jsme v jejich podání zajímavou úpravu Šeherezády od Rimského-Korsakova a velmi zdařilou Schubertovu Arpeggione Sonatu (původně psanou pro nástroj podobný kytaře). I když byl koncert trochu zdlouhavý (dvě pauzy a nekonečná Amatsuwotomeno, kterou navíc hráli zpaměti!), byl to nevšední zážitek.
V Paláci Akropolis se 5. listopadu představilo další zázračné dítě: teprve třináctiletý Amós Lora se svou doprovodnou flamencovou skupinou. Mladý kytarista nedělal žádnou show a pokaždé přešel do skladby tak nějak nenápadně přímo z ladění strun, takže nebylo nikdy jasné, jestli už… (je prý trémista, nesnáší fotografy a má docela rozvinutý tik, občas trhne hlavou). 
Amós hraje hodně rychle a expresivně, ale to druhý kytarista Jony Jimenez taky. Co mě fascinovalo víc, byl neuvěřitelně sofistikovaný jazzový styl, který malý Amós mísí s flamencovou technikou, a vyzrálá složitost melodií a improvizací, které to dítě produkuje. To nebyly žádné tance ani folklór, jež se dají vstřebat a napodobit. Velmi sugestivní byl zpěv Rafity Jimeneze, který střídal množství hlasových odstínů a technik a v dlouhých lamentacích na jeden dech to vypadalo, že ani dýchat nemusí. Soubor doplnil ještě perkusista Israel Suraez. Až na špatné nazvučení (pořád to někde vazbilo a nebylo slyšet vytleskávání rytmu) a na předskokana – domácí kapelu La magia del flamenco (kdo je zvědavý na českou náhražku flamenca s běloruskou tanečnicí, když má vzápětí přijít originál?) to byl zajímavý večer.
Celkové hodnocení koncertů: 70 %
Kytara napříč žánry
15. ročník mezinárodního festivalu akustických kytar Praha 2012
14. října – 16. listopadu 2012 Praha
Slavnostní zahájení festivalu
Michael Fix, Petr Vít
flamenco, fingerpicking
14. října 2012 Národní technická knihovna Praha
Kanahi a Kazuhito Yamashita
klasika
23. října 2012 HAMU Sál Martinů Praha
Amos Lora se skupinou
support La Magia del Flamenco
flameco
5. listopadu 2012 Palác Akropolis Praha
