Kytice v Plzni – balet s činohrou a Dvořákovou hudbou

První premiéru nové sezóny v Divadle J. K. Tyla v Plzni připravil soubor baletu, jednalo se o titul určený pro dětského diváka – Kytice, s podtitulem Vybrané balady z díla Karla Jaromíra Erbena v taneční podobě. Premiéra se konala v sobotu 7. září na Malé scéně Nového divadla. Výběr balad byl ovlivněn možnostmi hudby – ztvárněny jsou Svatební košile, Vodník, Polednice a Zlatý kolovrat, které do hudební podoby převedl Antonín Dvořák. Jejich části znějí z nahrávek. Režisérkou inscenace je Irena Žantovská, choreografem Richard Ševčík.
Kytice – Jiří Aster Srnec (DJKT 2019, foto Martina Root)

Jako doporučená školní četba je Kytice určena pro žáky druhého stupně základních škol. Divadlo tuto inscenaci zařazuje už pro nejmenší diváky od šesti let. Otázku na kolik a zda vůbec je tento titul vhodný pro děti tak nízkého věku, inscenátoři ovšem řešit nemohli. Na nich bylo vypořádat se s hororovými prvky sugestivních balad tak, aby výsledný jevištní tvar byl pro malé děti sdělný a působivý.

Ačkoliv Kytici uvádí soubor baletu, o čistě baletní inscenaci v žádném případě nejde. Její charakter je těžko postižitelný. V zásadě rovnocenném poměru míchá dohromady činohru a balet, přičemž činoherní akcent je zřetelnější, balet je občas jen ilustrujícím prvkem. Místy získává inscenace charakter melodramu, úryvky působivé Dvořákovy hudby, která zní z kvalitních nahrávek (dle programu ovšem anonymních) získávají poměrně často funkci pouhé scénické hudby. Výrazná je činoherní role Karla Jaromíra Erbena, který během dění na scéně balady píše, recituje je a občas sám zasahuje do děje. Text balad je promítán na pozadí scény, zároveň znějí z reproduktorů v podání členů plzeňské činohry (Andrea Mohylová, Zuzana Ščěrbová, Apolena Veldová, Vladimír Pokorný, Michal Štěrba) části dialogů z balad a v některých momentech totéž pantomimicky ztvárňují tanečníci na scéně.

Kytice – DJKT 2019 (foto Martina Root)

Vlastní režijní koncept Ireny Žantovské je vzhledem k cílové skupině, pro niž je inscenace určena, smysluplný a sázka na postavu Karla Jaromíra Erbena, který je spojnicí mezi baladami a jakýmsi nadčasovým prvkem, zdařilá. Ke zmíněné duplicitě dějů režisérku zřejmě vedla snaha o sdělnost pro malého diváka, ale méně by znamenalo v tomto případě více. Takto toho bylo na scéně příliš mnoho naráz, především u kantáty Svatební košile, kde kromě hudby přistupuje ještě zpívaný text (díky využití výtečné nahrávky s vynikajícím pěvcem perfektně srozumitelný). Poměrně často se nadužívání všech postupů tříštilo, mnoho vjemů přicházelo naráz a celek vlastně odporoval smyslu baletu jako takovému. Škoda také, že režie více nepracovala s recitací reprodukovaných textů. Civilní přednes balad nekorespondoval s jejich obsahem, prospělo by mu více patosu, procítěnosti a důslednější charakteristika jednotlivých postav. Především u nevěsty ze Svatebních košil – její rouhání vyvěrá z nejhlubšího hoře ze ztráty milého, s prosbou o vlastní smrt se na Pannu Marii obrací v zoufalství, nikoliv ve zlobě a vzteku! Bezprostřední a citlivý přístup ovšem prokázal jako Karel Jaromír Erben sympatický Jiří Aster Srnec. Jeho přirozené chování na jevišti mělo noblesu, postava byla nositelem správného odlesku historie, přitom živá a opravdová.

Jednotlivé balady byly samozřejmě zkráceny (představení trvalo pouhou hodinu), ale měly všechny podstatné zápletky, neztratily své rysy a charaktery a jejich řazení bylo logické. Kruté či drastické baladické momenty jsou velmi dobře ztvárněny, vkusně a citlivě bez zbytečného naturalismu. Dobrý nápad bylo umístění Zlatého kolovratu jako balady poslední – přineslo skutečný pohádkový konec, navíc s nápaditě zakomponovanou dávkou nepodbízivého humoru. Dobro zvítězilo, zlo bylo potrestáno. Vkusné lehké odlehčení Zlatého kolovratu se vyplatilo. Polednice je ovšem poněkud posunuta – místo vztekajícího se dítěte, které „stojí u lavice“, je na scéně usměvavá panenka kojence v hlubokém kočárku, z nahrávky zní vytrvalý dětský pláč. I když lze tento posun vzhledem k inscenačním možnostem pochopit, jistě by bylo možné najít i jiné řešení. Svatební košile však měly skutečnou režijní trhlinu – nebylo totiž zřejmé, proč se dílo jmenuje právě Svatební košile. S košilemi, které šila pro svého ženicha, by dívka měla následovat mrtvého snoubence na hřbitov, proto pak jsou roztrhány poházené po náhrobcích. Tento moment v inscenační podobě chyběl.

Kytice – Anna Srncová, Justin Rimke (DJKT 2019, foto Martina Root)

Tanec neměl v této inscenaci tak velký prostor, aby mohl být skutečným nositelem děje. Richard Ševčík má výborný cit pro dramatičnost stejně jako pro lyrické momenty příběhů, a to bylo zřejmé i přesto, že vstupy baletu nebyly dlouhé. Jeho choreografie vycházejí z neoklasiky, používá však (u Kytice v souladu s režijní koncepcí) v odpovídajících momentech pantomimické prvky. Zajímavě řešené byly např. duet mrtvého snoubence a dívky ze Svatebních košil, výstup Vodníka, vyčerpaná a unáhlivší se matka v Polednici a konečně dějový Zlatý kolovrat s oživením nešťastné Dory. Choreograf dokáže postihnout lidské drama i hnutí mysli. V tanci, výrazech a gestech čtete jako v otevřené knize, slov netřeba. Je tam láska, touha, bolest, žal, hrůza, naděje i radost. Okamžiky, kdy byli na jevišti jen tanečníci a hudba, patřily v celé inscenaci k nejsilnějším, protože uvolnily stavidla fantazii, která se mohla, nerušena dalšími podněty, volně rozvinout. Tyto vzácné momenty jasně naznačovaly potenciál, který v čistě tanečním vyjádřením dějů je.

Tanečníci ztvárnili své role výborně po technické i výrazové stránce – půvabná Abigail J. Baker jako Panna ve Svatebních košilích, Dcera ve Vodníkovi a Hodná dcera ve Zlatém kolovratu dala všem svým třem postavám přesvědčivost, krásu a ladnost pohybu. Vynikající tanečník Gaëtan Pires vystihl hned několik poloh v jednom večeru – děsivého zemřelého Milého ve Svatebních košilích a zamilovaného Krále v Kolovratu, navíc se Sarou A. Antikainen vytvářel, skryt za maskou, i Polednici. Podobně také Lýdie Švojgerová – byla Matkou ve Vodníkovi i v Polednici a Macechou ve Zlatém kolovratu, kde Sara A. Antikainen ztvárnila Zlou dceru. V roli Vodníka na sebe výbornou technikou a celkovým vystupováním upozornil Justin Rimke, který byl rovněž Chlapcem na plese ve Zlatém kolovratu. V menších rolích ve Svatebních košilích a ve Zlatém kolovratu úspěšně vystoupil Michal Lenner.

Kytice (DJKT 2019, foto Martina Root)

Tančilo se na koncepčně dobře pojaté scéně (Aleš Valášek), která umožňovala potřebnou variabilitu, na vyvýšeném malém podiu byl stůl, židle a vysoká stojací lampa, kde Karel Jaromír Erben tvořil svoji Kytici. Zdařilý light design Richarda Ševčíka dal inscenaci působivý, pohádkově tajemný ráz. Celá scéna si navzdory krvavým dramatům, jež se na ní odehrávala, zachovávala zvláštním způsobem útulnou až laskavou atmosféru. Vše dobře doplňovaly projekce Jakuba Mareše. Dobově laděným kostýmům Aleše Valáška by však prospěla větší míra kreativity a charakteristických prvků. Vodníkův klobouk připomínal divadelní reflektor a následně jeho nevzhledná paruka znesnadňovala pohled do tanečníkovy tváře. Nevýrazné a velmi nešlechtické odění Krále ve Zlatém kolovratu (též chlapce na plese) působilo zženštile, s dámskými kostýmy navíc splývalo i svou barevností.

Jaká tedy je plzeňská Kytice pro malé děti? Spojuje několik uměleckých žánrů dohromady, ne vždy však v odpovídající míře vyváženosti. Je ale jednotným jevištním tvarem, který má dramatický tah, nese v sobě napětí a dobře končí, což je pro dětského diváka také důležité. Zdařilé je hudební aranžmá Matouše Pilného. A byť je Dvořákova hudba použita jen částečně, je výrazným nositelem kvality inscenace a díky nápadité choreografii a výborným tanečním výkonům má Kytice žádoucí estetickou hodnotu.

Inscenace má však jeden velký nedostatek – na jeviště je dobře vidět jen z první řady. A to i přes to, že hlediště je rozmístěno do tří stran, a tudíž je za sebou méně řad, než obvykle. Ani toto nepomáhá vyřešit starou a dobře známou bolest Malé scény, o které se mluví od otevření Nového divadla. Přitom odstranění je nasnadě – zavést příkřejší elevaci či dodat malé pódium, nebo obojí.

Kytice
Režie: Irena Žantovská
Choreografie: Richard Ševčík
Hudba: Antonín Dvořák
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
Projekce: Jakub Mareš
Light design: Richard Ševčík
Hudební aranžmá: Matouš Pilný
Asistentka choreografa: Zuzana Hradilová
Asistent režie: Miroslav Hradil
Premiéra: 7. 9. 2019

Mohlo by vás zajímat