La Bayadère aneb Jak to bylo doopravdy?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Základem repertoáru téměř každého baletního souboru jsou tituly, na nichž se v některé fázi jejich vývoje podepsala choreografická ruka Maria Petipy. Od převzatých romantických děl jako Giselle, Esmeralda či Korzár, přes původně Reisingerovo Labutí jezero, až po originální balety Raymonda, Don Quijote nebo La Bayadère, která byla v loňském listopadu uvedena Berlínským státním baletem v režijní verzi Alexeje Ratmanského.
Staatsballett Berlin – La Bayadere (foto Yan Revazov)

Tzv. petipovské tituly jsou do určité míry sdíleným vlastnictvím baletního světa, uvádějí se napříč kontinenty a pod zaklínadly „tradiční“ a „klasický“ se jejich současní inscenátoři vždy odkazují k francouzskému baletnímu mistrovi, který svůj potenciál naplno rozvinul v poslední třetině 19. století na prknech carského Mariinského divadla v Petrohradě. Mnoho lidí si neuvědomuje, že Petipa nedisponoval určenými dědici, jejichž úkolem by bylo bedlivě střežit jeho choreografický odkaz, jako je tomu zvykem u tvůrců 20. století, a že to, co jsme si navykli nazývat „kanonickými verzemi“ jeho baletů, je ve valné většině výsledkem tvorby především sovětských baletních mistrů ve 30.–50. letech minulého století.

Na přelomu letopočtu se však začala zvedat vlna zájmu o rozpoznání onoho skutečně původního Petipova choreografického materiálu díky rozšíření povědomí o tzv. Sergejevově sbírce. Její stěžejní obsah tvoří Stěpanovovou taneční notací pořízené zápisy Petipových baletů, které byly uváděny na konci 19. a počátku 20. století na scéně Mariinského divadla. Díky těmto pramenům vznikla roku 1999 inscenace Spící krasavice v režii Sergeje Vichareva, která se patrně jako první mohla nazývat historickou rekonstrukcí. Po Vicharevovi do stejné řeky vstoupili další tvůrci jako Jurij Burlaka, či zejména Alexej Ratmanskij, který v posledních letech vytvořil rekonstrukce baletů Paquita (2014), Spící krasavice (2015), Labutí jezero (2016), Harlequinade (2018) a nejnověji právě La Bayadère (2018) pro soubor baletu v Berlíně.

Yolanda Correa (foto Yan Revazov)

Balet o indické chrámové tanečnici Nikii na hudbu Ludwiga Minkuse uvedl Marius Petipa poprvé roku 1877, podruhé se k témuž titulu vrátil o třiadvacet let později v roce 1900. Ratmanskij pracoval s prameny k oběma inscenacím – první mu poskytla podrobné libreto, k druhé se váže záznam taneční notace v Sergejevově sbírce i houslová partitura využívaná při zkouškách. Původní, plně orchestrální partitura, dlouho považována za ztracenou, byla na počátku 21. století nalezena v archivech Mariinského divadla. Ty jsou však z poněkud nepochopitelných důvodů uzavřeny, Ratmanskému se nepodařilo vyjednat možnost studia tamních pramenů, tudíž jeho rekonstrukce užívá partitury nově orchestrované Larsem Paynem a Gavinem Sutherlandem, dirigentem a hudebním ředitelem English National Ballet. (Pro zajímavost uvádím, že když svou rekonstrukci Bajadéry v roce 2002 připravoval Vicharev, přístup ke zmíněné Minkusově partituře mu odepřen nebyl. Pravda, on balet připravoval pro soubor Mariinského divadla. Ne snad, že by se v současnosti jeho verze hrála, divadlo se s nástupem nového šéfa Jurije Fatějeva v roce 2008 vrátilo ke své kanonické Bajadéře z dílny Ponomareva a Čabukianiho.)

Staatsballett Berlin – La Bayadere (foto Yan Revazov)

Příběh Bajadéry je dělen do čtyř jednání. První se odehrává v okolí chrámu, kde tančí Nikie s dalšími dívkami a kde jí nad posvátným ohněm válečník Solor slibuje věčnou lásku. Druhé dějství nás přenáší do rádžova paláce, kde je Solor konfrontován s vladařovým požadavkem oženit se s jeho dcerou Gamzatti (původní podoba jména – Hamsatti – nebyla plně kompatibilní s ruskou abecedou a její neznalostí písmena H), proti čemuž mladík marně, a ne zcela důsledně bojuje. Velekněz, sám zamilovaný do Nikie, rádžu varuje, že sňatek Solora s Gamzatti nebude možný, jelikož zmíněný ženich svou lásku slíbil jiné a porušením přísahy by si rozhněval bohy, rádža však o změně svých plánů nechce nic slyšet. Jeho dcera, zaslechnuvši výměnu názorů obou mužů, si nechá do paláce zavolat Nikii v naději, že dívku přemluví, či vyplatí a ona se pak Solora a jakýchkoli nároků na něj vzdá. To se však neděje, Nikie je ochotna za svou lásku bojovat, v jednu chvíli se na Gamzatti vrhá s dýkou v ruce a nevědomky si tak zpečetí svůj osud. Následuje velkolepá oslava v rádžově paláci, kde je i Nikie svým tancem a hrou nucena bavit společnost. Gamzattina služebná jí v jedné chvíli podává košík s květinami, ve kterém je ukryta jedovatá zmije. Po jejím uštknutí umírající Nikii velekněz nabízí protijed, nicméně tanečnice jej po jediném pohledu do Solorových očí odmítá a v následné chvíli padá bez života k zemi. V úvodu třetího jednání za výčitkami sužovaným Solorem přichází jeho nastávající Gamzatti, mladík jí slibuje manželský svazek a následně se, přemožen výpary opia, propadá do snového království stínů, v němž se opět shledává s milovanou Nikií. Závěrečné, díky kusým hudebním podkladům často neuváděné dějství, představuje svatbu Gamzatti a Solora, který mezi hosty stále vidí unikající stín Nikie. Ve chvíli, kdy velekněz spojí ruce nastávajících novomanželů, naplní se jeho slova o hněvu bohů. Země se zatřese, chrám hroutí a pohřbívá všechny ve svých sutinách, Solorova duše je však vyzvednuta z prachu Nikií a nešťastní milenci jsou konečně spojeni ve světě věčném.

Staatsballett Berlin – La Bayadere (foto Yan Revazov)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na