La fanciulla del West po sto letech od své premiéry
Přestože žiju na “novém kontinentu” už téměř třicet let a Giacomo Puccini patří k operním skladatelům, jehož opery dokážu opakovaně poslouchat docela často, cesta k jeho jedinému dílu s typicky americkým námětem byla pro mne dlouhá a kamenitá. Definitivně si mě získala teprve až poslední inscenace Děvčete ze Západu (La fanciulla del West) v pražském Národním divadle v hudebním nastudování Johna Fioreho s Evou Urbanovou v titulní roli. Pucciniho La fanciulla del West je opera o třech dějstvích na italské libretro Guelfa Civininiho a Carla Zangariniho, inspiriaci poskytla stejnojmenná divadelní hra Davida Belasca. Slavná premiéra se konala 10.prosince 1910 v newyorské Metropolitní opeře, na jejíž objednávku bylo toto dílo vytvořeno. Přitom už předtím Puccinimu posloužila jiná Belascova hra jako předloha – a to k opeře Madama Butterfly, která La fanciullu předcházela. Butterfly patřila léta k Pucciniho nejoblíbenějším a sám skladatel věnoval několik let cestování po celém světě, aby se přesvědčil, že jeho umělecké záměry a představy jsou respektovány. Právě v té době Puccini také dlouho a těžko hledal pro další operu námět.
Rozhodnutí napsat La fanciullu padlo teprve na podzim roku 1907, několik měsíců po návratu z New Yorku, kde Puccini Belascovu hru viděl. Jedním z hlavních důvodů, proč slavný skladatel odjel z Itálie co možná nejdál, byly velké problémy, které doprovázely jeho manželství, navíc s tím také souvisel veřejný skandál. Pucciniho opakované milostné aféry s jinými ženami a obrovská žárlivost manželky Elvíry byly důvodem častých hádek a zoufalství v jejich společném životě. Koncem roku 1906 Elvíra obvinila Pucciniho z nevěry s jejich mladou služebnou Doriou Manfredi. Ačkoli Puccini byl ale v tomto případě nejspíš nevinný, Elvíra nepřestala dívku pronásledovat. Když v lednu 1909 Doria spáchala sebevraždu, veřejné mínění bylo na její straně. Znechucený Puccini urychleně odeslal Elviru do Milána. Soud jí tam uložil pět měsíců vězení a skladatel urovnal komplikovanou situaci až tím, že rodině Dorii nabídl vysoké finanční odškodnění. Problémy v Pucciniho manželství se ovšem nikdy nepodařilo zcela urovnat a tak není tajemstvím, že Puccini celá další desetiletí pokračoval ve vášnivých milostných aférách, a to s podstatně mladšími ženami.
Nemůžeme se proto divit, že za takových okolností trvalo dokončení La fanciully až do srpna 1910. Možná i v tom jsou některé z příčin toho, že dodnes je La fanciulla přijímána s určitými rozpaky. I když tato opera neobsahuje žádné líbivé árie ani příliš sympatické postavy, v hudebním stylu představuje pro Pucciniho velký krok kupředu. Je zajímavá působivou instrumentací a rafinovaným sloučením libreta a hudby. Odborníci někdy poukazují na určitý vliv Debussyho a Strausse, aniž by šlo o imitaci jejich kompozičního stylu. Puccini Richarda Strausse považoval pochopitelně za jednoho ze svých největších rivalů. Když ho v New Yorku oslovili novináři s otázkou, v níž figurovalo Straussovo jméno, rázně jim odsekl: “Žádné osobnosti, prosím!”
La fanciulla byla napsána pro Spojené státy na základě americké divadelní hry a na typicky americké téma, navíc pro Metropolitní operu, která se stejně jako New York začínala dostávat do povědomí světové veřejnosti jako jedna z nejpřednějších kulturních institucí. Pro Pucciniho to byl zároveň pokus o získání mezinárodního uznání v soutěži s evropskými operními domy. V případě La fanciully šlo také o prakticky první slavnou světovou premiéru na americké půdě s tehdejšími operními hvězdami největšího kalibru: Enricem Carusem, Arturem Toscaninim a Emou Destinnovou. Není proto divu, že premiéra byla pro novináře událostí roku a bohatý New York na její vypravení penězi nešetřil.
Sám Giacomo Puccini se vydal do New Yorku na premiéru v nejvyšším možném luxusu zámořské lodi George Washington. Když loď odplouvala z Londýna, ze své ‘Imperial Suite’ na lodi vše popisoval takto: “Koupelna jako pro krále, ložnice se dvěma zlatem zdobenými postelemi, všude lampy s opálovým tónováním. V obývacím pokoji je několik luxusních pohovek a zrcadel v japonském stylu. Jídelna je zařízena nábytkem v nejlepším anglickém stylu, kde i úložní skříňky mají osvětlení uvnitř. Všechno je prostě pohodlné, luxusní a prostorné jako v nejmodernějším hotelu. Na oknech visí bohatě zdobené hedvábné záclony. Krátce řečeno: Neskutečná nádhera. Ať žije Metropolitní opera!”
Premiéra La fanciully byla něčím, co New York nikdy předtím nezažil. Lístky se na černém trhu prodávaly za více než 100 dolarů za kus, což v dnešní měně představuje přibližně 2 000 dolarů. Jako Dick Johnson se představil v té době nejslavnější tenor světa Enrico Caruso, pro jehož hlas Puccini roli psal. Jacka Rance zpíval italský baryton Pasquale d’Amato, obtížnou roli Minnie, která je na scéně skoro celou dobu, přijala Češka Emmy Destinn. To vše v hudebním nastudování Artura Toscanniniho. Pro české čtenáře může být zajímavý i fakt, že při premiéře účinkoval Sonory Dinh Gilly, baryton francouzsko-alžírského původu, s nímž Ema Destinnová několik let žila v intimním svazku.
„Obsazení bylo téměř bezchybné. Slečna Destinnová v titulní roli získala nové vavříny a to jako zpěvačka i jako herečka. Skvěle ztvárnila až jednoduše kouzelnou dívku Minnie a také ukázala obrovskou hloubku první lásky. Zpívala zde jako nikdy předtím, zejména v druhém dějství, kdy její hlasové umění bylo zkoušeno téměř do krajnosti. … Jako rozšafný kovboj byl pan Gilly velmi malebný. Pohyboval se tak, jako kdyby v sedle žil po celý svůj život. … S Destinnovou, Carusem a Amatem v hlavních rolích není nutné diskutovat o kvalitě zpěvu. Hlavní chvála náleží Destinnové, protože její part je mimořádně obtížný, celé části jsou napsány ve velmi vysoké tónině, kdy musí držet dlouho ty vysoké noty s malou podporou orchestru. V prvním dějství ukázala nádhernou kvalitu hlasu, často spojovanou jen s Melbou. Nikdy doposud neměla roli, která jí tak dobře vyhovuje. Jedinou nevýhodou je to, že se zdá téměř nemožné, aby nějaká jiná známá zpěvačka předvedla Minnie tak uspokojivě jako Destinnová.“
La fanciulla je i přes svoje neobvyklé přijetí ve své době i dnes až nečekaně moderní. Mýtus kovboje na koni v dáli otevřeném prostoru je tady s námi vlastně pořád, byť možná už ne nadlouho. V době vzniku této opery ražené heslo „go west“ (jdi na západ, posunuj hranice civilizace) je dnes však možné naplňovat už jen s obtížemi, často při napáchání dalších škod na životním prostředí, v už beztak globalizovaném a opticky se zmenšujícím moderním světě. V souvislosti s La fanciullou si ovšem i nadále můžeme pokládat otázku, kdo vlastně jsme a jaká je naše role na tomhle světě, a to vedle samotné radosti při vychutnávání si téhle opery. Z tohoto pohledu můžeme La fanciullu považovat za jeden z důkazů životaschopnosti opery i ve 21. století.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
Velmi zajímavé. Málokdo si bez takovéhoto připomenutí povšimne, že kult hvězd panoval i tehdy. Jako dnes Netrebko a Garanča nebo Florez byli tenkrát hvězdami Destinn a Caruso. Zajímavé jsou i výtahy z deníku Pucciniho, kde popisuje cestu lodí, tedy apanáž, která byla součástí odměny za na objednávku složenou operu. Jan
Doporučuju si najít víc videí z Amstru (viz na konci). To byla suprově udělaná Fanciulla. Moderní divadlo a přijmul jsem ho i já, který kolty a zlatokopy a vysoká C k nim v klasických produkcích neakceptuje.
Ani já se nedokážu nějak vyrovnat s námětem. K opeře mi prostě nesedí. Nejstrašněji na mě působila poslední inscenace této opery v Covent Garden s Curou, kterou jsem navštívil. Zpěv jakoby nepatřil ke kulisám klasické výpravy. V Met to tuším nebude o moc lepší
A.B.
Jane, že v Pucciniho době byly "taky" pěvecké stary jako dnes, to snad není překvapení. Podivuji se ale tomu srovnání – tehdy byli Caruso a Destnnová, jako dnes jsou Netrebko a Garanča. Nelze se na to dívat tak, že každá doba má své hvězdy – nejde jen o popularitu, ale o kvalitu. Neznamená, že DNES nejpopulárnější pěvci jsou na stejné kvalitativní úrovni jako nejpopulárnější pěvci před 60 či 100 lety. Prostě nejsou. Pokud tento fakt nepřijmete jako můj názor, přátelsky vám doporučuji poslechnout si např. nahrávku La fanciully z 50. let, kterou pořídil grande maestro Franco Capuana. Osobně ji považuji za nahrávku této opery číslo 1. Tak si poslechněte – a zjistíte, že dnešní "zlato" je méně ryzí.
Velmi kvalitní nahrávka z 50. let je také od Lovro von Matačiče s Birgit Nilsson (vydalo EMI). Inscenace v Covent Garden je stará už skoro 30 let, existuje z ní původní záznam s Domingem a Carol Neblett. Domingo měl vůbec na roli Dicka Johnosona "monopol", na DVD jsou s ním ještě záznamy z La Scaly (dir. Maazel, Minnie – Mara Zampieri) a MET (s Barbarou Daniels).
Ale prosím vás, na kvalitě nezáleží, důležité je, aby to bylo dnešní, aby to zrovna "frčelo", ne? Zvlášť tady se psává, že historické interpretace jsou překonané, neposlouchatelné apod. Upozorňuji, že Cornell MacNeil, který zpívá na té Capuanově nahrávce, bude letos mít už 88 let, Tozzi 87. Bohužel si na ně ani tady nikdo nevzpomene.
Ano, Mehtovu nahrávku mám taky, je dobrá. Nilsson samozřejmě byla jedinečná, myslím ale, že projev Tebald byl vroucnější, temperamentněší – byla holt Italka. Však Netrebko je stejně nejlepší, ne? Zejména na tom člunu.
to fandorin: Viděla jsem inscenaci CG už s Curou asi v roce 2005. Bylo to velmi precizní provedení. Curovi ta role sedla. Evka
Myslím, že koltová opera La Fanciulla byla logickým úvodem k opeře Nixon in China, s níž do Metu konečně dorazí opera politická a propagační, jistě důstojný pokračovatel takových veleděl, jako Příbeh opravdového člověka a Zítra se bude… To teprve bude nářez..!
Ano, ano, Nixon v Číně, to bude pochutnáníčko pro milovníky moderních inscenací, kteří se jistě nemusí obávat, že by po scéně běhali herci v barokních úborech. Nixon na schůdcích letadla ae stylově zdviženou pravicí, že bvy mu to leckterý fotbalista mohl závidět
Taky jsem viděla inscenaci Fanciully s Curou v Covent Garden – 2x. V 2005 s E.Gruber a 2008 (?) se Sondrou Radvanovsky. Cura se nám jako představitel Dicka Johnsona líbil v obou představeních, jako Minnie byla mnohem lepší Sondra Radvanovsky a představení mělo i díky vzájemné chemii mezi oběma představiteli mnohem větší jiskru.
Po třetí jsme viděli tuto operu loni v Zurichu, kde s Curou zpívala Emily Magee a nyní už tato opera patří k našim oblíbeným, už z ní jsme schopni mnohem víc "Pucciniho" slyšet a jeho hudbu si užívat. Souhlasím s Evou, že Dick Johnson je jako šitý Curovi na tělo. Dovede tam dát ty správné emoce i drama, až to místy mrazí. Produkce v Zurichu je dělaná velmi zajímavě, promítá se občas v pozadí černobílý film – staré záběry, připomíná to éru němého filmu. Líbily se nám obě produkce, v Zurichu modernější, ale ne "ujetá" !!!
To Fandorin – škoda, že se dnes vedle přenosů do kin netočí víc oper na DVD – s různými interprety. Kdo má rád jako Dicka Johnsona Giordaniho, mohl by si ho koupit s ním, jiní by si mohli koupit s Curou, nebo oboje a měli by možnost si to porovnat. Máte pravdu, že s Domingem se točilo o sto šest. Proč se netočí dnes, kdy je technika mnohem vyspělejší, nevím… 20-30 let staré záznamy jsou dobré jen pro porovnání, ale nebudu si je kupovat, když záznam současných produkcí (jako připomínku představení, na kterých jsme byli) si koupit nemůžu.
*/ Na you tube je ukázka z RAI pořadu MATTEA BELTRAMIHO, kde Cura zpívá Che la mi creda – v obecenstvu sedi jedna z nejlepších Minnie – Gigliola Frazzoni (ukázka s ní je tam také)
https://www.youtube.com/watch?v=jcQBafA0pKg
Před několika lety jsem slyšela tuto operu na Vltavě (ještě jsem ji neznala v interpretaci s Curou a opera odezněla, aniž by mě nějak zvlášť tehdy chytla), už nevím, kdo byli interpreti, ale zaujalo mě, když Ivan Ruml během přestávky říkal, že závěrečnou árii tenora – "Che la mi creda" si zpívali za první světové války vojáci na frontě v zákopech… Ale dnes, když tuhle árii s Curou slyším, to zoufalství těch mladejch kluků v zákopech si dovedu skoro představit. Proto má tahle opera pro mne i dnes mnohem hlubší význam…
Violeta
Tohle skoro není Puccini – opeře zcela chybí jakákoliv árie či scéna, která by upoutala či utkvěla, když odcházíte z představení, žádná typická melodie se vám nevybaví.
Děj je navíc nikoliv pouze naivní, ale naprosto epochálně stupidní.
Ano, děj téhle opery je opravdu hodně naivni, zvláště 1. jednání je až stupidní a dlouhé, ale je to obrázek období zlaté horečky… I to je naše historie – naší "západní" kultury, mezi zlatokopy byli nejspíš i lidi z Evropy. Kdo je ten tenor tady na ukázce? Jsou tam 2 velké dramatické árie tenora, tenhle mi na dramatického tenora moc nepřipadá, ale mohu se mýlit. Tahle část (na ukázce) není vůbec zpěvná, a bez hereckých schopností (takhle se žena nesvádí) opravdu nechytne… Ale motiv jedné melodie, typický pro Fanciullu, i v téhle ukázce slyším (tiáá da dá, tiáá da dá…)
Tenor na ukázce z Amsterodamu je Zoran Todorovich. Jinak k melodiím ve Fanciulle: není to jistě typické Pucciniho dílo, ale několik výrazných motivů lze najít. Zejména valčíkový motiv z 1. dějství, který se několikrát opakuje, nebo "motiv Dicka Johnsona", který je přítomný v jeho dramatickém sóle v 2. jednání. Nejznámnějším sólovým číslem je jistě árie Ch'ella mi creda. Zajímavé je, že Enrico Caruso, třebaže zpíval premiéru v roce 1910, ani jednu z árií Johnsona nenahrál!
Zaujalo mne především to, jak byl Puccini vyplacen – cesta luxusním zámořským parníkem… Hm. V dnešní době si i největší hvězdy mnohdy dopravu a v každém případě i ubytování musí hradit samy. O hudebních skladatelích ani nemluvě.
Je mnoho zajímavých věcí, které člověk neví a o kterých se moc nepíše.
@Violeta
Opery sa dnes netocia na DVD najma kvoli autorskym pravam. Vacsine umelcov totiz z tohto globalneho sveta uz trosku sibe a akonahle ma ist nieco na zaznam, okamzite chcu vyssie honorare. Pri hlavnych interpretoch je to v zasade v poriadku, problem je, ze potom chce aj cely orchester viac penazi, pricom predajnost takychto DVD nie je na takej urovni aby sa oplatilo tolko zaplatit na honoraroch.
Podla mna je to skoda, lebo sa vela kultury jednoducho straca. V zasade zijeme teraz v obdobi temna, lebo kvoli ochrane autorskych prav sa mnoho veci nezaznamenava pre "pamat naroda" a tie co su zaznamenane su roznymi sposobmi chranene proti kopirovaniu, cize akonahle sa uz nebudu predavat DVD prehravace, ludia stratia pristup aj k nahravkam, ktore si legalne kupili a bud si ich mozu kupit znova (lepsi pripad) alebo si ich nebudu mat kde kupit, lebo ich nikto nebude predavat kvoli malemu zaujmu a nebudu sa moct volne sirit kvoli ochrane autorskych prav.
Takze sa de facto stratia. Je to komplikovana tematika, ale zial autorske pravo je dnes do takej miery perverzne (najma dlzka ochrany), ze uz stratilo svoj povodny ucel. Ale to by bolo na dlhsi clanok
Jano / advokat
@ Robin – pokial ja viem, tak najvacsie hviezdy maju platenu aj cestu aj ubytovanie. A honorare su tiez slusne, mozete mi verit. Hovorim pravdaze o hviezdach svetoveho formatu, ktore vystupuju na doskach typu La Scala, Met atd.