Přestože žiju na “novém kontinentu” už téměř třicet let a Giacomo Puccini patří k operním skladatelům, jehož opery dokážu opakovaně poslouchat docela často, cesta k jeho jedinému dílu s typicky americkým námětem byla pro mne dlouhá a kamenitá. Definitivně si mě získala teprve až poslední inscenace Děvčete ze Západu (La fanciulla del West) v pražském Národním divadle v hudebním nastudování Johna Fioreho s Evou Urbanovou v titulní roli. Pucciniho La fanciulla del West je opera o třech dějstvích na italské libretro Guelfa Civininiho a Carla Zangariniho, inspiriaci poskytla stejnojmenná divadelní hra Davida Belasca. Slavná premiéra se konala 10.prosince 1910 v newyorské Metropolitní opeře, na jejíž objednávku bylo toto dílo vytvořeno. Přitom už předtím Puccinimu posloužila jiná Belascova hra jako předloha – a to k opeře Madama Butterfly, která La fanciullu předcházela. Butterfly patřila léta k Pucciniho nejoblíbenějším a sám skladatel věnoval několik let cestování po celém světě, aby se přesvědčil, že jeho umělecké záměry a představy jsou respektovány. Právě v té době Puccini také dlouho a těžko hledal pro další operu námět.
Rozhodnutí napsat La fanciullu padlo teprve na podzim roku 1907, několik měsíců po návratu z New Yorku, kde Puccini Belascovu hru viděl. Jedním z hlavních důvodů, proč slavný skladatel odjel z Itálie co možná nejdál, byly velké problémy, které doprovázely jeho manželství, navíc s tím také souvisel veřejný skandál. Pucciniho opakované milostné aféry s jinými ženami a obrovská žárlivost manželky Elvíry byly důvodem častých hádek a zoufalství v jejich společném životě. Koncem roku 1906 Elvíra obvinila Pucciniho z nevěry s jejich mladou služebnou Doriou Manfredi. Ačkoli Puccini byl ale v tomto případě nejspíš nevinný, Elvíra nepřestala dívku pronásledovat. Když v lednu 1909 Doria spáchala sebevraždu, veřejné mínění bylo na její straně. Znechucený Puccini urychleně odeslal Elviru do Milána. Soud jí tam uložil pět měsíců vězení a skladatel urovnal komplikovanou situaci až tím, že rodině Dorii nabídl vysoké finanční odškodnění. Problémy v Pucciniho manželství se ovšem nikdy nepodařilo zcela urovnat a tak není tajemstvím, že Puccini celá další desetiletí pokračoval ve vášnivých milostných aférách, a to s podstatně mladšími ženami.
Nemůžeme se proto divit, že za takových okolností trvalo dokončení La fanciully až do srpna 1910. Možná i v tom jsou některé z příčin toho, že dodnes je La fanciulla přijímána s určitými rozpaky. I když tato opera neobsahuje žádné líbivé árie ani příliš sympatické postavy, v hudebním stylu představuje pro Pucciniho velký krok kupředu. Je zajímavá působivou instrumentací a rafinovaným sloučením libreta a hudby. Odborníci někdy poukazují na určitý vliv Debussyho a Strausse, aniž by šlo o imitaci jejich kompozičního stylu. Puccini Richarda Strausse považoval pochopitelně za jednoho ze svých největších rivalů. Když ho v New Yorku oslovili novináři s otázkou, v níž figurovalo Straussovo jméno, rázně jim odsekl: “Žádné osobnosti, prosím!”
La fanciulla byla napsána pro Spojené státy na základě americké divadelní hry a na typicky americké téma, navíc pro Metropolitní operu, která se stejně jako New York začínala dostávat do povědomí světové veřejnosti jako jedna z nejpřednějších kulturních institucí. Pro Pucciniho to byl zároveň pokus o získání mezinárodního uznání v soutěži s evropskými operními domy. V případě La fanciully šlo také o prakticky první slavnou světovou premiéru na americké půdě s tehdejšími operními hvězdami největšího kalibru: Enricem Carusem, Arturem Toscaninim a Emou Destinnovou. Není proto divu, že premiéra byla pro novináře událostí roku a bohatý New York na její vypravení penězi nešetřil.
Sám Giacomo Puccini se vydal do New Yorku na premiéru v nejvyšším možném luxusu zámořské lodi George Washington. Když loď odplouvala z Londýna, ze své ‚Imperial Suite‘ na lodi vše popisoval takto: “Koupelna jako pro krále, ložnice se dvěma zlatem zdobenými postelemi, všude lampy s opálovým tónováním. V obývacím pokoji je několik luxusních pohovek a zrcadel v japonském stylu. Jídelna je zařízena nábytkem v nejlepším anglickém stylu, kde i úložní skříňky mají osvětlení uvnitř. Všechno je prostě pohodlné, luxusní a prostorné jako v nejmodernějším hotelu. Na oknech visí bohatě zdobené hedvábné záclony. Krátce řečeno: Neskutečná nádhera. Ať žije Metropolitní opera!”
Premiéra La fanciully byla něčím, co New York nikdy předtím nezažil. Lístky se na černém trhu prodávaly za více než 100 dolarů za kus, což v dnešní měně představuje přibližně 2 000 dolarů. Jako Dick Johnson se představil v té době nejslavnější tenor světa Enrico Caruso, pro jehož hlas Puccini roli psal. Jacka Rance zpíval italský baryton Pasquale d’Amato, obtížnou roli Minnie, která je na scéně skoro celou dobu, přijala Češka Emmy Destinn. To vše v hudebním nastudování Artura Toscanniniho. Pro české čtenáře může být zajímavý i fakt, že při premiéře účinkoval Sonory Dinh Gilly, baryton francouzsko-alžírského původu, s nímž Ema Destinnová několik let žila v intimním svazku.
„Obsazení bylo téměř bezchybné. Slečna Destinnová v titulní roli získala nové vavříny a to jako zpěvačka i jako herečka. Skvěle ztvárnila až jednoduše kouzelnou dívku Minnie a také ukázala obrovskou hloubku první lásky. Zpívala zde jako nikdy předtím, zejména v druhém dějství, kdy její hlasové umění bylo zkoušeno téměř do krajnosti. … Jako rozšafný kovboj byl pan Gilly velmi malebný. Pohyboval se tak, jako kdyby v sedle žil po celý svůj život. … S Destinnovou, Carusem a Amatem v hlavních rolích není nutné diskutovat o kvalitě zpěvu. Hlavní chvála náleží Destinnové, protože její part je mimořádně obtížný, celé části jsou napsány ve velmi vysoké tónině, kdy musí držet dlouho ty vysoké noty s malou podporou orchestru. V prvním dějství ukázala nádhernou kvalitu hlasu, často spojovanou jen s Melbou. Nikdy doposud neměla roli, která jí tak dobře vyhovuje. Jedinou nevýhodou je to, že se zdá téměř nemožné, aby nějaká jiná známá zpěvačka předvedla Minnie tak uspokojivě jako Destinnová.“
La fanciulla je i přes svoje neobvyklé přijetí ve své době i dnes až nečekaně moderní. Mýtus kovboje na koni v dáli otevřeném prostoru je tady s námi vlastně pořád, byť možná už ne nadlouho. V době vzniku této opery ražené heslo „go west“ (jdi na západ, posunuj hranice civilizace) je dnes však možné naplňovat už jen s obtížemi, často při napáchání dalších škod na životním prostředí, v už beztak globalizovaném a opticky se zmenšujícím moderním světě. V souvislosti s La fanciullou si ovšem i nadále můžeme pokládat otázku, kdo vlastně jsme a jaká je naše role na tomhle světě, a to vedle samotné radosti při vychutnávání si téhle opery. Z tohoto pohledu můžeme La fanciullu považovat za jeden z důkazů životaschopnosti opery i ve 21. století.