La Loba a Manson, premiéra a repríza, dvě tváře současného tance

Lucie Kocourková, 05.05.2013 10:45

Jméno Lenky Vagnerové není ve světě současného tance nutné představovat. Nejprve se zapsala do povědomí diváků jako interpretka, členka souboru DOT504, ve kterém se brzy začala rozvíjet i její choreografická tvorba. V minulém roce se osamostatnila a založila vlastní taneční skupinu, Lenka Vagnerová & Company (spolu s Šárkou Pavelkovou, zakladatelkou sdružení ProFitArt). Sféra současného tance je u nás komunitou, jejíž členové se jako tvůrci a interpreti často setkávají, vystupují vzájemně ve svých dílech, a tak nejsou všechny produkce na první pohled ohraničené. Lenka ale už v souboru DOT504 oficiálně nepůsobí a v letošní sezóně se zaměřila víc na tvůrčí práci. V listopadu měla premiéru inscenace Jezdci, která je i v nominaci na Taneční inscenaci roku 2013, a 29. dubna se uskutečnila premiéra projektu La Loba. Současně se znovu reprízovala inscenace Manson (premiérovaná v únoru 2012), která je společnou produkcí souborů DOT504 a Teatr Novogo Fronta, kde se Lenka Vagnerová spolu s Pavlem Maškem (také bývalým členem DOTu a nyní Company) věnovala choreografické stránce díla. Jako dvojice navázali na předchozí projekt Mah Hunt, který vytvořili už pro její Company. Můžeme ještě připomenout, že ze stejné doby pochází humorná choreografická freska Perfektní den aneb Mr. Gluteus Maximus, Lenka Vagnerová totiž skoro do všech choreografií, které tvoří nebo se na nich podílí, vkládá odlehčenější či vtipné výjevy. Mohli bychom jmenovat ještě další řádku choreografií z posledních let, na kterých si Lenka Vagnerová profilovala svůj styl.Inscenace La Loba je tedy její zatím poslední autorské dílo, které vzniklo v úzké spolupráci s dalšími tvůrci – zpěvačkou Janou Vébrovou a hudebníkem Ivanem Acherem. Námět je tajemný až mystický, je jím mytická postava ženy, která putuje staletími, je (snad) nesmrtelná, pozoruje ruch světa kolem sebe a mezi její zvláštní nadání patří schopnost tvořit živé bytosti z mrtvých kostí, které nasbírala na své pouti. „Ale co když jí dojde trpělivost, nebo jí bavit přestaneme? Sama totiž reguluje podmínky své vlastní existence a možná se jí už nebude chtít vše dokola recyklovat,“ ptá se choreografka. Nedá se říct, že bychom po zhlédnutí inscenace našli přesnou odpověď, ale rozhodně se setkáváme se svébytnou interpretací fenoménu, kterým tato bájná žena je.

Nejprve se zdá, že La Loba je stařena, znetvořená věkem a neurotická. Náhle je z ní energická žena, která tančí v plném světle, víří a křičí, je také hravá a možná trošku krutá. Brzy zjistíme, že na scéně spolu koexistují dvě vtělení La Loby: jednou je tanečnice Andrea Opavská (členka Lenka Vagnerová & Company), druhou zpěvačka Jana Vébrová, jejíž úloha je daleko za hranicí pouhého vokálního doprovodu (umocněného sound designem, který je zřejmě dotvářen z jejího zpěvu a zvuků pomocí smyček v reálném čase), stala se performerkou. Která z žen je skutečná, a která je jen náhodnou společnicí? Nebo jsou to dvě bytosti téhož rodu, které se jen setkaly na pouti světem a dostávají se do interakce?Velmi významná je vizuální stránka a řešení scény. Část jeviště pokrývá dřevitá vlna, která se zdá být hrází nebo cestou, přírodní materiál vzbuzuje pocit něčeho známého, v dobrém slova smyslu venkovského, teplého. Důležitými rekvizitami jsou kosti a lebky zvířat, s nimiž si tajemná žena hraje jako s exponáty do sbírky nebo s dětskou skládačkou. Neobvykle výtvarné jsou i dlouhé pruhy koudele, jednou připomíná indiánská skalp, jindy slouží jako paruka nebo doplněk k tanci, který je krouživými pohyby rozpohybován jako toreadorova muleta. Kontrastem ke všem přírodním materiálům je ale použití velkých modrých tašek, ve kterých bytost nosí své poklady. Když už i její oděv zprvu vyhlíží jako plachetka Erbenovy Polednice, snad by nebyl takový problém sehnat plátěný pytel? Ale možná je tenhle anachronismus záměrný…

Na Andreu Opavskou jako tanečnici je radost pohledět. Z uzavřené bytosti skrývající energii ve svém nitru se dostává do výbuchu pohybů, působí dojmem, jako kdyby se její těžiště přelévalo po zemi na pokyn choreografie bez ohledu na fyzikální zákony. Vždy své tělo maximálně ovládá, dovede pohyby zklidnit i přilít okamžitou dynamiku, nadto si ještě dokáže pohrát s mimikou a vypilovat tak detaily každého výstupu. Jana Vébrová se také na jevišti cítí dobře, její hlas je neoddělitelnou součástí inscenace. Light design spočívá především ve střídání světla a tmy, které dovolují rychlé přesuny postav na nová stanoviště a tak i určité střihové střídání obrazů.Inscenace osciluje mezi tancem a pohybovým divadlem, dlouhé pasáže pracují jen s civilním lehce stylizovaným pohybem. Je vystavěná na obrazech, nikoli na příběhu, což by mohlo některého diváka zmást. Ale je to spíš znak produkcí současného tance, že se všeobecně rezignuje na narativní struktury a divákům jsou předkládány kaleidoskopy výjevů.

Hodnocení autorky recenze: 95 %
***

I inscenace Manson, která měla reprízu 2. května v prostoru NoD v Dlouhé ulici, je také koncipovaná jako sled výjevů, ačkoli silněji dramaturgicky provázaných. Jde také o kolektivní dílo výrazných autorů, kteří vystavěli portrét kontroverzní osobnosti Charlese Mansona a jeho zločinecké bandy, která na sebe upoutala pozornost na sklonku šedesátých let brutálními vraždami. Manson byl odsouzen k trestu smrti, ale protože ten byl záhy v Kalifornii, kde se případ projednával, zrušen, byl rozsudek změněn na doživotí. Děsivá legenda muže bez svědomí láká tvůrce jako námět dodnes. Tanečně pohybové zpracování, které přináší DOT504 spolu s Irinou Andrejevou a režisérem Alešem Janákem ze souboru Teatr Novogo Fronta, je exkurzí do světa, kde si zvláštní lidé vytvářejí svá vlastní pravidla. A kupodivu je mnohem tanečnější než La Loba, ačkoli Teatr Novogo Fronta je soubor fyzického divadla.

Skupinu „Manson Family“ ztvárňují v novém obsazení Martin Vraný, Kateřina Stupecká, Věrka Ondrašíková a Petr Srna. Vztahy performerů na scéně se rozkrývají postupně, zprvu si divák není jistý, kdo je oběť a kdo zločinec, sleduje vlastně groteskní hru se zločinem a na zločin, kde není jasné, kdo je přítel a kdo nepřítel, až do chvíle, kdy zazní poplach a tmu pročesávají policejní svítilny, a kdy konečně spatříme zločince v jejich cele, každého uzavřeného se svým vnitřním příběhem.Inscenace obsahuje řadu dynamických tanečních pasáží: hned úvodní duet s nožem na skladbu z Bílého dvojalba The Beatles Helter Skelter je ukázkou skvělého užití rekvizity v tanci, který se nepodřizuje jejímu praktickému účelu. Vraný a Stupecká sehraní na milimetry v manipulaci se zbraní i se sebou vzájemně vtáhnou diváky hned do dění. A ostatní scény je tam udrží až do úplného konce představení, které je sice svou podstatou brutální až depresivní, ale přitom podivným způsobem diváka nabíjí energií.

V obrazech nechybí komické situace, pohybová nadsázka a smysl pro humor umocněný jak vtipným kostýmem, tak hubou (de facto jde o koláž napříč žánry, ale pohybující se přibližně kolem doby, kdy se případy reálně odehrály). Především Věrka Ondrašíková má v inscenaci příležitost využít smysl pro nadsázku a komiku. A všichni interpreti bez rozdílu nasazují fyzické síly v duetech i v situacích, kdy se na scéně manipuluje se scénografickými objekty – konstrukcemi stěn s okny a dveřmi, z nichž lze sestavovat libovolné interiéry, do kterých lze uzavírat oběti, z nichž je možné klouzat, skákat, šplhat a provozovat další akrobatické kousky.

Manson obsahuje i mluvené slovo, podivně znějící jako útržky z jiné divadelní hry. A stále se vtírá na mysl otázka, kdo koho tu vlastně vraždí. Jak se může oběť ležící ve vlastní krvi stát sama zločincem? Možná jsme zločinci všichni, protože všichni se alespoň občas v duchu zabýváme myšlenkami na násilí, které nám společenské vazby a tradice nedovolí nechat probublat až na povrch a vtělit se v úkon – jen v případě extrémních osobností jako Manson Family, které tuto hranici překročily. Obávané existence, a přece tolik lákající k prozkoumání, svou jinakostí, která je provokující hádankou.

Inscenace Manson je silná, energií nabitá výpověď, která dokáže zobrazit násilí v celé jeho děsivosti, a přitom zůstává vrcholně estetickou záležitostí. Jediným stínem nad její květnovou reprízou byla mizivá návštěvnost. Performěři se vydávají ze všech svých sil, ale jen pro asi deset diváků??? Snad nejsou návštěvníci dostatečně zvyklí chodit na současný tanec do prostor, s nimiž sousedí proslulý hudební klub Roxy, snad se obávají negativity, která by mohla vyvěrat z tématu. Doufejme, že se produkce nenechá malým počtem diváků odradit a nachystá do budoucna ještě další reprízy tohoto díla. Rozhodně stojí za vidění.

Hodnocení autorky recenze: 100 %

***

La Loba
Choreografie: Lenka Vagnerová
Koncept a dramaturgie: Lenka Vagnerová, Zdeněk Jecelín
Hudba: Ivan Acher
Scénografie: Ivan Acher
Světelný design: Michal Kříž
Kostýmy: Anna Solilová
Zvuk: Eva Hamouzová
Producent: ProFitArt
Koproducent: Tanec Praha
Lenka Vagnerová & Company
Premiéra 29. dubna 2013 Divadlo Ponec Praha

Účinkují: Andrea Opavská, Jana Vébrová
***

Manson
Choreografie: Lenka Vagnerová, Pavel Mašek a Irina Andrejeva
Koncept a režie: Aleš Janák
Scéna: Jakub Kopecký
Světelný design: Aleš Janák, Michal Kříž
Zvuk: Jan Středa
DOT504 & Teatr Novogo Fronta
Premiéra 22. a 23. února 2012 Teatro NoD Praha
(psáno z reprízy 2. 5. 2013)