Labuť, která do Olomouce přiletěla z Japonska

Yui Kyotani se v poslední sezoně stala nejúspěšnější členkou souboru baletu Moravského divadla v Olomouci. Za ztvárnění dvojrole Odetty-Odilie  v Čajkovského Labutím jezeru se ocitla v širší nominaci na cenu Thálie v kategorii balet, pantomima a jiné tanečně dramatické žánry. Její úspěch je o to větší, že působí v olomouckém baletu teprve první sezonu. Přiznám se, že jsem se na setkání s touto mladou křehkou dívkou hodně těšila, protože příležitostí k rozhovoru s tanečnicí z tak vzdálené země, jakou je její vlast, není mnoho.

Yui, jak jste se dostala ke klasickému baletu? Myslím, že to v Japonsku není moc obvyklá profese, nebo se mýlím? Odkud pocházíte a čím jsou vaši rodiče?

Máte pravdu, klasický balet není v Japonsku běžný. Pocházím z města Nara, které je blízko Ósaky. Maminka je doma a pečuje o mého starého dědečka, tatínek pracuje se starými lidmi, tedy dělá sociální práci, no a bratr je policistou. Žádné umělecké ani sportovní kořeny tedy v rodině nemáme. Já jsem si jako malá moc přála dělat sportovní gymnastiku. Ten sport se mi moc líbil, ale moje maminka z toho měla trochu strach. Moc se jí nezdálo, že bych měla dělat třeba všechny ty nebezpečné přeskoky. Ona první mně navrhla, abych raději zkusila tanec. Byla to náhoda, že se k nám domů dostal reklamní letáček baletního studia Eny Hirose, která v té době ukončila svoji profesionální taneční kariéru a chtěla se věnovat výuce klasického baletu. Bylo mi deset roků, když se mi rodiče rozhodli zaplatit hodiny baletu a poprvé mě tam zavedli.Tak to jste ale s klasickým baletem začala přece jen trochu pozdě, že?

Ano, ale balet mně učaroval od prvního setkání s ním. Začala jsem chodit na hodiny nejprve dvakrát týdně, pak třikrát a po nějaké době jsem tančila každý pracovní den. Baletu jsem úplně propadla a dostavily se i první výsledky. Moje učitelka navrhla, abych zkusila studium na Státní baletní škole v Berlíně, se kterou její studio spolupracuje. Bylo mi patnáct, když jsme o tom začali mluvit, a pak mi najednou bylo šestnáct a můj odlet do Evropy se blížil… Tehdy jsem měla opravdu velkou krizi, dokonce jsem chtěla baletu nechat ze strachu, že to prostě nezvládnu. Naštěstí mi maminka tehdy řekla, že mám rozhodně do Berlína jet a že se uvidí. Pokud bych to nemohla vydržet, prý se můžu samozřejmě kdykoli vrátit domů.

Jak se vám líbilo v Berlíně?

Měla jsem velké štěstí na učitelku tance v Německu, kterou byla Larissa Dobrojan. Hodně jsem trénovala a pilně na sobě pracovala. Jenže jsem veškerý čas i energii věnovala tanci, a když jsem musela chodit na teoretickou výuku, bylo toho na mě moc. Díky nedostatku času jsem neuměla tak skvěle německy, abych zvládala výuku. Tak jsem seděla ve škole, snažila si dělat poznámky, ale moc mi to nešlo. Takže když se mi podařilo udělat konkurz do lipského baletu, dala jsem přednost tanci a rok jsem tam byla v angažmá. Po roce jsem se do školy v Berlíně vrátila, ale chodila jsem už jen na hodiny tance k paní Dobrojan. A jak jste se tedy nakonec dostala z Německa do Olomouce?

Rozhodla náhoda. Já jsem znala dva sólisty olomouckého baletu Ayu Shinodu a Mikinu Kawamuru. Ti mě vloni v zimě upozornili na konkurz do baletního souboru Moravského divadla, ze kterého oni odcházeli. tak jsem si koupila jízdenku do Olomouce a poprvé v životě jsem jela do České republiky. Do Olomouce jsem přijela v době, kdy byly kruté mrazy, a tak byl ten můj první dojem docela děsivý. Nedovedla jsem si představit, že bych měla v takové zimě někde žít. Jenže jsem uspěla a šéf baletu pan Balogh si mě vybral. Dokonce hned při našem prvním setkání mluvil o tom, že by byl rád, kdybych tančila hlavní roli v Labutím jezeru. Já to tehdy brala jako vtip a na konci léta jsem se do Olomouce vrátila už jako členka baletního souboru.

Ale on to vtip nebyl a vy jste své angažmá v Olomouci začala právě Odettou- Odilií…

Hned po příjezdu do Olomouce jsem se musela připravit na baletní večer Balet Gala, ve kterém jsem tančila tři čísla – scény z Romea a Julie, Korzára a z Labutího jezera. To bylo hned na začátku září. A tehdy jsem pochopila, že ta zmíněná Odetta-Odilie není vtip… Že se mnou šéf souboru na tu roli opravdu počítá! Takže jsem na roli začala pilně pracovat. Musím říci, že jsem měla velké štěstí, když jsem se při práci na Labutím jezeru potkala s paní Hanou Vláčilovou. Byla na nás přísná, ale s její zkušeností jsme vše nakonec všichni zvládli.

A výsledkem byla vaše širší nominace za Odettu-Odilii na cenu Thálie 2012. Tahle nominace, byť širší, je u nás velmi prestižní, víte to?

Dnes už to vím…Připomeňte prosím, jaké další role jste během své první olomoucké sezony nastudovala?

Tančila jsem Yoko Ono v baletním večeru The Beatles & Queen, pak čínskou fotografku v baletu Frida a nastudovala jsem ještě Titánii ze Snu noci svatojanské, ale tu jsem ještě netančila. Také jsem měla tančit roli Máří Magdaleny v baletu Jesus Christ Superstar, jehož premiéra se ovšem nakonec neuskutečnila.

Myslím i tak, že jste si ten první rok role docela užila… – Scházíme se v době letních prázdnin, jaké jsou vaše letní plány?

Chystám se domů a moc se těším. Hlavně kvůli jídlu! Já si totiž vařím japonskou kuchyni a v Olomouci je mnohdy docela obtížné sehnat správné potraviny a ingredience. Až se budu vracet, bude můj kufr plný jídla!

Yui, děkuji moc za rozhovor a přeji vám krásný zbytek nejen českého, ale i japonského léta. Budu se těšit na vaše další role! Foto archiv MD Olomouc, Michal hančovský, archiv Yui Kyotani