Philip Glass v Ostravě

  1. 1
  2. 2

Back in the 1970’s, we were creating a musical language, now we know the language and we’re fluent in it. 

Zpátky v sedmdesátých letech jsme vytvářeli nový hudební jazyk, který nyní již známe a plynně jím hovoříme. 

Je sice snadné, leč ošemetné hovořit o věci známé či informativně běžně dostupné. Živoucí proces je zde již přeměněn do podoby pročítání encyklopedie, což ovšem ve spojení se špičkovými interprety netvoří ve výsledku nic jiného než obrovský zážitek. „Chcete-li slyšet Bacha, chcete jej slyšet tak, jak jej interpretuje Glen Gould,“ vysvětluje Phil Glass, autor rovněž úvodního citátu a genia loci večera. Od dob podkrovního bytu na Chatnam Square, kde mimo jiné po částech zaznělo i dílo Music in Twelve Parts, uplynuly již čtyři desítky let. Dávní přátelé z downtownu, Phil Glass a Petr Kotík, se ovšem potkávají znovu v prostorách multifunkční haly Gong. A co na tom, že se tehdejší nedělní setkání přesunula na pátek. (Pozn.: nejen Petr Kotík, ale i Charlemagne Palestine a Jon Gibson o tom mluvili na konferenci).

Priestor haly Gong v Dolní oblasti Vítkovice s trefným koniec-pauzy hlásením v podobe gongu bol šikovným výberom pre uvedenie tohoto diela. Tak ako aj v kompozícii sa od začiatku smerom ku koncu použitie starých, podľa autora už vyčerpaných, prvkov v tvorbe pretavilo do nových možností, tak isto aj využitie haly, časti už vyhaslých železiarní, dnes ponúka úplne rozdielne možnosti. Minimalismus bol citeľný všade naokolo, nie len v hudbe. Strohá architektúra Veľkého sálu bola funkčná a naviac ponúkala zopár vizuálnych lahôdiek. V podobe svetelného stropu, pripomínajúcim hviezdy na nebi, ktorý nie je vecou nevídanou, však príjemne a nenútene funkčnou a ozdobnou. Taktiež presklennou stenou za oponou, odhrnutou v tretej časti, kde sa dal sledovať jednak vedľa seba opakujúci sa odraz ansámblu (zjavne pripomínajúci opakovanie sa motívov v opuse) tak aj industriálno-mestské pozadie s „normálne“ plynúcim časom(autá, sanitky…) kontrastne k možnému rozdielnemu vnímaniu času v skladbe. Zvuk hala ponúka v rozličných sektoroch rozdielny, rozhodne však kvalitný. V súvislosti s tým treba podotknúť, že praktický výber lístkov bez miestenky tento presun a následné vyskúšanie si rôznych uhlov umožnil, mnohí to využili. Vhodné boli aj premietania detailných záberov jednotlivých hráčov na  troch plátnach, kde si divák mohol vychutnať mimo iného aj svoj part pre seba spievajúceho Glassa.Celková kapacita bývalého plynojemu nebyla zaplněna zcela, ovšem dojem neustále přicházejících houfů publika nabyl nakonec velmi úctyhodných rozměrů. Rozrůzněnost publika navíc sloužila jako jakési měřítko velikosti a známosti jména Phila Glasse, která jen potvrzovala úvodní slova o dnes již dobře známém a více či méně vžitém hudebním jazyce. Nutno ovšem vytknout dochvilnost velké části publika, která i po úvodním potlesku, jenž nadšeně a přátelsky uvítal přicházející Phil Glass Ensemble, teprve zdolávala cestu do budovy. Ze situace vyplývající moment soustředění, tedy krátkého ticha, v němž ansámbl spočíval po usednutí, byl tím poměrně značně narušen. Úvod první části večera ovšem v oné encyklopedické optice úsměvně a díky dostatečné hlasitosti, nerušeně připomínal živoucí lidský tok jako vystřižený z Koyaanisqatsi.

Od prvého momentu si koncert žiadal vysokú hladinu sústredenosti. Značnú na strane poslucháčskej, omnoho väčšiu na strane interpretačnej. Sledovať či už na obrazovkách alebo z prvých rad nie práve najmladších členov ansámblu ako dokážu 4 hodiny nepretržite hrať bolo obdivuhodné. Väčšina ľudí v sále bola až v akomsi tranze, čo sa prejavovalo u niektorých minimálnym pohybom, u niektorých rôznorodým pohybom hlavy a u jedného odvážlivca aj tancom na ľavom balkóne. Naproti tomu jeden z poslucháčov prekročil hranice tranzu v tretej časti až k hraniciam spánku v spacom vaku v najvyšších radách, moment úsmevný.Samotné členění celého večera jistě má své pádné odůvodnění a výše zmíněná pozornost tím poněkud trpěla. Celý dojem tak pozbyl kontinuálnosti, která by ostentativnímu až meditativnímu charakteru hudby dodala bezčasnější a méně „klasický“ ráz. Nutno ovšem dodat, že pokud byl skutečně celý večer nabízen jako jistá encyklopedie Glassovy prvotní tvorby, jakési paginační rozdělení je zde nasnadě. Hned druhá stránka večera vyzněla svou velkou silou pro mne osobně v nejlepším čase, jelikož úvodní část poskytla dostatečný prostor pro posluchačský klid. Srdeční tep pomalu začal kopírovat rytmické modely basového ostinata, což bylo také vidět na publiku, jež souhlasně odpovídali kýváním svých hlav.

Hodinová prestávka, ktorá vďaka ceste von vedené cez dvoje eskalátory, bola z polovice ztrávená cestovaním, býva vďaka svojmu časovému potenciálu nazývaná ako „dinner break.“ Táto najdlhšia pauza oproti ostatnmým mňa osobne značne vyviedla z miery a prvú polovicu tretej časti som bol do istej miery nesústredený a nenaladený na potrebnú nôtu. Pauzy boli asi určite nutné, však za hodinu už človek začne premýšľať namiesto o hudbe, trebárs o prázdnom žalúdku alebo smädnom krku. Tak dlhú radu vystáť, si vyžaduje umenie trpezlivosti a možno aj nejakú tú spoločnosť. Čo si pri treťom bloku musel všimnúť už každý bola náročnosť na interpretácie nie len psychická, ale aj fyzická. Prejavovalo sa to najmä na častom vynechávaní nôt predovšetkým u zpeváčky, ale aj u hráčoch na dychové nástroje. Vyčítať sa im to, ale nedá, predsa len sú to taktiež ľudia s obmädzenými možnosťami. Musí to akceptovať aj sám autor, ale naskytuje sa otázka či pri komponovaní na tento aspekt pomyslel.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Glass: Music in Twelve Parts (Ostravské dny 2013)

[yasr_visitor_votes postid="67166" size="small"]

Mohlo by vás zajímat