Zámek ve Stráži nad Nežárkou evokuje osud Emy Destinnové

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Stačí jeden výlet do zámku ve Stráži nad Nežárkou na jihu Čech a v tu ránu víte vše podstatné o Emě Destinnové. Proslulá operní pěvkyně žila v tomto romantickém sídle bezmála dvacet let, a proto je dobře, že tam současní majitelé vybudovali nejucelenější a nejrozsáhlejší muzejní expozici, která je procházkou celým životem této významné osobnosti. Rozsáhlá expozice nabídne vašim očím nejen divadelní kostýmy (Libuše, Šárka…) a další předměty a artefakty připomínající její kariéru, ale také získaný původní nábytek někdejší majitelky zámku. Obdivovat můžeme nejen Modrý salon, v němž slavná pěvkyně přijala Tomáše Garrigue Masaryka, ale také její pracovnu s psacím stolem nebo ložnici, kde jste upozorněni i na tajný východ…

I když byla na rozhraní 19. a 20. století světovou hvězdou první velikosti, poslední roky života třela bídu s nouzí. Její zářivou kariéru přervala nejen první světová válka, ale posléze i malost českých poměrů. Díky tomu nedostala „královna zpěvu“, jak ji v dobách její největší slávy přezdívali, ani v nových poměrech šanci uplatnit své umění a dožila, téměř zapomenuta, na svém sídle ve Stráži nad Nežárkou.

Umělecké počátky jedné z nejslavnějších světových sopranistek všech dob Emy Destinnové, od jejíhož narození uplynulo letos v únoru 135 let, se v mnohém podobají osudům současných mladých talentů. I ona si musela nejprve vydobýt slávu v zahraničí, aby si jí teprve všimli doma. Přesto ji později málem přehlíželi. Byla to jen závist či něčí žárlivost, anebo ji chtěl někdo jednoduše dostat na kolena a zlikvidovat?Mladičká Emilie Pavlína Kittlová, jak znělo tenkrát její dívčí jméno, musela spolknout vůbec hned na začátku svého uměleckého snažení nejednu hořkou pilulku. Když se ucházela ve svých devatenácti letech – psal se rok 1897 – na místo sboristky Národního divadla, tehdejší ředitel František Adolf Šubert jí chladně odmítl. Dokonce jí do očí řekl, že nemá hlas a že by si měla dávat ledové sprchy, protože se prý během zpívání rozčiluje. To sice mohlo být i na školenou zpěvačkou, která vedle studia zpěvu docházela i na lekce herectví, trochu silná káva, jenomže tehdy se z toho nezhroutila. Už jenom proto, že věřila jak svým schopnostem, tak své „mamá“, po níž svůj mimořádný hudební talent zdědila.

Paní matka totiž v mládí studovala zpěv v Miláně a kdyby se nevdala a nemusela věnovat rodině, tak by zřejmě svůj talent rozvíjela. Každopádně jej dala do vínku jedné ze svých dcer, která přišla na svět přesně o půlnoci 26. února roku 1878.

Emanuel Kittl svou Emilku nejen přímo zbožňoval, ale také ji náležitě rozmazloval. Bylo ovšem jeho zásluhou, že z temperamentního děvčete a později poněkud výstřední slečny vyrostla světově proslulá pěvkyně. Nešetřil totiž prostředky, aby talent své dcery rozvinul. Nejprve ji svěřil vysloužilému kapelníkovi Rudolfu Nechvílemu, který ji zasvěcoval do tajů hudby a učil ji hře na housle.

Z neúspěchu v Národním divadle se nesesypala
Jako osmiletou ji otec poprvé předvedl na veřejném vystoupení a byl na její úspěch neskonale hrdý, proto ji nechal studovat na konzervatoři u profesora Lachnera. Těšil se, že z ní vyroste houslová virtuoska. Naštěstí však doktor Procházka ocenil její hlas stejně jako pěvecké nadání a doporučil otci, aby ji dal učit zpěvu. A tak ji Emanuel Kittl od roku 1892 platil hodiny u proslulých učitelů belcanta – manželů Loewe-Destinnových, kteří ji po pět let připravovali pro dráhu operní pěvkyně.

Z neúspěchu v Národním divadle se nesesypala a v duchu proklamace „co tě nezabije, to tě posílí“ zkoušela své pěvecké štěstí už mimo Prahu. Se svými ambicemi a dobrodružnou povahou zamířila přímo do Drážďan. Tam byla sice angažována k Dvorní opeře, ale nakonec se dozvěděla, že není muzikální. Její další cesta vedla do Berlína, kde se ucházela o angažmá v Theater des Westens, ale i tam narazila. Tentokrát jí bylo řečeno, že na dráhu operní pěvkyně není dost krásná.Obrat k lepšímu na sebe ale nedal dlouho čekat. Dvorní opera v Berlíně ji přijala s otevřenou náručí a dvacetiletá pěvkyně se stává – řečeno dnešní terminologií – hvězdou této scény. Zasloužil se o to záskok v představení opery Sedlák kavalír, kdy bez zkoušky excelovala v roli Santuzzy. To byl také čas, kdy přijala své umělecké jméno – Emmy Destinn. Zvolila si je po manželech Loewe-Destinnových, kteří byli jejími učiteli hudby a kteří ji „odhadli“ už jako čtrnáctiletou. Památná je ostatně i věta, kdy mistr Loewe-Destinn odpověděl na starostlivý dotaz panu otci Kittllovi: „Nestane-li se z ní světová veličina, dovolím vám, abyste mi přede všemi řekl, že jsem osel!“V berlínské Dvorní opeře působila jako primadona deset let a už v té době odolávala řadě nabídek z dalších světových operních domů – Metropolitní operu v New Yorku nevyjímaje. Po Santuze přišly další velké příležitosti, celkem padesát rolí. Získala si však nejen přízeň publika, ale i velkou oblibu u dvora. Byla žádaná, společenská a inteligentní. Udivovala svým vtipem a vůbec smyslem pro humor. Vládla několika jazyky – německy, anglicky, francouzsky a italsky. V němčině dokonce vydala několik básnických sbírek a začala psát autobiograficky laděný a nikdy nedokončený román Dr. Cassanova.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat