Labutí píseň tentokrát jako radostný začátek

Collegium 1704, repertoárově ukotvené především v barokní, případně renesanční hudbě, zahajovacím koncertem své 13. sezony vykročilo k vrcholnému klasicismu Wolfganga Amadea Mozarta. Název Mozartova labutí píseň vystihoval jeho dramaturgii se slavnými díly ze závěru života tohoto skladatele. Symfonii č. 40 g moll K. 550 Mozart dokončil v červenci roku 1788 a žádnou další už do své smrti v roce 1791 nesložil a Requiem d moll K. 626 je jeho posledním, nedokončeným dílem.

Je na zkoumání muzikologů, psychologů i dalších pátračů po vztazích mezi životy skladatelů a jejich tvorbou, nakolik Mozart vkládal do svých kompozic události a nálady, jimiž procházel, a zda v případě symfonie volba mollové tóniny in g, dle dobových kánonů určené pro vyjádření smutku, roztrpčení, nelibosti nebo zášti, souzněla s Mozartovými pocity uprostřed hektické práce a existenčních starostí (v mollové tónině zkomponoval Mozart pouze dvě ze svých 41 číslovaných symfonií a také „malá“ symfonie K. 183 z roku 1773 je v g moll).

Pro zahajovací koncert Collegia 1704 tyto úvahy zůstávají nepodstatné – hlavní byla intenzita, s jakou orchestr pod vedením Václava Lukse vyjádřil bohatou paletu výrazových nuancí čtyř vět Mozartovy vrcholné symfonie ve škále od dramaticky vzrušeného napětí a neklidu po lyrické ztišení. Václav Luks tíhl spíše k živějším tempům (zejména ve 4. větě Allegro assai), aniž se uchyloval k extrémům co do rychlosti nebo naopak zpomalení. Vychutnávat jsme si mohli vedení frází s vystavěnými vrcholy a akcenty (hemioly v hlavním tématu 3. věty), perlivé staccatové pasáže smyčcových nástrojů, měkký zaoblený stmelený zvuk s pozvolným vlněním i prudkými kontrasty dynamiky. 

Až nad programem zahajovacího koncertu jsme si s překvapením uvědomili, že Mozartovo Requiem jsme v Praze od Collegia 1704 ještě neslyšeli. U souboru s odvahou k hledání a objevování jeho uvedení o to víc vyvolávalo otázky, jaká verze zazní. Z variant různých možností, jak toto nedokončené dílo uvést, Václav Luks nešel cestou lpění pouze na té části hudby, kterou Mozart dokončil nebo alespoň s různou mírou podrobnosti načrtl, jak dnes někdy bývá Requiem uváděno. Ani nehledal mezi těmi téměř dvěma desítkami dalších pokusů o dokončení, které se s různými koncepty přístupu vyrojily zejména od 60. let minulého století. Na koncertě zazněla dnes nejobvyklejší verze Franze Xavera Süssmayra, Mozartova žáka, který instrumentoval části Mozartem vytvořené pouze v kvartetu vokálních hlasů, generálbasu a hlavním hlasu orchestru (Kyrie, Sekvence, Offertorium) a dokomponoval zbývající části (Lacrimosa, Sanctus, Benedictus, Agnus Dei a Communio).

Podobně jako v případě Bachovy mše h moll nebo Händelova Mesiáše, i při interpretaci Mozartova Requiem se držel Václav Luks svého konceptu, který vrací monumentální obsazení ke komornějšímu, štíhlejšímu zvuku a přiklání se od „romantizujícího“ patetického pojetí k „věcnějšímu“ s otevřením většího interpretačního prostoru pro detaily. Party prvních stejně jako druhých houslí hrálo pět hráčů, violisté byli čtyři, violoncellisté tři a kontrabasisté dva. Vznikl tak vyvážený poměr vůči dechovým nástrojům, jejichž měkký zvuk, včetně basetového rohu, odpovídal jejich konstrukci v 18. století. Třebaže by bylo možné si představit zejména pro děsivé Dies irae celkově mohutnější zvuk, akustika Rudolfina v kombinaci s intenzitou výrazu vyvolávaly strašné chvění a hroznou bázeň dostatečně.  

Velikost orchestru korespondovala s obsazením sboru Collegium Vocale 1704 po pěti hlasech v tradičně homogenním zvuku i plasticitě linií kontrapunktických částí. Pro Requiem však Václav Luks neaplikoval praxi, kdy se členové sboru ujímají i sólových partů, ale „povolal“ renomované pěvecké osobnosti. Kombinace měkkého, a přitom zářivého sopránu Simony Šaturové je i díky pohyblivosti a koncentrovanosti zvuku optimální pro Boží chválu v Introitu nebo záři věčného světla v Lux aeterna. Německá sopranistka Henriette Gödde upoutala svým plným temným altem a také z výkonů německého tenoristy Erica Stoklossy a basisty Tobiase Berndta bylo zřejmé jejich souznění s Luksovým pojetím. „Ukázněně“ stmelili své hlasy a barvy do vyváženého poměru vůči orchestru a sboru.

Provedení Mozartovy symfonie g moll a jeho Requiem na historické nástroje a v komornějším obsazení se sice vymyká naší běžné praxi, kdy tato díla standardně slýcháme v nastudování moderních orchestrů. Nicméně se domnívám, že se nevepíše jako výjimečné ani do historie interpretace těchto skladeb ani do repertoáru Collegia 1704, jemuž vedle mnoha Zelenkových kompozic přece jen dominují Rameauovy Les Boréades, Biberova Missa Salisburgensis, Myslivečkova Olympiáda v režii Ursel Herrmann, Gluckův Orfeus a Eurydika s Bejunem Mehtou v českokrumlovském barokním divadle, ale i nejnověji Smetanova Má vlast na letošním zahájení Pražského jara. Koncert ovšem přinesl radostnou zvěst, že covidem vynucenou přestávkou Collegium 1704 neztratilo nic ze své energie a muzikantské dychtivosti, kterou si nás podmaňuje. A je natolik spolehlivou „značkou“, že i v době, kdy se publikum jen zdrženlivě a s obavami vrací do koncertních a divadelních sálů a musí se podrobovat prokazování bezinfekčnosti a nošení roušek, bylo Rudolfinum zcela zaplněné. Třebaže se z covidového zákazu kultury postupně vzpamatováváme už od června, zahajovací koncert nové sezony měl v sobě přes mollový základ uváděných skladeb atmosféru radostného setkání přátel, kterým nebylo dlouho dopřáno se vidět a slyšet.

Sezona Collegia 1704 v Rudolfinu, jejíž program se opakuje v drážďanském Annenkirche bude v listopadu pokračovat se sopranistkou Simonou Šaturovou koncertem Il boemo a program kromě Myslivečkových skladeb připomene Pražskou symfonií K. 504 a koncertní árií Bella mia fiamma, addio K. 528 i Myslivečkovu vazbu s Wolfgangem Amadeem Mozartem. Koncert tak předznamená prosincovou premiéru filmu o Josefovi Myslivečkovi Il Boemo v režii Petra Václava, jehož byl právě Václav Luks odborným garantem a s Collegiem hudbu nahrál. A bude součástí myslivečkovské série, kterou obohatí ještě monografie o Myslivečkovi od amerického muzikologa Daniela. E. Freemana (na jaře vyjde i odborná verze).

Pro další koncerty 13. sezony Collegia 1704, která potrvá do dubna 2022, Václav Luks vybral velká duchovní vokální díla Johanna Sebastiana Bacha – Vánoční oratorium a Janovy pašije. Po nahrávce si i živě budeme moci poslechnout Mši 1724, do níž Václav Luks sestavil samostatné části mešního ordinária Jana Dismase Zelenky. S velkolepostí Královského ohňostroje Georga Friedricha Händela bude kontrastovat šerosvit Monteverdiho duchovních skladeb ze sbírky Selva morale e spirituale doplněný mšemi Francesca Cavalliho a Giovanniho Felice Sancese.

Mozartova labutí píseň
Rudolfinum, Dvořákova síň 11. října 2021, 19:30 hodin

Program:
Wolfgang Amadeus Mozart: Symfonie č. 40 g moll K. 500, Requiem d moll K. 626

Účinkující:
Dirigent Václav Luks, Simona Šaturová – soprán, Henriette Gödde – alt, Eric Stoklossa – tenor, Berndt Tobias – bas. Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704.