Lady Macbeth Mcenského újezdu v Ostravě

Čtenáři Opery Plus blogují

Když Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič začal psát svou v pořadí druhou operu, bylo mu dvacet čtyři let. Většinou, to se potupně přiznávám, mám tendenci takové úspěchy závidět. Alespoň chvilku snít o tom, jaké by to bylo báječné, být na místě takového mladého skladatele. V případě Šostakoviče a konkrétně Lady Macbeth Mcenského újezdu tyto myšlenkové pochody nepřicházejí. Obrovská (spoutaná!) energie, bolest, zhnusení, strach a ohromná dávka vtipu – to je kombinace, která operu napíná do bolestivých rozměrů. A to se dá člověku závidět jen opravdu těžko. Dílo je to ovšem přinejmenším fascinující a obsahuje tolik různých vrstev, že každé zhlédnutí je v podstatě nové. I proto je to taková režisérská i herecká výzva – se sbormistrovskou a dirigentskou výzvou po boku.

Do Ostravy se Lady dostala po pauze od roku 1971, kdy byla ovšem provedena ve verzi nazvané Kateřina Izmajlovová, která pracuje se Šostakovičem “ohlazenou” verzí. Tvůrci si tedy dali práci, aby hran zůstalo co nejvíce a aby k původnosti této komplexní a rozbouřené opery bylo co nejblíže. To se podařilo zejména v první ze dvou premiér. Jakub Klecker neúnavně a urputně rozviřoval hřmotný orchestr, který místy obohacovala skupina žesťů hrajících z bočních lóží. Společně s obrovským nasazením sboru se tedy ukázala síla, která byla strhující, svěží a patřila k naprostým vrcholům toho, čehož jsem byl v rámci Národního divadla moravskoslezského svědkem. Dvacáté století Ostravě velmi sluší a bylo by skvělé si udržet tendenci uvádět mladší díla i s rizikem, že nepůjde o dramaturgicky středový výběr a že takové rozhodnutí bude třeba potřeba podpořit větším úsilím.

S potěchou jsem strávil necelé dvě hodiny na debatě/přednášce muzikologa Jana Špačka s režisérem inscenace Jiřím Nekvasilem. Právě zde začalo ono odkrývání či mapování vrstev, které pomáhají nejen lépe rozumět samotnému skladateli, jeho humoru, způsobu kompozice, ale i kontextu doby, která je s dílem neodmyslitelně spjata. Inscenace tento zájem o hlubinnou exkurzi do nitra mladého bouřlivého skladatele zdatně podporuje. Neplýtvá energií na násilné aktualizování příběhu do současnějších poloh, postavy nechává žít tak, jak žily, bez rozvíjení dalších zbytečných nitek narážením, přirovnáváním, odkazováním a podobně. Toto pojetí tak umožňuje opravdu důkladně se soustředit na stavbu díla, na svébytně žijící a urputný orchestr a na herce, kteří mají skalní odpovědnost tragický příběh odvyprávět.

V obou premiérách, při různých obsazeních, jsem tak místy nabýval dojmu, že sleduji dvě různá pojetí téhož příběhu. V první premiéře to byl příběh svůdné, nenaplněné, ale obrovsky silné ženy. Iordanka Derilova tuto sílu ne-hrdinky zosobňovala naprosto přirozeně.

Jak herecky, tak i pěvecky, kde střídala různící se polohy s velkým přehledem. Druhá premiéra a Elena Suvorova a druhá Katěrina, spíše Káťa, která se k celé tragédii spíše nachomýtla, než že by ji aktivně vytvářela a živila. Hlasově nádherně barevný projev místy zápasil s výškami zápisu, celkově však tento projev uceleně představoval roli ve zcela jiném světle.

To pak přirozeně míchalo kartami i pro Sergeje. Vadim Zaplechny sledoval svou kořist s pudovou povrchností a byl tak spíše roztomilým podvodníkem lásky než tyranem, kterého se vší parádou vykreslil (a báječně zazpíval) Aleš Briscein. Hlavní záporné postavy (opera sama žádnou kladnou nemá) tedy byly dvě ve dvou premiérách, z nichž i celkově vyšla vítězněji ta první. Nerozhodně to bylo pro obsazení menších rolí (platí i pro orchestr). Byla to vlastně dvě vítězství, protože obě obsazení “malou” pěveckou plochu dokázala skvěle utrhnout sama pro sebe.

První premiéra by se snad Šostakovičovi líbila přece jen více. Pro svou divokost, pro svou sílu a preciznost, pro humor, který k opeře a mladému Šostakovičovi prostě patří, a hlavně pro absenci potřeby vyhladit hrany tam, kde mají ostře a hluboce řezat.

I váš text v této rubrice rádi uveřejníme. Naše adresa: [email protected]