Lipský orchestr slavil 275 let

  1. 1
  2. 2
Gewandhausorchester Leipzig má dvě stě sedmdesát pět let a oslavil je v neděli důstojným a krásným slavnostním koncertem. Řídil Andris Nelsons, od února nový šéfdirigent, v historii orchestru jedenadvacátý Kapellmeister.
Andris Nelsons, Gewandhausorchester Leipzig – Lipsko 11. 3. 2018 (foto Petr Veber)

Hudební soubor pod tímto jménem existuje ve významném saském městě o něco kratší dobu, koncertní síň pod tímto jménem tam bylo potřeba postavit již třikrát a ta první, úplně původní, se vlastně přesněji jmenovala Zeughaus… Mělo by tedy vlastně jít o Orchestr lipské zbrojnice, nikoli o Orchestr domu oděvů, soukeníků a obchodníků s vlněným zbožím… Přes to všechno Orchestr lipského Gewandhausu, jedno z nejstarších symfonických těles na světě, slavil narozeniny, vztahující se k datu 11. března 1743, správně a právem. Tehdy se totiž uskutečnil první Das Grosse Concert šestnáctičlenného souboru, který stál na začátku zřejmé posloupnosti a tradice, trvající dodnes.

Reklama

V duchu tradic se nesl i koncert k jubileu. Na programu byla světová premiéra nové skladby, protože Gewandhausorchester jich v minulosti uvedl řadu, a ne ledajakých. Dílo objednané u Jörga Widmanna má název Partita a je to třičtvrtěhodinová závažná věc. Ve druhé polovině programu pak figurovala Brucknerova Sedmá symfonie – vůbec poprvé zazněla v roce 1884 právě v Lipsku.

Widmannova kompozice má podtitul Pět reminiscencí pro velký orchestr. Postmoderně uvolněným, ve zvuku dostatečně současným, ale zároveň velmi vkusným a zajímavým, skvěle vykomponovaným způsobem se vztahuje k hudbě minulosti. Klidně by se mohla nazývat Koncert pro orchestr – je plná instrumentačních nápadů a sólových výstupů i zvukově jedinečných ploch, aniž by šlo o témbrovou hudbu, má složitě vrstvenou, ale přesto přehlednou tektoniku, jasné vrcholy. Není neobarokní nebo neoromantická, ale není ani drásavá. Skladatel přes různé odkazy, názvuky a hříčky nesklouzává k perzifláži a zůstává jedinečně svůj. Často působivě využívá hlubší polohy a pomalé tempo, první část s označením Grave – Gigue, čtvrthodinová, tak vyznívá převážně. Druhá (Andante) čitelně odkazuje na dobu klasiků, ozývají se doprovázené melodie, přítomen je lehký romantický opar, ozvou se i jakoby operetní prvky; jde ve skladbě o jakési nokturno, intermezzo či epizodu. Na třetím místě stojí Divertimento. Ozvou se útržky tanga a menuetu, pokřivené citáty s integrovaným cembalem, věta začíná potichu, ale je nakonec i trochu hlučnější a končí výkřikem orchestru, hozeným do prostoru a utrženým. Další věta je označena Sarabande, je jemná a uzavírá se na tónice. Finále – Chaconne – tuto seriózně míněnou, rozměrnou, ale nezatěžkanou skladbu korunuje mistrně koncipovanými a strukturovanými plochami, proměňujícími se jemně ve všech parametrech. Variační forma ciaccony není brána přísně, i tady platí, že jde o reminiscence. Dílo končí efektně, a přesto ne s prázdnou okázalostí – se zvony a dalšími bicími. Po celou dobu žádné schválnosti, provokace, přitom nejde ani o nic epigonského nebo bezbarvého. Zdařilá, zvládnutá práce pětačtyřicetiletého autora, jinak také klarinetisty a dirigenta, pro tuto sezonu rezidenčního skladatele lipského Gewandhausorchesteru. A skvělá práce šéfdirigenta, který novinku předestřel tak, že měla opravdu veliký úspěch. Dílo mimochodem vzniklo na základě objednávky společné s Bostonskými symfoniky, určitě zazní i tam.

Andris Nelsons diriguje velmi návodně a názorně. U soudobé skladby je to nezbytnost a jasná výhoda. Brucknerovu Sedmou tak vedl rovněž. Přestože takový dirigentský styl vizuálně zvýrazňuje všechny nároky, nárazy a proměny, neodráží se to v hudbě nijak negativně. Naopak. Málokdy lze slyšet Brucknerovu hudbu – složitě vrstvenou, plnou prozatím nedokončovaných gradací, upřímných emocí a žesťových chorusů – v tak měkké podobě. Pokud snad někdy jeho symfonie působí až úporně, v Nelsonsově pojetí jde naopak o vzácně romantické, nicméně ani trochu přeháněné city, dostatečně idylické i dostatečně naléhavé. Dovolí hudbě, aby se rozezpívala, dává vyniknout vrstvám hlasů, ale neohlušuje pronikavými trubkami a trombony, nechává významně vyznívat zámlky a švy mezi nedopovězenými myšlenkami. Cítí Brucknera rozumně, nepateticky a podává jeho hudbu především jako pokornou. Bylo to sváteční a vzácné pojetí, podpořené měkkou akustikou sálu.

Andris Nelsons, Gewandhausorchester Leipzig – Lipsko 11. 3. 2018 (foto Petr Veber)

Brucknerova Symfonie nebyla pro připomínku jubilea vybrána náhodou. Nejenže zde měla premiéru, ale je tu ještě jeden důvod: Andris Nelsons, který už u lipského orchestru několik let hostuje, s ním začal pro firmu Deutsche Grammophon pořizovat mimořádně prestižní brucknerovský komplet. Podobně natočil se City of Birmingham Symphony Orchestra komplet symfonií Petra Iljiče Čajkovského, když tam šéfoval. Obdobně má rozpracovaný již nyní vysoce ceněný soubor všech symfonií Dmitrije Šostakoviče s Boston Symphony Orchestra, kde už nějakou dobu je a paralelně s působením v Lipsku nadále také bude šéfdirigentem. A podobně je ohlášeno, že s Vídeňskými filharmoniky jako host udělá soubornou nahrávku Beethovenových symfonií – v souvislosti s blížícím se 250. výročím jeho narození, připadajícím na rok 2020. I z toho vyplývá, že Nelsons, letos na podzim čtyřicetiletý, je ve své generaci řazen na špici těch úplně nejlepších. Lipsko získalo uznávanou osobnost, vynikajícího umělce – a s ním určitě i aktuální prestiž.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na