Láska k lásce ke třem pomerančům

Uvedením operní pohádky (možná spíše jakési fantaskní grotesky) Láska ke třem pomerančům skladatele Sergeje Prokofjeva Národní divadlo takříkajíc zabilo dvě mouchy jednou ranou – jednak splatilo divákům svůj šestapadesátiletý dluh (tento kus byl u nás poprvé a naposledy uveden v roce 1963) a k tomu (záměrně či náhodou?) samo sobě poskytlo příležitost ukázat, že operní soubor naší první scény snese srovnání se zahraničím. Samozřejmě za předpokladu, že je vhodně vybrán repertoár – ND přece jenom není Metropolitní, aby stačilo lusknout prsty a hned si vybírat ze zástupů těch nejlepších z nejlepších. U nás je zkrátka třeba repertoár volit pečlivěji – a Láska ke třem pomerančům byla trefou do černého.
S. Prokofjev: Láska ke třem pomerančům – Národní divadlo 2019 (zdroj ND)

Režisér Radim Vizváry na působivé a přehledné scéně Borise Kudličky rozehrál fantastickou podívanou plnou všeho možného, od akrobatů (tradičně úchvatné výkony Losers Cirque Company) a všelijakých kreatur až po světelné či kouřové efekty, nechybí obří pomeranče v podobě ženských prsů, promítané animace (Kateřina Karhánková) ani rafinované kostýmy (Natalia Kitamikado), které navzdory své ztřeštěnosti nejdou za hranici vkusu.

Navzdory tomu, že příběh opery v podstatě postrádá jakoukoli gradaci či dramatický oblouk, Vizváry dokáže s úžasnou lehkostí udržet divákovu pozornost od začátku až do konce, inscenace nemá hluchá místa (možná jedno, ale nebudu prozrazovat, které, třeba Vám to tak ani nepřijde). Pěvci (myslím, že zde není od věci užít i výraz „herci“) jsou perfektně připraveni, charaktery jejich postav (nejen těch hlavních, jak tomu bohužel často bývá) jsou promyšleny do detailů. Všichni vědí, co mají hrát, na nějaká hysterická rozhazování rukama či jiná improvizovaná gesta zde není prostor – jsme zkrátka svědky poctivého divadla.

Navíc vše, co se na jevišti děje, jde ruku v ruce s partiturou (bohužel také nic samozřejmého), takže divák představení vnímá jako celek, a ani si neuvědomuje, že celou dobu poslouchá poměrně náročnou moderní hudbu. Na tom má samozřejmě lví podíl i hudební nastudování hostujícího britského dirigenta Christophera Warda, jenž ukázal, že aplaus, který zde loni sklidil za svou práci na Brittenově Billym Buddovi, nebyl žádná náhoda. Orchestr ND má opět příjemně barevný zvuk, nastudování je precizní i plné energie (sem tam můžou překvapit poněkud svižnější tempa), zároveň se však nestane, že by jeho vinou nebyli slyšet sólisté (nebo skvělý sbor – sbormistr Martin Buchta).

„Pomerančový koktejl“ (na který už operu překřtil nejeden recenzent) skvěle doplňuje i přísada „interpreti“. Za všechny jmenujme například Jana Šťávu (Král/Kuchařka), který již od svých pražských začátků stihl urazit ohromný kus cesty dopředu, Josefa Moravce (Truffaldino) či Kateřinu Jalovcovou v dvojroli Smeraldiny/Ninetky. Martin Šrejma v titulní úloze hypochondrického prince je pěvecky sice spíše nevýrazný, to je ovšem kompenzováno vyšperkovaným hereckým projevem. Méně šťastné je obsazení Evy Urbanové do role Faty Morgany – role se zdá být tak trochu mimo hereckou i pěveckou polohu, v níž Urbanová vyniká.

Historicky druhá pražská inscenace Lásky ke třem pomerančům se vydařila nad očekávání. Je až obdivuhodné, jak půvabné a humorem i pozitivní energií nabité představení se podařilo vytvořit souboru sužovanému neklidem spojeným s jmenováním nového uměleckého ředitele. Držme souborům opery ND a SO palce, ať všechno dobře dopadne. 

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na