Láska na první pohled. Jakub Hrůša řídil Bamberské symfoniky

V neděli 15. listopadu 2015 se uskutečnil první oficiální koncert Bamberských symfoniků s jejich nově designovaným šéfem Jakubem Hrůšou. Předcházely dva koncerty s totožným programem v Bayreuthu a Schweinfurthu, a v sobotu v Bamberku zvláštní pořad pod názvem „Slam-Symphony“.

Po koncertě v Bayreuthu 12. listopadu se psalo (Süddeutsche Zeitung) o „lásce na první pohled“ mezi orchestrem a dirigentem, která se zrodila už při prvním Hrůšově hostování u orchestru při provedení Smetanovy Mé vlasti v prosinci minulého roku. Mezi Bamberskými symfoniky a Čechami existuje historická spojnice, která prošla složitými peripetiemi. U vzniku orchestru Bamberger Symphoniker (jejich oficiální název je dnes Bamberger Symphoniker – Bayerische Staatsphilharmonie) stálo roku 1946 několik hudebníků, kteří do Bavorska přišli z Čech, členů Německého filharmonického orchestru v Praze. Ten působil během protektorátu v Praze jako protiváha České filharmonie ustavená říšským ministerstvem propagandy. Členy Německé filharmonie byli z velké části hráči orchestru Nového německého divadla, kteří po jeho uzavření roku 1938 ztratili zaměstnavatele. Dvě sezony do zřízení Německé filharmonie působil orchestr v takzvané sudetoněmecké župě, většinou jako hudební kulisa politických akcí, dokud se – přičiněním říšského protektora von Neuratha a K. H. Franka – nepodařilo u Josepha Goebbelse prosadit návrat orchestru do Prahy a přidělení stálého šéfdirigenta. Stal se jím roku 1940 tehdy dvaatřicetiletý Joseph Keilberth a orchestr tak byl paradoxně zachráněn nejen existenčně a umělecky, nýbrž i morálně. Občasné hudební účasti na politických akcích se sice ani pak nevyhnul, nicméně – pod svícnem bývá tma. Joseph Keilberth neriskoval, ale také říšskému vedení nepodlézal a nezkompromitoval sebe ani hudebníky. K orchestru se připojil i po válce a jako Bamberské symfoniky ho pak vedl až do své smrti roku 1968. Po Josephu Keilbertovi je pojmenován koncertní sál se 1.400 místy v Koncertní a kongresové hale, postavené roku 1993, kde dnes Bamberští symfonikové působí. Dnešní orchestr má mezinárodní složení a svou minulost zná. Dnes se cítí zavázán šířit internacionální kulturní poselství, v příštím období v čele s českým dirigentem, který nastupuje v roce sedmdesátého výročí založení orchestru.

Slam Symphony
„Poetry Slam“ se dá volně přeložit jako básnický souboj, jeho podstatou je soutěž v přednesu vlastních veršů. V zemi legendárního „zápasu pěvců“ se jedná o americký import, první takový slam se uskutečnil roku 1986 v Chicagu. Bamberští zkusili použít tuto formu k přilákání mladého publika poprvé loni, a to jako zadání pro básníky a textaře, kteří měli vyjít z právě uváděného hudebního díla a vytvořit jakýsi literárně-hudební večer. Tentokrát padla volba na hlavní číslo programu  z nástupního koncertu Jakuba Hrůši – Berliozovu Fantastickou symfonii. Tři mladí umělci slova si měli zvolit některou z vět symfonie a převést ji do veršů, které pak osobně (poté, co orchestr část příslušné věty zahrál) představili publiku. To pak za asistence moderátora Götze Frittranga a jeho asistenta silou potlesku rozhodlo o vítězi večera. Koncert určený především mladému publiku se měl odehrát v příjemné lehké náladě. Nežijeme však v příjemné době, zahájen byl minutou ticha za oběti útoků v Paříži.

Čtyřiadvacetiletý Max Kennel (vítěz z minulého roku) si zvolil druhou větu symfonie Na plese. Jeho báseň kombinovala volný verš s rýmovanými úseky, metafory líčící taneční vír s vtipnými narážkami na charakter společnosti, která se na bále sešla. Básník, performátor, kabaretista atd. Christian Bumeder, vystupující pod jménem Bumillo (a v „civilu“ filmolog a teatrolog) ironicky pojal Scénu na venkově jako básníkovo úsilí popsat idylu, již se mu nedaří v němčině vystihnout, a protože je bytostný rocker, přicházejí mu na pomoc anglická slova a zvukomalebná citoslovce. Vítězem se však stal třetí soutěžící, z Chorvatska pocházející Dalibor Markovic. Východiskem jeho inspirace byly dva tóny zvonů závěrečné věty symfonie Sen Valpuržiny noci. V jeho představě se proměnily v pípnutí mobilu ohlašující příchozí esemesky od jeho zbožňované. Příběh postavený na dvou životně důležitých tónech v podání bývalého rappera zaujal publikum nejvíc. Zcela v duchu večera byli odměněni všichni tři účastníci – Kennel dostal motýlka pro příští návštěvu nějakého plesu, Bumillo knihu o Fransku. Jak každý místní ví, Fransko je sice součástí svobodného státu Bavorsko, ale Frank není Bavor. V tomto případě šlo o výzvu pro Bumilla na doplnění zeměpisných znalostí a narážku na jeho bloudění, kvůli němuž na koncert dorazil na poslední chvíli. A Dalibor Markovic si odnesl smetáček a lopatku – jako výbavu pro příští výlet na sabat čarodějnic. První půle večera tedy kombinovala vážné s odlehčenou náladou, mládež v sále reagovala velmi živě a i příslušníci starší generace se dobře bavili. Po přestávce pak provedli Bamberští s Jakubem Hrůšou celou symfonii.
Sny a vášně
Symfonie byla pochopitelně i na programu v neděli, jako druhá půle programu. Předcházelo jí Fantastické scherzo Josefa Suka a následoval Koncert pro housle č. 1 Dmitrije Šostakoviče, jehož sólistkou byla japonsko-kanadská houslistka Karen Gomyo. Sukova skladba rozezpívala vřelou slovanskou notu, Šostakovič přinesl zádumčivost a smutek v kontrastu se vzdorem a hněvem, dílo posvětil skvělý, koncentrovaný a technicky dokonalý výkon sólistky. V Berliozovi se rozpoutaly pravé vášně. Především sólové epizody anglického rohu, hoboje, klarinetu a flétny zněly úžasně, své umění však předvedly všechny nástrojové sekce výtečných hudebníků. Ovšem Keilberthův sál, který byl sice akusticky před osmi lety japonským odborníkem upraven, přece jen ubírá vysokým smyčcům potřebný lesk a Jakub Hrůša si na něj ještě bude muset zvyknout, aby nalezl vyváženější zvukovou proporci mezi sekcemi, zejména se bude muset vyrovnat s břesknými žesti, kterých Berliozova instrumentace nabízí požehnaně.

Téměř hodinovou Berliozovou symfonií však koncert nekončil, na závěr přišla ještě novinka, pro orchestr zkomponovaný přídavek estonského skladatele Erkki-Sven Tüüra Tormiloits (Zaklínání bouře). Autor se ke skladbě vyslovil, že chtěl v časovém limitu pěti minut, který by přídavková skladba neměla přesáhnout, zvýraznit bouřlivý charakter ve spojení s jakýmsi „magickým primitivismem“.

Jakub Hrůša odjel hned po koncertě do Vídně, kde studuje Janáčkovu Věc Makropulos jako svůj debut ve Vídeňské státní opeře.

Jakub Hrůša diriguje Berlioze
Dirigent: Jakub Hrůša
Karen Gomyo (housle)
15. listopadu 2015 Joseph-Keilberth-Saal Konzerthalle Bamberg

program:
Josef Suk: Fantastické scherzo g moll op. 25
Dmitrij Šostakovič: Koncert pro housle a orchestr Nr. 1 a moll op. 77
Hector Berlioz: Symfonie fantastická op. 14
Erkki-Sven Tüür: Tormiloits

www.bamberger-symphoniker.de

Foto archiv