Laterna fest 2024 (1): Erik Rosales ze Sirqus Alfon: Tvoříme, co sami chceme vidět a zažít

Festival multižánrového divadla Laterna fest zahájila dvě představení Play 3.0 v podání švédské skupiny Sirqus Alfon. Volba titulu jako by volně a s časovým posunem odkazovala k revuální historii Laterny magiky. Páteř komponovaného programu totiž tvořil dialog hudby a multimédií, zásadně pak konferenciérská linie v soudobém „party stylu“ a jako princip se vyjevil nonsens třikrát podtržený absurditou. To vše zastřešovala neuvěřitelná a neutuchající pozitivní energie sycená ztřeštěnými nápady, propracovanými do posledního, a především nečekaného detailu. Sirqus Alfon se proslavil po celém světě, hrál jak na pouličních festivalech, tak v naprosto exkluzivním prostředí, pohyboval se po squatech i na soukromých ostrovech šejků, dokázal zaujmout tisíce sledujících americké televizní talentové soutěže, ale jak se nyní ukázalo, tak i publikum na Nové scéně.

Jak napadne teenagera v roce 1997 vyjít na ulici a věnovat se buskingu?
Bylo léto, nám šestnáct let, přecházeli jsme z jedné školy na druhou a Martin (Martin Östman – pozn. red.), se kterým jsme dodnes jeden tým, mě tehdy učil žonglovat. Do té doby jsem žonglovat neuměl, ale naučil jsem se dobře manipulovat diabolo (čínské jojo). Celkově jsem měl o pouličním hraní velmi romantickou představu. Koupili jsme si přenosný reproduktor, připojili CD přehrávač a zmáčkli „play“. Žonglovali jsme na jungle music (populární vlna v 90. letech 20. stol., mix stylů reggae, breakbeat, funky, hip hop, dancehall… pozn. red.). Zatímco ostatní vrstevníci sbírali jahody, prodávali noviny nebo připravovali fastfood, my jsme hráli na ulici a cestovali.

Ten první rok jsme se vydali buskovat do Stockholmu a zúčastnili jsme se také pouličního festivalu Stockholm Water Festival. Tam jsme ale viděli, jak „pouličárna“ může přilákat davy a říkali si, jak by jednou bylo skvělé dokázat totéž. Myslím, že u nás ale na začátku sehrálo roli to, že jsme byli teenageři a lidem jsme asi připadali milí. Pak jsme pokračovali do Kodaně a Prahy. U vás jsme hráli například na Karlově mostě, nebo pod Orlojem a bylo to skvělé dobrodružství. Pouliční hraní bylo pro nás „win-win“, cestovali jsme a poznávali svět. Ale ty první roky jsme spali po squatech, protože jsme zas tolik nevydělali a cokoli zbylo, šlo na jídlo a jízdenky na vlak.

Kdy jste si řekli, že je čas přejít z pod širého nebe pod střechu?
Bod obratu nastal v Berlíně v roce 2005, to jsme už měli za sebou osm let hraní venku. Vystupovali jsme tehdy víc už jako kapela než žongléři nebo tanečníci breakdance, v tomtéž duchu vlastně pokračujeme i nyní. Byli jsme tenkrát součástí programu pouličního festivalu Straßentheater Festival Berlin lacht! a stalo se něco neskutečného: my jsme mezi všemi účastníky vyhráli hlavní cenu! Nás do té doby ani nenapadlo se s někým poměřovat, protože na ulici to tak nefunguje. A najednou jsme měli ocenění z mezinárodního pouličního festivalu. Rozhodl jsem se proto poslat video záznam vypálený na CD, ano je to již dávná historie, do The National Touring Theatre ve Švédsku a popsal jim, kdo jsme a že jsme uspěli v zahraničí. A oni nás od této chvíle začali zastupovat.

Byli jste známí jako hudební skupina, museli o vás mít zájem i hudební producenti…
Ano, snažili se nás přesvědčit, ale my jsme v té době velmi slušně žili právě i z prodeje hudebních nahrávek, kdekoli jsme buskovali. Po nocích jsme vypalovali CéDéčka, olepovali, balili je, jen během léta jsme jich prodali třeba 300 000 kusů. A na to, že jsem nikdy neměl ctižádost stát na jevišti, jsem tam stejně skončil a vlastně jak rád. Ostatně, jsem na něm dvě třetiny svého života!

Lišilo se něčím vaše latinskoamerické turné od hraní po evropských městech?
Když jsme na ulici vydělali tolik, aby to stačilo na letenky do Jižní Ameriky, vydali jsme se do Brazílie. Odtud jsme autobusem pokračovali do Bolívie. Sám jsem napůl Bolivijec, takže tam mám půl rodiny. A právě v Bolívii jsme pracovali na úplně novém představení v pro nás dosud odlišné estetice, abychom oslovili tamější publikum. Jednoduše, vznikla super slapstick comedy. Zcestovali jsme s ní kdejaká místa a potkali mnoho klaunů, protože právě z latinskoamerické kultury jich hodně pochází, a hlavně jsou skvělí. Celkově to byla výborná zkušenost, třeba na rušných náměstích v tu samou chvíli promlouvali kazatelé, politici hlásali své programy a postoje a my se ocitli uprostřed tohoto chaosu s naší klaunérií. Byla to zábava.

Na první pohled vás baví svět technologií. Kdy se ve vaší tvorbě začala rozvíjet tato linie?
Vrátím se tímto ještě k ulici, tam jsme mohli rozvíjet jakékoli téma, spontánně vnášet nápady a neustále je zkoušet a opracovávat podle toho, jak zaujmou kolemjdoucí. Reakce na ulici jsou okamžité. V divadle při představení si úplně nedovolím ohlásit nový trik a že ho potřebuji otestovat, přece jen je to jiné prostředí a musíme dodržovat určitá pravidla a hlavně to zásadní, co bylo nazkoušené. Na ulici je možné zkusit cokoli, a zároveň jak je rychlý vzestup, tak rychlý je i pád v tom smyslu, že se lidi zastaví a sledují, anebo se seberou a jdou pryč. Když se to ale nepovede napoprvé, přijde jiná skupina nebo se otočím k novému hloučku a něco upravím, zkouším to znovu a znovu. Je to nejlepší škola a laboratoř.

A když jsme vstoupili do divadelního prostoru, nabídl nám zas se posunout, a to vytvářet světelné kompozice, zvuková aranžmá, projekční plochy a jejich obsah, tehdy ale například ještě nebyly smart telefony… Vždycky jsem měl k technologiím blízko, ale na ulici jako bych na to zapomněl, ale zase jsem se hodně naučil z oblastí physical comedy, interakce s publikem a tak dále. A najednou se vstupem do krytých prostor přišla příležitost vše, co jsme dosud dělali spojit s tím, co zatím čekalo. A tím nastalo období dalšího vývoje, ve kterém měla multimédia od začátku své místo. Vše jsme vyvíjeli v rámci našeho týmu sami.

Zdá se mi, že je pro vás charakteristická vizualizace hudby. Ubírala se tudy vaše cesta?
V podstatě ano, chtěli jsme vizualizovat to, co děláme a od roku 2000 je pro nás hudba základem, tedy kromě Bolivie – tam byl základ ve slapstick comedy. Například jsme pracovali s tereminem, na který jsme umístili laser. Když se teremin rozezněl, následoval paprsek. Také jsme třeba hledali, jak vytěžit vlastnosti UV světla. Nalepili jsme na sebe speciální pásky a pořídili si boty se zabudovaným otočným válečkem na patě, abychom mohli měnit pozice jízdou po jevišti. Takže jsme tančili na jednom místě a najednou jsme popojeli jinam. Jasně, že to bylo jednoduché, ale bavila nás na tom hravost.

Zakládáte si na originalitě?
Je skvělé objevovat něco, nad čím druhý žasne, nebo si řekne, že to ještě nikdy předtím neviděl. Rozhodně je naším motorem hledat, zkoušet, vyvíjet a být autentičtí. Když totiž strávíš opravdu hodně času na tom, čeho chceš dosáhnout, je to vidět. A s využitím multimédií je to podobné. Vše vyžaduje čas. Ale když se někdo jen snaží kopírovat jiného, no tak to prostě zákonitě je horší než původce nápadu. Samozřejmě i nás je možné uvést do vztahu k někomu tím, že děláme podobné věci, a jsou i tendence srovnávat nás třeba s jednou japonskou skupinou. Ale ta se od nás například odlišuje již tím, že její členové nevystupují jako jevištní postavy – my máme charaktery Emilio, Ejve a Babham, nepouštějí se do interakcí, ale primárně věnují pozornost technologiím.

Prozradíte, odkud jsou jména vašich postav odvozena?
Je to opravdu velmi hluboká minulost, kdy vznikly tyto přezdívky. Emilio byl nápis na štítku Martinova trička, které jsme před rokem 2000 koupili v second handu. Jméno Ejve jsme našli uvnitř použitého kufru, který jsme pořídili tamtéž. A Babham je v podstatě uvítací zvolání. Záležitost humorné náhody.

Vaše show Play 3.0, které vévodí živá hudba a multimédia, zahájila Laterna fest. V dnešní době zaujmout diváka technologií není úplně snadné, ale vám se povedlo hned několik wow efektů právě díky nápadům. Publikum jste dokázali strhnout.
Je to tak, zatímco v minulosti bylo využití multimédií super exkluzivní, nyní jsou všude dostupná. Už děti mají své telefony, na něž se fotí, natáčejí, střihají videa atp. Žijeme v době chytrých telefonů, iPadů, AI a my vše, co nás obklopuje a zaujme, bereme do hry a zkoušíme s tím, a to i princip Tik Toku, Snapchat filtry, také umělou inteligenci, ale i animace či „retro“ počítačové hry… Všechno je o nápadech a cílech, kterých chceme dosáhnout. Například, chceš proměňovat svůj obličej? Ok, pojďme to zkoušet a zjistíme, co jen jde. 

Co plánujete v nejbližších letech?
Zkoušet, objevovat a hrát. Zároveň od chvíle, kdy jsem se stal otcem, už nežiji jen tvorbou, ale také dětmi a jejich potřebami a zájmy. V současnosti ale připravujeme velký projekt na téma fotbalu, protože v něm nacházíme tolik vášnivého a komického, že nás to neskutečně baví rozkrývat. Rádi bychom projekt realizovali i na fotbalových hřištích. A také se zamýšlíme nad spojením technologií, robotiky, umělé inteligence a vážné hudby v podání symfonického orchestru. Co se stane, když Sirqus Alfon umístíme na hřiště? A co nastane, když se ocitnou mezi klasiky? A když ho vyšleme na Měsíc? Sami jsme otevření a na všechno zvědaví a zvědavost nás žene dál.

Sirqus Alfon je cenami ověnčená elektro punk popová skupina ze Švédska, která fúzí mnoha žánrů vytváří z divadla zcela novou zkušenost. Přečtěte si více…