Motto: „Někteří stále nechápou, že hudba v opeře nebyla použita k ději a obsahu, ale je jejich nositelem.“ (komentář čtenáře Muzikant na Opeře Plus 25. května 2015)
V pátek 5. a v sobotu 6. června měla v Olomouci premiéru oblíbená stálice operních scén, Rossiniho Lazebník sevillský. Inscenace by se mohla směle zařadit do aktuální polemiky ohledně brněnské Toscy nebo pražského Godunova. Nejedná se v ní o nežádoucí časový posun, jedná se spíše o revuální pojetí, ve kterém jsou veškerý vtip a vytříbenost Rossiniho hudby potlačeni na úkor většinou nesmyslných ztřeštěností a přemíry hereckých akcí. Divák tak musí téměř od začátku řešit dilema, zda se soustředit na zpěv a hudbu, nebo se ztotožnit s přemírou gagů, s neustálým ruchem, pohybem na scéně, převleky…
A tak se můžete těšit na hraběte Almavivu močícího na veřejnosti, doktora Bartola trůnícího s rolí toaletního papíru na záchodku, případně držícího porodní kleště, dobývajícího se do rozkroku Doni Alonsy – žákyně Dona Basilia. Nikdo, žel, paní režisérce Belcredi neprozradil, že jsme v Olomouci v nedávné inscenaci Lazebníka měli také vanu s pěnou, takže pro olomoucké diváky platí zřejmě ono „opakování matka moudrosti“.
Rosina je promiskuitní žena obletovaná třemi muži, dokonce se tím ani nijak netají. Hlavní postava Figara jaksi v celém tom mumraji zaniká. Stejně tak i Don Basilio, který slavnou árii o pomluvě sice odzpívá, ale ta zanikne v dalším mumraji.
Pokud tedy chcete jít na operu, připravte se, že budete většinu času bojovat se svými smysly a vynaložíte nemalou energii na udržení pozornosti směrem ke zpěvu. Útoky na smysly jsou totiž razantní stejně jako útoky reklam během sledování některých televizních kanálů. Vtipně navržená scéna i veselé kostýmy, žel, slouží všemu jinému než tomu, co je obsaženo v mottu mého zamyšlení.
Co ale mohu s radostí zkonstatovat je, že se všichni protagonisté zhostili svých partů se ctí, mnozí využili této příležitosti k obohacení svého repertoáru. Příští inscenace může dát divákům více prostoru pro vnímání jejich pěveckých výkonů! Ozdobou obou premiérových večerů byl suverénní, technicky dokonalý výkon Václavy Krejčí Houskové jako Rosiny. Skvěle pěvecky sekundovali v pátek Ondřej Koplík, pro jehož hlas je role Almavivy doslova stvořena, a v sobotu mladý hostující Dušan Růžička, jehož výkon byl pro mě milým překvapením a příslibem do budoucnosti. Doufám, že o něm milovníci oper ještě uslyší! Páteční akčnost Doktora Bartola v podání Michaela Kubečky byla v sobotu poněkud umírněna Vladislavem Třebickým. Don Basilio byl po oba večery skvěle odzpívaný Jiřím Přibylem. Jeho part společně s Figarem v podání Martina Štolby a v sobotu hostujícího Jakuba Tolaše jaksi zanikly. Jakoby se na hlavní figuru nedostalo dost gagů…
Pokud nenecháte rozhodit své podvědomí neustálým rejem a smrští akcí na jevišti, možná budete vnímat, že si orchestr pod vedením šéfa souboru Miloslava Oswalda Rossiniho hudbu užívá. Chvílemi jsem ale měla pocit, že mi schází „rossiniovská jiskra“.
Tak snad zase příště? A bez pěny?
I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
Foto Jan Procházka
