Lazebník ostravský!!!

Mezi milovníky oper i operními interprety vládnou letité spory o oprávněnost překladu libret do řeči diváků té země, v níž se inscenace hraje. Mnozí mají v této věci zcela jasno: hrajme zásadně v jazyce, v němž skladatel dílo zkomponoval. Jsou tu však takové roztodivné hraniční případy - třeba původní verze Řeckých pašijí Bohuslava Martinů komponovaná na anglický text a vedle ní jejich mnohem častěji uváděná druhá verze, která se hrává v českém překladu, dále skladatelova francouzsky psaná Julietta, Ariadna…

Nejsem ortodoxní zastánkyní originálních jazykových podob operních libret. Jsem přesvědčena o tom, že například právě Rossiniho Lazebníkovi sevillskému (a jemu podobným operám) můžeme hodně ublížit, když jej u nás zahrajeme v italštině. Lazebník je miláček, jemuž je potřeba rozumět do všech detailů. Je to konverzační komedie, ideální pro seznámení budoucího potencionálního fanouška s operou. Ne nadarmo právě Lazebník získal kdysi pro operu dirigenta nové ostravské inscenace Marka Ivanoviće, když byl desetiletým klukem. Já sama si dodnes pamatuji text většiny českých překladů, protože jsem na opeře vyrostla a tehdy se překládalo. Ostatně ty překlady bývaly občas velmi dobré, protože se jim za mých mladých let věnovali specialisté. Zejména u oper konverzačního typu nebo u slovně vtipných komedií se vyplatí jít divákům naproti – zvláště mladým divákům, pro které se opera výhradně uváděná v cizích jazycích stává onou věží ze slonoviny, která je pro ně nedostupná.

Rossiniho Lazebník přeložený velmi vtipně a divadelně Václavem Judou Novotným jako by nepotřeboval nový český překlad. Vskutku obtížný oříšek. Ale to neznáte Jarka Nohavicu. Už se pral a bohatýrsky zápasil s Marschnerovým Vampýrem, pak s Mozartovou operou Così fan tutte, s jeho Donem Giovannim, s Figarovou svatbou a taky s Bastienem a Bastienkou, má své tovaryšské práce za sebou. Proč se nepokusit o dílo mistrovské? Četla jsem si v jeho novém přebásnění Lazebníka sevillského, které letos vyšlo v Nohavicově vlastní edici, a podvědomě jsem si chvílemi pozpěvovala původní český text („Patnácté číslo vlevo se dáte, lazebna má tam, já čekám vás…”). Nezastírám, že na pár místech jsem na něm i ulpěla a nenahradil mi jej text nový a ještě nezaběhaný. Ale nestačila jsem koukat, jak se systematickým přístupem básnivého barda libreto vylouplo v jednolité podobě. Nohavica nabízí režisérovi hravost založenou na bohaté slovní zásobě, na obratném jazyce slovního ekvilibristy, který byl schopen stát se mistrem republiky ve scrabble a kdysi býval i autorem křížovek. Naučil se operní srozumitelnosti. Množství recitativů pro něj není problém. Mimochodem – Lazebník byl a musí být vždy dramaturgicky krácen, aby mu zůstalo to okouzlující rossiniovské brio.

A co si s tím vším má počít režisér? V Ostravě zvolili jednoho z povolaných, Ondřeje Havelku. Dodatečně jsem si přečetla v programu jeho vyjádření, že kromě commedie dell’arte mu jako inspirace posloužily filmové grotesky. Řekla jsem si, že je možná trochu škoda, že nezůstal u bohaté inspirace číslo jedna, u commedie dell’arte. Proč? Mnoho psů, zajícova smrt. Postavy z Rossiniho Lazebníka vskutku jsou postavami z klasické italské lidové komedie, se kterou se skladatel za svého života ještě setkával. Vedle mladé milovnické dvojice, jíž je Rosina a Lindoro (hrabě Almaviva), je tu původní Dottore s rysy Pantalona převtělený v doktora Bartola, dále Arlecchino/Harlekýn, ale tak trošku i fanfaronský Capitano reprezentovaný Figarem, jsou tu komičtí sluhové – Berta, Ambrož i Fiorello, převleky hraběte Almavivy za Lindora, opilého vojáka, za žáka dona Basilia.

Z této studnice vytvořil scénograf Martin Černý svůj samonosný dům na točně a autorka kostýmů Eva Kotková oblékla své postavy. Do týmu přizvali ještě zdatného pohybového spolupracovníka Jiřího Bilbo Reidingera, který naučil bonbónkově volánkovou Rosinu španělské taneční postoje a rytmy, Figara v toreadorsko-harlekýnském vycvičil v zacházení s muletou a dodal mu švih obratného bojovníka s každým, kdo se mu při jeho záměrech postaví do cesty. Doktor Bartolo vzhledem k pohyblivosti svého představitele většinou svlékl svůj stařecký plášť a byl spíše Pantalonem. Almavivu, jemuž byla režisérem Ondřejem Havelkou přisouzena role poněkud obtloustlejšího a maličko nemotorného milovníka, oblékla Eva Kotková do nepřitažlivého tmavého kabátu a nepadnoucího klobouku. A tady se prohlubují mé pochybnosti o tom, zda si Ondřej Havelka tímto úkrokem stranou, myslím tím proměnou mladého švarného Almavivy v nemotoru, zbytečně nezkomplikoval situaci. Proč by vycizelovaně průhledná komedie střihu commedie dell’arte potřebovala „přirozeného“ a neidealizovaného Rosinina milence a nastávajícího manžela, když se tím ztrácí jeden ze žádoucích kontrastů komedie, jímž je komický starý ženich a jeho ideální opak v postavě svižného a bystrého milovníka?

Ohlášené gagy ze slovníku “Charlie Chaplina, Laurela a Hardyho, Charlie Chase nebo bratří Marxů” samozřejmě fungují ihned a prvoplánově, jsou řetězeny za sebou, jak už to tak bývá, ale občas zpomalují nebo i ruší průběh inscenace (Figaro neumí číst, a tak si vymýšlí tak dlouho, až Rosinin dopis Almavivovi přečte divačka ve druhé řadě, Almavivovi donekonečna cinkají ostruhy, nadbytečné je, myslím si, promítání Almavivova videoportrétu měnícího se v karikaturu). Ale to jsou hraběcí rady, já vím. Jen si tak trochu pro sebe rozebírám zhlédnuté…

Inscenace ostravského Lazebníka!!! začala (jak jinak) předehrou. V orchestřišti dirigent Marko Ivanović v nepatřičném žlutém fraku (v takovém prý Rossini řídil světovou premiéru své opery). A – nemilé překvapení. Linou se odtud tóny nepřesně hrané, nedynamické, jakési ospalé a divně pomalé hudby. Jako by to nestačilo, ještě před koncem předehry nastupují na chodník před orchestřiště představitelé hlavních postav a v rozpačitém, málo poutavém mluveném úvodu vyprávějí divákům, co se tehdy při světové premiéře stalo. Ajaj, začátek tedy nevyšel…

A už je tu Almavivův sluha Fiorello se svými muzikanty – bravo – někteří z nich hrají na skutečné nástroje, jsou součástí orchestru. „Piano pianissimo tiše jak myš, ať ty, co spí, neprobudíš, neprobudíš.“ A později: „Figaro hol, Figaro češ, oprav mi knír, zakryj tu pleš!“ nebo „Když mi v kapse zlato dělá cinky linky, hlava moje rázem šlape jak hodinky.“ Už se nám to začíná hýbat. Jenže. Ondřej Havelka se ve snaze dělat Lazebníka jinak dobrovolně vzdal některých situací, které jsou Rossinim nachystány jako na stříbrném podnose. Bartola nenechá ztuhnout překvapením a znovu jej neoživí, ač to má výslovně vyřčeno v libretu („Já celý zkameněl jak růže z Jericha, údivem nedýchám a ztrácím řeč.”), v ansámblu s Basiliovým vyhnáním z Bartolova domu dostatečně nezdůrazní úlevu zúčastněných v patřičném kontrastu k jejich zděšení, když se Basilio neočekávaně vrátí. Ale diváci se stejně královsky baví. Nutno dodat, že také proto, že jejich milovaný bard Jarek Nohavica sedí v jedné z proscéniových lóží a přihrává. Doprovodí Almavivu na kytaru při jeho serenádě, podá Bartolovi v pravou chvíli aspirin (Bartolo: „Od rána mě bolí hlava, nepomáhá ani káva, nemá někdo aspirin? Případně acylpyrin?”).

Hlavní část své práce libretisty ovšem Nohavica předkládá ústy účinkujících a také, a to je dobře, text promítají na světelných tabulích po stranách jeviště. Diváci reagují nádherně, spontánně a pobaveně. Právem, protože nejen recitativům (Almaviva: „Hlavně nepanikařit,” a Figaro: „Jakoby nic se tvářit.”), ale také a zejména áriím a ansámblům věnoval Jarek Nohavica maximum své péče. Začátek Basiliovy árie: „Pomluva je tichá jak vánek, připraví tě o klidný spánek, žádné rány, žádné střely, jen tak tiše zaševelí, zaševelí, zaševelí u tvých vrat,“ anebo: „Tiše, tiše, potichoučku, nenápadně pěkně v hloučku, po žebříku pomaloučku přes balkónek zmizíme.”

To všechno by nestačilo, kdyby nebyli na jevišti ti praví operní herci. Jsou obdivuhodní s výjimkou menších rolí sluhů – Berta je nevýrazná a Ambrož jako by nebyl. Almaviva v podání Martina Šrejmy je, jak si Ondřej Havelka přál, milý kulatý nemotora, jenž se nejvíce blýskne v převleku za žáka dona Basilia. Zato Rosina Veroniky Holbové je plná temperamentu až spalujícího a své koloratury doslova perlí, Svatopluka Sema v roli Figara je všude plno pěvecky i pohybově, Miloš Horák (Bartolo) vytvořil krásně celistvou figuru a musím dodat, že neuvěřitelně vyrostl (tedy umělecky vzato). Basilio Martina Gurbaľa je dobrý, ale ne výborný, Kettnerův Fiorello je nepřehlédnutelný. Všichni pochopili, že mají před sebou inscenaci, jakou ve svém životě málokdy zažijí, a poddali se jí ze všech svých sil. Jděte se podívat, ostravský Lazebník pobaví, potěší, pohladí po duši. Rossinimu jeho „Ostravaci“ opravdu rozumí. A určitě nejen oni.

Hodnocení autorky recenze: 80%

 

Gioachino Rossini:
Lazebník sevillský!!!
Hudební nastudování: Marko Ivanović
Dirigent: Marko Ivanović (alt. Tomáš Brauner)
Režie: Ondřej Havelka
Scéna: Martin Černý
Videoprojekce: Otakar Mlčoch
Kostýmy: Eva Kotková
Pohybová spolupráce: Jiří Bilbo Reidinger
Sbormistr: Jurij Galatenko
Dramaturgie: Eva Mikulášková
Orchestr a sbor opery NDM Ostrava
Premiéra 15. června 2017 Divadlo Antonína Dvořáka Ostrava

Hrabě Almaviva – Martin Šrejma (alt. Ondřej Koplík)
Bartolo – Miloš Horák (alt. Marek Gurbaľ)
Rosina – Veronika Holbová (alt. Jana Horáková Levicová)
Figaro – Svatopluk Sem (alt. Jiří Hájek)
Basilio – Martin Gurbaľ (alt. František Zahradníček)
Fiorello – Jakub Kettner (alt. Roman Vlkovič)
Ambrož – Tomasz Suchanek (alt. Adam Grygar / Erik Ondruš)
Berta – Pavla Morysová (alt. Eva Dřízgová-Jirušová)
Oficír – Erik Ondruš (alt. Adam Grygar / Tomasz Suchanek)
Notář – Jiří Dvořák

www.ndm.cz