Le comte Ory z Met: I tentokrát Rossini zvítězil

Ačkoli Francie Rossiniho milovala a nejedné z jeho oper už před tím nadšeně aplaudovala, Le comte Ory byl první partiturou, kterou skladatel napsal poté, co v polovině dvacátých let 19.století opustil Itálii a po krátké londýnské epizodě zakotvil v Paříži, kde byl královským dvorem doslova hýčkán. Premiéru zde Ory měl v srpnu 1828, kdy znovu potvrdil skladatelovu výjimečnost a řemeslnou zručnost. Přitom podobně jako v nejedné ze svých předchozích oper i tady Rossini „vykradl“ sám sebe, využitím hudebních čísel ze svých předchozích děl. Hrabě Ory se tak stal blízkým příbuzným o tři roky starší Cesty do Remeše. Že zdaleka ne vždy to při vší úctě k Rossiniho mistrovství vyjde napodruhé stejně skvěle, dokládá Raimbaudovo „Dans ce lieu solitaire“ z 2.dějství Oryho, které je jen slabým odvarem téhož čísla v Cestě do Remeše – výrazově mnohem šťavnatější Profondovy „árie národů“, kterou proslavil především Ruggero Raimondi. Ale to skutečně jen naokraj. Zdařilé, poněkud frivolní libreto k Hraběti Orymu napsal zkušený Eugen Scribe; řada humorných situací nakonec vyvrcholí v postelové scéně ve třech.


Metropolitní opeře rozhodně slouží ke cti, že po Armidě přišla s dalším rossiniovským titulem; Hraběte Oryho tu přitom uvedli poprvé. Především pravidelní návštěvníci festivalu ve skladatelově rodném Pesaru přitom mohou potvrdit, co doslova pokladů se mezi Rossiniho bezmála čtyřmi desítkami často jen málokdy hraných oper nachází. Za zmínku v této souvislosti možná stojí i to, že právě Hraběte Oryho chystalo v roce 1990 pražské Národní divadlo. Prakticky jen pár týdnů před plánovanou premiérou však titulní nelehkou roli její představitel, jeden z tehdejších českých tenoristů vrátil; inscenace tak nakonec musela být zrušena, včetně již prakticky vyrobené výpravy a ušitých kostýmů.

Nynější newyorské pěvecké obsazení Hraběte Oryho nemá slabých míst. Krom toho je třeba ocenit i to, jak spolu jednotlivé hlasy – tak jak se v ději potkávají – bez výjimky skvěle ladí. Juan Diego Flórez má Hraběte Oryho dokonale zažitého, však ho také zpívá už od konce devadesátých let – možná i proto tady působil oproti některým jiným inscenacím po herecké stránce naprosto přirozeně. Především ale k jeho pěveckému mistrovství není co dodat, Flórez prostě v současné době nemá především v rossiniovských rolích vážnější konkurenci. Obdiv k Flórezově profesionalitě tentokrát znásobil i fakt, že se mu jen pár okamžiků před začátkem představení narodil syn.

Zbytečné by bylo rozpitvávat výkony i dalších představitelů, kteří si uznání v celosvětovém měřítku už nejednou vydobyli – Diany Damrau coby Hraběnky a Joyce DiDonato jako Isoliera, výtečných jak pěvecky, tak i herecky. Jen slova chvály lze říct i o ostatních – od Susanne Resmark až po Stéphana Degouta. Hudební nastudování Maurizia Beniniho bylo perfektní, prakticky vše šlapalo jak dobře namazaný hodinový strojek – byť chvílemi jsem se nemohl ubránit dojmu, že orchestru by slušelo přece jen o kapku víc oné rossiniovské vylehčenosti.


Tak trochu rozpaky si člověk odnášel z kina snad jen z režie Barletta Shera, kterému se třeba Rossiniho Lazebník povedl před pár lety v Met určitě ještě o poznání líp. Podobný rukopis jakoby použil i tentokrát, hravost navíc zdůraznil využitím již mnohokrát osvědčeného principu divadla na divadle. Jistě, němá postava „inspicienta“ přinášela nejeden humorný okamžik, jako třeba při postelové scéně; na jiných místech ovšem působila tak trochu toporně. Je ovšem třeba také zdůraznit, že libreto Hraběte Oryho je v mnoha ohledech naivní, a že se případným aktualizacím přímo vzpírá. Zkrátka a dobře – i tentokrát zvítězil Rossini.

Gioacchino Rossini:
Le comte Ory
Dirigent: Maurizio Benini
Režie: Bartlett Sher
Scéna: Michael Yeargan
Kostýmy: Catherine Zuber
Světla: Brian MacDevit
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 24.března 2011 Met New York
Met in HD live 10.4.2011

Count Ory – Juan Diego Flórez
Countess Adèle – Diana Damrau
Isolier – Joyce DiDonato
Raimbaud – Stéphane Degout
Tutor – Michele Pertusi
Alice – Monica Yunus
Ragonde – Susanne Resmark
Courtier – Tony Stevenson
Courtier – Tyler Simpson
Prompter – Rob Besserer

www.metopera.org

 

Související články


Reakcí (30) “Le comte Ory z Met: I tentokrát Rossini zvítězil

  1. Tentokrát trefa do černého. Pro kinodiváka vhodné. Byl jsem v Hradci a publikum se chechtalo až se za břichio popadalo.

    Damrau potvrzuje, že je elitní koloraturní sopranistka, Flórez pořád na vrcholu formy. Dobré to bylo.

    Darau by stálo za to slyšet i třeba vlazebníku nebo v některých Donizettiho věcech :-) Skvostně a čistě drží tón – málokterá z kolegyň se jí vyrovná čistotou tónu.

  2. Předchozí: vy chodíte na domácí představení do kina? Oni je někde v kině dávají?

    Kdy už konečně místní "znalci" přestanou porovnávat hrušky s jabkama :-). Byla jste v kině a představení z domácích scén v kině zatím nepromítají :-), takže s čím porovnáváte? Byla jste na pro filmový přenos režírované projekci, která má s vnímáním v sále jak co do obrazového, tak co do zvukového ztvárnění jen pramálo společného. Z hlediště byste viděla jen velmi málo – žádné detaily, ještě tak možná z prvních tří řad, ale pak už nic, žádné švenkrování kamery, akční prostřihy, detailní záběry na grimasy v obličeji :-)

    Viděl jsem premiéru a v té obrovské stodole bohužel divadlo na divadle vypadalo jako když hrajete pimprlové divadýlko, co byly po stranách ty portály se svíčkami jsem se dozvěděl až při přenosu (a to jsem seděl ve 20 řadě). Při představení jsem viděl jenom jakési sloupky, stejně tak ta světýlka ohraničující vsazené jeviště – v divadle vypadala jako nějaké zahradní sloupky z Bauhausu :-) Do obličeje Flórezovi nedohlédnout, takže zdaleka to nebylo tak akční a vtipné, jako v kině.Bohužel se v Metropolitní díky obrovitému jevišti takovéto věci jen obtížně režírují.

    Ale přátelé v kině vidíte opravdu něco jiného, než v divadle. A to se týká i Damrau, která má krásný zvonivý hlas a při zvukové mixáži na tom trochu ztrácela.

    Radek Zimola

  3. Oooo jééé.. tak Vy jste byl na premiéře! :-) No tak to jste tady opravdu jediný znalec.
    To já jsem proti Vám úplný looser, který nepozná dobrou režii :-) a už vůbec dobrého zpěváka.
    Standing ovation byly zřejmně nějaký omyl. Ale to Vy přece musíte vědět nejlépe.
    My ostatní chudáci, kteří nemáme možnost jezdit přímo do MET se musíme spokojt s kinem a nikdo z nás nepozná rozdíl mezi přenosem a divadlem na živo.
    To byly vážně od Vás trapné pozámky. Pěkný den a napište taky nějakou kritiku, obyčejný, hloupý člověk si ji jistě rád přečte.

  4. Leonora3;
    Myslim, ze pan Zimola ma pravdu. Kritiku na to, ze Met pri novych reziach viac mysli na to, ako bude dana inscenacia vypadat v prenose HDLive nez na to, ze ako vypada v samotnej Met, som citala uz i v NY Times!
    Myslim, ze prenosom je prisposobene i velmi civilne licenie. Pamatam si z knihy J.Volpeho, ako pisal o drobnej Tereze Stratas (v Met legendarna Marenka v Predanke, Nedde a mnoho dalsich velkych roli). Volpe napisal, ze zablesk v jej ociach ako Neddy zachytili i divaci na family circle. I ked Diana Damrau je po porode (a ako som niekde citala, stale koji) stale krasna, ale momentalne dost fortielna zena (v porovnani s Gildou z Drazdan), neviem,neviem – ako celkovo vyznelo rafinovane herecke vedenie postav na family circle. Je to ten najvyssi balkon, sedela som tam len raz, nastastie len na druhom dejstve Vojny a mier. Boli tam monumentalne sceny (pripadalo mi to jak Bondarcukova adaptacia Tolsteho len nazivo) a tak to tak nevadilo.
    Ale ako moze vypadat Le comte Ory z tohto balkonu, to si moc neviem predstavit (podobne ako minimalisticky Hamlet z minuleho roku).
    Ale mozno na zaciatku by mala byt otazka, jestli Rossini je vhodny autor na to, aby sa hral v takom priestore ako je Met.

  5. Je naivnní se domnívat, že přenosem se výrazně nenarušuje hudební stránka. Živě opera či koncert jsou velmi jiné zážitky. Totéž platí ovšem o CD. Každý zvukař a každá společnost má velmi jiné představy o zpracování. Ale i v sále záleží na tom, kde sedíte, a každý sál má jinou akustiku.

  6. Anonyme 11/4 2:28
    Dakujem za upozornenie na clanok Petra Gelba i na upozornenie inter. sekcie Divadelnich novin. Ale uz pri citani vasho kratkeho komentara o reakcii Petra Gelba ma napadlo slovenske prislovie "trafena hus zagagala".
    P.Gelb totiz reagoval na recenziu
    o Lucii z Lamermooru, ktory som mala na mysli i ja a ktory vysiel v NY Times 25.2. Ano, autor Zachary Woolfe pise, ze tak sa zda, ze so vzrastajucim poctom simultannych prenosov su sucasne produkcie viac zamerane na kameru nez na obecenstvo. Netreba pokracovat, ved koho to zaujima, moze si to najst i v preklade int. verzie Div.novin. Original textu sa mi zdal este ostrejsi, ako preklad. ("Jej [Luciine] drobne nervozne zachvevy v tvari, pohyby oci, mimika okolo ust hraju v detailnych zaberoch kamery, ale miznu v opernom dome, spolu s nasim zaujmom .")
    Nie je to prvy krat, co som toto z USA pocula a nakoniec to, ze Gelb to vyvracia v tak dlhom clanku, existenciu tychto nazorov len potvrdzuje. Nedivim sa tomu, ze na to takto zareagoval, co ineho ma ako General Manager robit?

    BTW: nikde som netvrdila, ze citam Timesy, zato citam Opera Reviews z NY Times,aj to len tych produkcii, ktore ma zaujimaju.

Napsat komentář