Ačkoli Francie Rossiniho milovala a nejedné z jeho oper už před tím nadšeně aplaudovala, Le comte Ory byl první partiturou, kterou skladatel napsal poté, co v polovině dvacátých let 19.století opustil Itálii a po krátké londýnské epizodě zakotvil v Paříži, kde byl královským dvorem doslova hýčkán. Premiéru zde Ory měl v srpnu 1828, kdy znovu potvrdil skladatelovu výjimečnost a řemeslnou zručnost. Přitom podobně jako v nejedné ze svých předchozích oper i tady Rossini „vykradl“ sám sebe, využitím hudebních čísel ze svých předchozích děl. Hrabě Ory se tak stal blízkým příbuzným o tři roky starší Cesty do Remeše. Že zdaleka ne vždy to při vší úctě k Rossiniho mistrovství vyjde napodruhé stejně skvěle, dokládá Raimbaudovo „Dans ce lieu solitaire“ z 2.dějství Oryho, které je jen slabým odvarem téhož čísla v Cestě do Remeše – výrazově mnohem šťavnatější Profondovy „árie národů“, kterou proslavil především Ruggero Raimondi. Ale to skutečně jen naokraj. Zdařilé, poněkud frivolní libreto k Hraběti Orymu napsal zkušený Eugen Scribe; řada humorných situací nakonec vyvrcholí v postelové scéně ve třech.
Metropolitní opeře rozhodně slouží ke cti, že po Armidě přišla s dalším rossiniovským titulem; Hraběte Oryho tu přitom uvedli poprvé. Především pravidelní návštěvníci festivalu ve skladatelově rodném Pesaru přitom mohou potvrdit, co doslova pokladů se mezi Rossiniho bezmála čtyřmi desítkami často jen málokdy hraných oper nachází. Za zmínku v této souvislosti možná stojí i to, že právě Hraběte Oryho chystalo v roce 1990 pražské Národní divadlo. Prakticky jen pár týdnů před plánovanou premiérou však titulní nelehkou roli její představitel, jeden z tehdejších českých tenoristů vrátil; inscenace tak nakonec musela být zrušena, včetně již prakticky vyrobené výpravy a ušitých kostýmů.
Nynější newyorské pěvecké obsazení Hraběte Oryho nemá slabých míst. Krom toho je třeba ocenit i to, jak spolu jednotlivé hlasy – tak jak se v ději potkávají – bez výjimky skvěle ladí. Juan Diego Flórez má Hraběte Oryho dokonale zažitého, však ho také zpívá už od konce devadesátých let – možná i proto tady působil oproti některým jiným inscenacím po herecké stránce naprosto přirozeně. Především ale k jeho pěveckému mistrovství není co dodat, Flórez prostě v současné době nemá především v rossiniovských rolích vážnější konkurenci. Obdiv k Flórezově profesionalitě tentokrát znásobil i fakt, že se mu jen pár okamžiků před začátkem představení narodil syn.
Zbytečné by bylo rozpitvávat výkony i dalších představitelů, kteří si uznání v celosvětovém měřítku už nejednou vydobyli – Diany Damrau coby Hraběnky a Joyce DiDonato jako Isoliera, výtečných jak pěvecky, tak i herecky. Jen slova chvály lze říct i o ostatních – od Susanne Resmark až po Stéphana Degouta. Hudební nastudování Maurizia Beniniho bylo perfektní, prakticky vše šlapalo jak dobře namazaný hodinový strojek – byť chvílemi jsem se nemohl ubránit dojmu, že orchestru by slušelo přece jen o kapku víc oné rossiniovské vylehčenosti.
Tak trochu rozpaky si člověk odnášel z kina snad jen z režie Barletta Shera, kterému se třeba Rossiniho Lazebník povedl před pár lety v Met určitě ještě o poznání líp. Podobný rukopis jakoby použil i tentokrát, hravost navíc zdůraznil využitím již mnohokrát osvědčeného principu divadla na divadle. Jistě, němá postava „inspicienta“ přinášela nejeden humorný okamžik, jako třeba při postelové scéně; na jiných místech ovšem působila tak trochu toporně. Je ovšem třeba také zdůraznit, že libreto Hraběte Oryho je v mnoha ohledech naivní, a že se případným aktualizacím přímo vzpírá. Zkrátka a dobře – i tentokrát zvítězil Rossini.
Gioacchino Rossini:
Le comte Ory
Dirigent: Maurizio Benini
Režie: Bartlett Sher
Scéna: Michael Yeargan
Kostýmy: Catherine Zuber
Světla: Brian MacDevit
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 24.března 2011 Met New York
Met in HD live 10.4.2011
Count Ory – Juan Diego Flórez
Countess Adèle – Diana Damrau
Isolier – Joyce DiDonato
Raimbaud – Stéphane Degout
Tutor – Michele Pertusi
Alice – Monica Yunus
Ragonde – Susanne Resmark
Courtier – Tony Stevenson
Courtier – Tyler Simpson
Prompter – Rob Besserer