Léčivá síla tance v obýváku: Rozhovor s Lovísou Ósk Gunnarsdóttir

Islandská tanečnice a choreografka Lovísa Ósk Gunnarsdóttir byla jednou z hlavních hostujících umělkyní letošního festivalu TANEC PARAH, která otevřela svým citlivým dílem jednu z otázek ženství, o které se příliš nemluví, ani v uměleckém světě, který je dnes po všech stránkách otevřený. Lovísa po 16 letech úspěšné kariéry v Iceland Dance Company utrpěla zranění, které ji vedlo k přehodnocení vztahu k tělu, tanci a ke své vlastní umělecké praxi. Skrze uvědomění si limitů postupně stárnoucího těla se začala zajímat o stále ještě tabuizované téma ženské menopauzy. Nejen o tom jsme si před zkouškou její inscenace When the Bleeding Stops povídaly.

Vaše inscenace When the Bleeding Stops začíná vyprávěním příběhů, v raném dětství. Jak důležité místo ve vašem životě zaujal tanec?
Tanec byl vždy důležitou součástí mého života. Začala jsem doma v obývacím pokoji, když mi byly čtyři a mými prvními diváky byli rodiče. Od sledování mých každodenních vystoupení se vysvobodili tím, že mě přihlásili do taneční školy. Tedy, chodila jsem do běžné školy a hned po výuce jsem běžela na trénink tance. Nevynechala jsem jedinou lekci, snad jen v době nemocí.

Jakými technikami jste od dětství procházela?
Začala jsem jazz baletem, postupně přibyla klasika i contemporary.

Pocházíte z umělecké rodiny?
Právě, že vůbec. Proto ani mě nenapadlo, že bych se kdy stala profesionální tanečnicí. Když jsem skončila střední školu, bylo mi devatenáct let. Rozhodla jsem se odjet na rok do zahraničí, abych si vyřešila vztah k tanci. Předpokládala jsem, že po návratu bych šla dělat něco praktičtějšího, studovat na univerzitě a stát se třeba fyzioterapeutkou. Ten rok jsem strávila ve Stockholmu v přípravce Baletní akademie.

A skončilo to opravdu po roce?
Po roce jsem si chtěla jen ověřit, jak na tom jsem, přihlásila jsem se na talentové zkoušky do Balettakademien a byla přijata. Nastoupila jsem ke studiu a zůstala ve Stockholmu další čtyři roky. Smířila jsem se s tím, že tanec je moje cesta. Moje srdce rozhodlo.

Jak reagovali rodiče?
Mám pocit, že si neuměli představit, že se tancem uživím a dělali si starosti. Ale byli mi velmi nápomocní, podporovali mě a jsem jim za to vděčná.

Kam vás zavedly první kroky po absolutoriu?
Odjela jsem do Barcelony podívat se na tamější taneční scénu a pracovala jako umělkyně na volné noze. Působila jsem v divadle, televizi, vytvářela i autorské projekty. A pak jsem dostala nabídku vstoupit do Iceland Dance Company. V angažmá jsem setrvala šestnáct let.

Jak byste tuto etapu zhodnotila?
Jsem za tu zkušenost velmi vděčná. Jednak působení ve stálém souboru bylo kontinuálním vzděláváním se, a také jsme pracovali s opravdu mnoha skvělými choreografy, díky nimž jsme se hluboko nořili do pohybových technik a myšlenkových konceptů. Velmi mě to jako tanečnici a tvůrkyni obohatilo. 

A se kterou technikou nebo přístupem jste byla za dobu aktivní kariéry asi nejblíže, která vaše tělo nesvazovala?
To je dobrá otázka, ale je velmi těžké najít odpověď. Běžně jsme byli všestrannými interprety od baletu po contemporary. Dovolím si proto trochu odbočit. Když mi bylo okolo třiceti let, začala jsem dostávat otázku, kdy přestanu tančit a co pak budu dělat. A zajímavé na tom bylo, že jsem si ani nepomyslela, že je to divná otázka, aby mi společnost určovala, že jednou budu muset přestat tančit. A ve čtyřiceti jsem se zranila. Musela jsem na chvíli zastavit, a to mělo samozřejmě velmi silný dopad na mě, na mé tělo, na mé fyzické a emocionální zdraví. Takže, abych se pak postupně postavila znovu na nohy, začala jsem následovat svou intuici. Šla jsem se ven projít, pak jsem přišla domů a říkala jsem si, že už musím tančit. Pustila jsem si hudbu, která mi hrála v hlavě a sama ve svém obývacím pokoji jsem začala tančit. Jenom já, nikdo jiný, žádné oči, které by mě sledovaly a nikdo, kdo by cokoli ode mě očekával. Žádný tlak na výkon, nic z toho neexistovalo. Byla jsem tam jen já, hudba a můj obývák. A já jako bych našla techniku nebo metodu, díky které jsem cítila, že jsem schopná se znovu spojit se svým tělem a se svým vnitřním dítětem, které ve čtyřech letech tančilo v obývacím pokoji. Bylo to nutkavé, a zároveň jsem prostorem plynula. Takže až v tomto bodě jsem si uvědomila, jak mě všechny ty techniky a přístupy různých choreografů následované po celé roky vlastně od mého těla odpojily.

Ve třiceti se vás ptali, kdy přestanete tančit. A ve čtyřiceti? Například, jakou techniku představíte světu?
Přesně.

Tančit přece můžeme i do sta let, když budeme chtít a moci. Kdy jste si začala více uvědomovat své tělo a výzvy, kterým bylo vystavováno?
Čím více stárnete a čím více toho děláte, tím více to cítíte ve svém těle. Ale stejně jakékoli varovné signály jako bolest se vstupem na scénu vypnete, protože vás žene vášeň. Než přišlo zranění, byla jsem součástí choreografie, která vyžadovala intenzivní pohyb, dopady, rány. Zranění zad u mě vedlo k přehodnocení postoje k práci druhých, které si samozřejmě vážím, ale já chtěla aktivně pokračovat dál na své cestě, ne se obětovat umělecké vizi jiných.

Bylo hodně těžké opustit soubor?
Zrovna lehké to po tolika letech nebylo. Soubor v podstatě utvářel moji identitu. A kým jsem nebo budu, když Iceland Dance Company opustím? Ale jsem člověkem, který se nechal vést a žil v určitém flow. Neplánovala jsem, že se stanu tanečnicí, navíc takovou, která jde do všeho naplno. Neplánovala jsem, že se stanu choreografkou. Chystala jsem se dělat něco úplně jiného. Ale pak mě život prostě vedl a já následovala intuici. A pak jsem se opět zaposlouchala do svého těla. Zastavila jsem se, přemýšlela a cestu přesměrovala. Nyní jsem za to velmi vděčná.

Domnívám se, že s vaším aktuálním projektem vděčnost rozséváte, že napomáháte k pootočení cest… Napadlo vás v jeho počátku, jakého rozměru nabude?
Mám z toho trochu husí kůži, když si na to vzpomenu. Všechno začalo jako malý islandský projekt, který byl součástí mého magisterského studia. Nejprve jsem zavolala tanečnici, kterou jsem dlouho neviděla na jevišti a v rozhovoru jsem ji požádala, zda by byla ochotná se natočit, jak tančí v obývacím pokoji. A Ólöf Ingólfsdóttir souhlasila a poslala mi video. Pak jsem oslovila švagrovou… Pracovala jsem s místními ženami a tím, že jsme ostrov, každý zná někoho, kdo zná mě a tímto se snáze buduje důvěra. Když jsem dostala možnost rozšířit projekt o norskou zkušenost, měla jsem velké obavy, jaké to bude, až se s ženami setkám. Vždyť mě neznají, jak mi pak mohou věřit? A tak jsem si vytvořila postup, kdy nejprve posílám dopis, v němž sdílím svůj příběh a zhruba v pěti krocích popisuji projekt a zdůrazňuji, že je to opravdu snadné a zvládne to každý. Pak oslovené vyzvu, aby to zkusily, a pokud se budou cítit dobře, aby mi poslaly video nebo se podělily o svou zkušenost. A najednou mi začala chodit videa a já jen žasla. Bylo v nich tolik odvahy, zranitelnosti, autenticity a krásy.

A jaké by to bylo a je se následně s ženami setkat?
Nazvala bych to okamžitým spojením, zanořením se do pravdy a důvěry. Na začátku si vytváříme prostor, ve kterém se cítíme v bezpečí a můžeme mluvit, sdílet svoje příběhy. A když se nad tím zamyslím, je to pokaždé obdobné. Asi proto, že od počátku máme něco společného, otevřeně sdílíme zkušenost bytí, hledáme napojení na své tělo, tančíme doma v obývacím pokoji…

Napomáhá onomu “instantnímu napojení”, že jde o ryze ženské téma, navíc menopauzu?
Jistě. Přechod je totiž tajemstvím, které před námi svět ukrývá. Myslím, že menopauza je z největších tabu západní civilizace.

Přemýšlela jsem o ženském přechodu dříve, než jste nabyla dojmu, že se vás začíná týkat?
Až na základě zranění a byla jsem z toho v šoku, protože jsem dost otevřená a se svou matkou a sestrou mluvím téměř o všem. A o tomto jsem nikdy nějak nepřemýšlela. Nikdy jsem o období přechodu nic nečetla. A moje znalosti pocházely akorát z filmů, ve kterých jsou ženy v menopauze vyobrazeny jako naštvané, zpocené a opouštěné… A ptala jsem se sama sebe, proč o tom nevím víc?

Jak se liší místa, ve kterých projekt realizujete v celém svém rozsahu, to znamená včetně účasti místních žen?
Máme za sebou okolo sedmi míst, a i když je mezi nimi rozdíl, jádro je vždy stejné. Ale největší rozdíl je v čase. Před pěti lety, kdy jsem s projektem začínala, jsem o menopauze neviděla žádný článek. To se nyní rychle mění, což je skvělá věc, ale píše se hlavně o příznacích a léčbě. Je však menopauza nemocí? Ano, musí se mluvit o symptomech a možnostech jejich zmírnění, ale co zásadně neřešíme, je sociální aspekt ženského přechodu. Jaké to je být ženou v dnešní společnosti, která stárnutím přestává být plodnou a tím pádem v očích západní civilizace vlastně neužitečnou? V tomto ohledu se příliš nahlas nemluví. Jak můžeme pozměnit rétoriku o menopauze?

Vy jste ale našla způsob, jak menopauzu dostat do ohniska pozornosti. Dokonce, až jako byste ji oslavovala!
Ano, ženy našeho věku mají zkušenosti a znalosti, ale už nemusejí kojit a mohou se věnovat samy sobě! Je to náš hlavní vysílací čas. Za mě krása tohoto projektu spočívá v tom, že se pokaždé setkávám s jinou ženou a každá z nich dává do celé této věci svůj vhled a nové poznatky. V Oslu jsem pracovala s jednou ženou, velmi, opravdu velmi duchovně založenou. Rozhovořila se o archetypech, pojmenovala tři základní jako pannu, matku a královnu a dodala, že jedna chybí – královna sklizně, která má své místo na třetí pozici. Takže ženský přechod je obdobím, kdybychom se měly těšit ze sklizně, kdy jsme konečně zralé ovoce. A měly bychom si tento čas užít, oslavit jej.

Vytváříte globální komunitu, pečujete o ni?
Ženy nás začaly následovat. Po vystoupení v Düsseldorfu za námi například čtyři ženy z Düsseldorfu přijely do Postupimi. A teď jedna žena z Postupimi přijela do Prahy, aby vystoupila s námi. Je to proces, který vytváří komunitní síť.

Je jistě úžasné být toho součástí, existuje věková limitace?
Obvykle říkám, že věkový rozptyl je mezi 40 a 65 lety. Ale, nekontroluji občanské průkazy. Zároveň je pro mě akceptovatelnější souhlasit s účastí starší ženy než prolamovat spodní hranici.

Máte přehled o profesích účastnic?
Je to různé, některé jsou tanečnice, jiné nemají s tancem vůbec žádné profesní zkušenosti. Hlásí se učitelky, úřednice…

Co vám projekt přinesl, nebo naučil a čím vás stále motivuje?
Pro mě samotnou to byla a je obrovská zkušenost, která hraničí až s terapií, jak se s menopauzou vypořádat. Projekt však v žádném případě nepřesahuje hranice k terapii, jde o tanec a setkání, krásné napojení. Když jsem začínala, myslela jsem si, že menopauzou již procházím, ale byl to jen důsledek zranění. Ale teď jsem definitivně v perimenopauze a rozhodně pociťuji všechny příznaky. O to zajímavější je si tím vědomě procházet. Díky projektu jsem si uvědomila, že vnímat menopauzu jako ostudnou nemoc je západní způsob, zatímco v jiných kulturách se přechod slaví, ženy jsou respektovány… Musela jsem sama spolknout spoustu předsudků, které jsem měla.

I na pražském představení převažovaly v publiku ženy. Setkala jste se někdy s mužskou reakcí?
Ano, ženy bývají v hledišti ve většině. Když jsme ale projekt uvedli v Dublinu, jako první k nám přistoupil muž. Přišel, brečel a musel mě obejmout.