Ledová krása Sněhové královny

Premiéra baletu Sněhová královna, který od 3. března přibyl na repertoár Baletu Národního divadla, byla dlouho očekávaná. Výpravný balet, v němž před devíti lety zazářila v Londýně Daria Klimentová, přenesl jeho autor, choreograf Michael Corder do Prahy (předpremiérový rozhovor s ním přinesla Opera Plus zde). Inscenace má dva inspirační zdroje: balet Sergeje Prokofjeva Kamenný kvítek a pohádkový příběh Hanse Christiana Andersena Sněhová královna.

Spojení obou funguje lépe v britském než českém prostředí, neboť to, co je pro britské publikum neobvyklé a exotické, tomu českému připomíná spíš vlastní nepříliš vzdálenou historii. Motivace choreografa je zřejmá: vytvořit líbivý balet s marketingovým potenciálem, ale s využitím hudby jednoho z nejvýznamnějších autorů dvacátého století. Balet Kamenný kvítek pochází z roku 1954 a na rozdíl od dřívějších Prokofjevových děl není v západních zemích populární. Jeho vznik spadá do raných let studené války, která nebyla právě příznivá pro uvádění děl soudobých ruských autorů. České publikum jej však vidělo již v roce 1957 v podání ostravského souboru a balet se mimo jiné dočkal také dvou nastudování v Národním divadle. Nepotřebuje se tedy s touto hudební látkou nenásilně seznamovat. Kamenný kvítek jako tradiční lidová pohádka nabízí příběh o dobru, zlu a o zásahu nadpřirozené moci do lidského života, jaké nacházíme již ve starých řeckých mýtech. Svévolné zásahy vyšších sil do běhu každodenního života, ať už kladné nebo záporné, jsou samou podstatou většiny lidových zkazek. Není tedy překvapivé, že podobné motivy ožily i v Andersenově autorské tvorbě. Příběh o Sněhové královně má s pohádkou o Paní Měděné hory leccos společného a v Corderově libretu jsou spojeny úplně.

Zatímco hrdinové Andersenovy pohádky Gerda a Kaj jsou ještě děti, v Kamenném kvítku vystupují postavy dospělých snoubenců Danila a Kateřiny. Michael Corder se drží tohoto řešení, s nímž se na jevišti pracuje lépe, a jeho Gerda a Kaj jsou také téměř dospělí, mohou tedy prožívat milostný příběh po vzoru romantických baletů. Podobnost jde však dále – výtvarník scény a kostýmů Mark Bailey se nechal ovlivnit ruským duchem i po vizuální stránce: v řešení kostýmů i kulis. Na scéně na nás vykoukne dřevěné stavení jako vystřižené z ruské pohádky, děvčata a chlapci nosí oděv inspirovaný lidovým krojem a i sám choreograf se pokouší o citace folklóru. V obou případech však zůstává u volné inspirace, vše klouže jaksi po povrchu a nevzbuzuje důvěru, že by autoři ruskou lidovou kulturu nějak výrazněji studovali, ať už jde o taneční formy nebo třeba kroj. Duch slovanské země ale z inscenace čiší natolik, že dánská jména hlavních hrdinů působí až nepatřičně.

Z Andersenovy pohádky se v baletu setkáme s motivem zrcadla, okořeněným o zápletku, kterou na první pohled z jednání postav nevyčteme. Proč Sněhová královna nutí Kaje, aby skládal její rozbité zrcadlo? Scéna sama ostatně působí spíše tak, že se ho snaží množstvím střepů znovu zranit (ačkoli je již dávno v její moci). Takové okamžiky zrazují každého autora, který chce být choreografem, režisérem, libretistou a dramaturgem současně, protože jsou to právě ony, jež ukazují, jak moc potřebuje balet nezávislého režiséra či dramaturga, který choreografem není, ale může se na inscenaci dívat zvenčí. Britské balety jsou tradičně dlouhé a Sněhová královna není výjimkou.

Inscenace trvá přes dvě a půl hodiny včetně dvou přestávek. Obsahuje však scény, které nikam neposouvají děj a přes technickou náročnost choreografie jsou příliš dlouhé. Scénou, v níž Gerda spí ve sněhu a zdá se jí sen o Kajovi, inscenace odkazuje k dědictví romantického baletu, který snovými scénami nešetří, nebo i k dílům dvacátého století, ale na rozdíl od nich nemá v tomto opusu žádný význam pro děj. Je velký rozdíl například mezi vskutku dramaticky vystavěným duetem Oněgina a Taťány v Neumeierově baletu a tímto snovým setkáním, které by bylo možné z baletu snadno škrtnout a divák by to nepocítil. Dívka kromě svého milého ve snu potkává dva tanečníky, jejichž kostým nápadně připomíná Ducha růže a my stěží uvěříme, že je to náhoda. Působí to ale jako zbytečný odkaz. Scéna z paláce Sněhové královny začne také po několika číslech být neúnosně dlouhá, stejně tak duet Gerdy a zachráněného Kaje. Nejdynamičtější částí je scéna z cikánského tábora (pomiňme otázku, kde se na dalekém severu vzali kočovníci, když v Andersenově pohádce potkáváme jen loupežnickou dívku.) Výjev je konečně prodchnut živelnou radostí z pohybu a dynamikou.

Choreografie je postavena na využití klasické taneční techniky, avšak v dlouhých pasážích chybí invence. Což vůbec neznamená, že by byla jednoduchá pro tanečníky, naopak je nutno ocenit, jak se adaptovali na její rychlost. Ale hbitá práce nohou a nekonečný proud glissadů a jeté není ještě důkazem autorské fantazie. Nejfrekventovanějším prvkem využívaným ve všech výstupech je arabeska. Desítky arabesek. Taneční materiál je veden hudbou, ta svou dynamikou určuje jeho charakter, ale odmyslíme-li si tempo a jeho rychlé změny, které nabízí, tak z choreografie samotné zůstane pramálo zapamatovatelných momentů. I lyrické pasáže začnou rychle ztrácet dech. Pokud jde o hudební inspiraci, pak Sněhová královna si vlastně s partiturou Kamenného kvítku nevystačila. Pracuje také se symfonickou suitou z Vojny a míru, symfonickou suitou Letní noc a s 5. symfonií. Adaptací byl pověřen Julian Philips a nutno podotknout, že vybrané části děl sjednotil do velmi kompaktního celku, s dramatickými vrcholy, jež jsou pomalu výraznější v hudbě než v samotné choreografii. Je to právě hudba, jež je tou nejsilnější složkou, a skvělý výkon podává i Orchestr Státní opery.

Choreografii mohou oživit jedině výkony tanečníků a to se v pravém slova smyslu stalo až s druhou premiérou. První večer se na jevišti držel chlad Zimního království po celou dobu představení. Technicky zdánlivě vše v pořádku, ale mnozí diváci odpočítávali minuty do konce představení. A tak je i jednodušší se věnovat večeru druhému. Skutečnou Sněhovou královnou, vládkyní zimy a noci, je bezpochyby Nikola Márová.

Vystavěla svůj charakter jako ženu plnou zla, ale také svůdnou, manipulující, ovládající, radující se ze svého vítězství a z neštěstí druhých. Do každého pohledu vkládá něco z tohoto charakteru a stejně beze slov, ale jasně hovoří její tělo, které je stále v napětí, i gesta dotažená do milimetru. Když se objeví na jevišti, cítíme, že vešla osobnost. To je charisma zkušené tanečnice, která ovládá dokonale techniku a své dispozice předvádí jen tak mimochodem. Alina Nanu působí uzavřeněji, koncentruje se do sebe a roli si ještě zdaleka tolik neužívá. Je lyričtější typ.

Kaje tančí Ondřej Vinklát a Matěj Šust. Ondřej je technicky jistější a také je obratnější v partneřině, ale kupodivu i pár druhého večera vytvářel silnější „chemii“. Gerda v podání Magdaleny Matějkové je jemnější, působí trochu nejistě oproti opět zkušenější Andree Kramešové.

Oběma večerům výrazně pomohl také výkon Michaely Wenzelové jako rozverné Cikánky.

Výprava baletu je vpravdě spektakulární, ale i když jistě vzbudí nadšení u mnoha návštěvníků představení, stojí už trochu na hranici kýče. Mnoha divákům vadilo, že v novém Louskáčkovi chybí sníh, zato ve Sněhové královně je ho v projekcích i na scéně dostatek. Mimochodem část projekcí je původní a spíš suplují malovaný prospekt, jako třeba plující mraky večerní oblohy, ale každé představení uvádí projekce živého portrétu Sněhové královny, podle toho, která z tanečnic je právě do titulní role obsazena. V zimním království tančí vločky a ledoví skřítci, kterým z pastelově modrých kostýmů pošitých tisíci broušenými kamínky odlétá vodopád odlesků do všech stran, až oči trochu příliš přecházejí.

Roztomilé lišky a vlci i hopkající sob se jistě zalíbí dětem svým vzhledem disneyovských postaviček a divákům na tom už dnes nic divného nepřijde. Protože minulý rok viděli balet La Bayadère, v němž spolu jednotlivá jednání soupeří v opulentnosti dekorací a nejednotnosti kostýmů, a ještě předtím karnevalově rozbujelou Šípkovou Růženku. Ale kdo jiný než Národní divadlo by mělo udržovat úroveň opravdového vkusu? Západní scény nesdílí tradici národních divadel našeho regionu a jejich poslání vycházející z historického vývoje, schillerovského konceptu divadla, jež má spíše než zábavu poskytnout poučení. Představují autoritu, podle níž svůj vkus vytváří publikum, nejen diváci, kteří večer hledají únik ze všedního světa svých profesí, ale také budoucí umělci, výtvarníci, studenti umění i mladí tanečníci, kteří hledí k Národnímu divadlu jako k metě. Na to by dramaturgie měla pamatovat.

Sněhovou královnu čeká bezpochyby velký úspěch, jde o výpravný balet, který bude diváky okouzlovat, ale i tak jde o produkci, nad kterou visí pár otazníků, které musely být vzneseny. Inscenace je vhodná pro rodinné publikum, ale pro menší děti je její délka příliš náročná, na druhou stranu pro dospělého diváka je oné pohádkovosti až příliš. Ale tanečníci po delší době nazkoušeli titul, který jim umožní si opravdu zatančit a využít klasickou techniku, a viděli jsme, že takovou výzvu dokáží naplnit. Doufejme, že inscenace získá ve všech reprízách stejný náboj jako na druhé premiéře a že diváci si nebudou připadat jako v zimním království po celý večer, ale jen při těch scénách, u nichž se to patří.

Hodnocení autorky recenze: 70%

Sergej Prokofjev:
Sněhová královna
Choreografie a režie: Michael Corder
Hudební úprava: Julian Philips
Hudební nastudování: Václav Zahradník
Dirigent: Václav Zahradník (alt. Sergej Poluektov)
Scéna a kostýmy: Mark Bailey
Světelný design: Paul Pyant
Asistenti choreografa: Yuri Uchiumi, Marilyn Vella-Gatt
Balet Národního divadla
Orchestr Státní opery
Premiéry 3. a 4. března 2016 Státní opera Praha

Sněhová královna – Alina Nanu / Nikola Márová (alt. Miho Ogimoto)
Gerda – Magdaléna Matějková / Andrea Kramešová (alt. Alexandra Pera)
Káj – Ondřej Vinklát / Matěj Šust (alt. Karel Audy)
Cikánská dívka – Michaela Wenzelová (alt. Monika Hejduková / Zuzana Šimáková)
Cikánský chlapec – Giovanni Rotolo / Guido Sarno (alt. Veaceslav Burlac)
Babička – Nelly Danko (alt. Michaela Černá)
Vlci – Mathieu Rouaux, Michal Štípa / Marek Svobodník, Mathieu Rouaux (alt. Patrik Holeček / Jiří Kodym / Sergi Nicolau)
Lišky – Sophie Benoit, Alexandra Pera / Alexandra Pera, Irina Burduja (alt. Zuzana Šimáková / Aya Watanabe)
Bílá růže – Jonáš Dolník / Jiří Waňka (alt. Kryštof Šimek)
Rudá růže – Matěj Šust / Petr Strnad (alt. Paul Tudor Moldoveanu)
Sob – Federico Ievoli / Domenico di Cristo

www.narodni-divadlo.cz