Giuditta v Plzni – vkusná optika, kvalitní pěvecké výkony, nepříjemné nazvučení

Lehár Giudittu zkomponoval na tělo Jarmile Novotné a Richardu Tauberovi

Giuditta měla premiéru ve vídeňské Staatsoper v lednu 1934 a těšila se mimořádné pozornosti také proto, že hlavními představiteli byli Jarmila Novotná a Richard Tauber. Živě ji vysílalo 120 rozhlasových stanic v Evropě a Spojených státech amerických. Krátce poté se hrála v Budapešti, v následující sezóně v Bruselu, v roce 1936 v Toulouse, ale do Paříže, Londýna ani New Yorku v té době nepronikla. Ve Vídni se hrála ještě počátkem roku 1938, po anšlusu Rakouska 11. března však bylo dílo staženo z repertoáru. Pražské Nové německé divadlo uvedlo Giudittu krátce po vídeňské premiéře, v češtině zazněla poprvé v Plzni 1. prosince 1934, na scénu Velkého divadla se vrátila v roce 1941.

O+

Giuditta spadá dobou svého vzniku do konce období tzv. stříbrného věku operety, které trvalo zhruba první třetinu 20. století a charakterově se liší od přímočarého a ryze zábavného, komediálního „zlatého“ věku operety, jemuž vévodil Johann Strauss. Lehárovo dílo o krásné, živelné Giudittě, dceři marocké tanečnice a horkokrevného Španěla, patří k pětici jeho posledních velkých operet s nostalgickým koncem, v němž ústřední pár, ač se miluje, nedosáhne naplnění své lásky a rozejde se. Hlavním důvodem rozchodu je rozdílnost povah milenců, odlišnost prostředí, z nichž pocházejí, u mužů také upřednostnění kariéry před vztahem k ženě. Důležitým rysem posledních Lehárových operet je rovněž plastičtější psychologická propracovanost postav, obvyklá spíše v operách.

Pro všechna tato díla – Paganini (1925), Carevič (1927), Friederike (1928), Země úsměvů(1929)a Giuditta (1934) – je příznačný náročný tenorový part: Lehár psal hlavní role pro vynikajícího tenoristu Richarda Taubera, i postavu Octavia v Giudittě. Tuto operetu komponoval ovšem nejen s představou mužského hrdiny, ale také titulní hrdinky, a tou byla legendární česká pěvkyně, hvězda Metropolitní opery Jarmila Novotná. Giuditta je plná vášnivé, plnokrevné hudby včetně veselých pasáží mladokomického páru Pierrina a Anity, ale veselá svým vyzněním ani charakterem není. Lehár označil Giudittu jako „hudební komedii“, tento podtitul zřejmě považoval po předchozích melancholických ´ještě operetách´ za nejvhodnější pro dílo, které už se blíží svým typem opeře.

Dramaturgická úprava Vojena Drlíka a Martina Otavy Giudittě uškodila

Franz Lehár rozčlenil dílo do tří dějství a pěti obrazů, z nichž první se odehrává v blíže neurčeném jihoevropském přístavním městě, další tři v severní Africe a poslední, pátý, v mondénním velkoměstském hotelu. Mladá, krásná Giuditta prchá z přímořského městečka od svého nemilovaného manžela Manuela s důstojníkem Octaviem, s nímž si vzájemně vyznali lásku. Žijí šťastně v jeho vile v severní Africe, Giuditta však není schopna se přenést přes to, že kapitán Octavio jako velitel musí na čas odcestovat se svým plukem, navíc jeho výbuch majetnické žárlivosti jí připomene opuštěného manžela. A cesty obou se rozcházejí – Octavio odjíždí s vojskem, Giuditta se stává tanečnicí. Octavio však nedokáže bez Giuditty být, dezertuje z armády a dívku najde v prominentním severoafrickém nočním podniku „Alcazar“, kde vystupuje jako tanečnice a zpěvačka. Je svědkem toho, jak se Giudittě dvoří Lord Barrymore, a odchází zdrcen, aniž by se s Giudittou setkal. Poslední pátý obraz se odehrává o čtyři roky později, když je Giuditta již slavnou tanečnicí a je pozvána do salónu elegantního hotelu na soukromou večeři s Vévodou. Zde v alkovně za závěsem hraje pianista – je to Octavio. Překvapená Giuditta mu vyznává svou stále trvající lásku a chce, aby se k ní vrátil a začali znovu. Ale Octavio odmítá. „Mé mrtvé srdce … už nemiluje,“ zpívá doslova. Přichází Vévoda, posílá Octavia pryč, Giuditta zůstává s Vévodou sama.

V dramaturgické úpravě Vojena Drlíka a Martina Otavy jsou druhý a třetí obraz sloučeny a pátý zcela schází, je z něj ponechána pouze část Octaviovy árie. V Plzni tedy končí Giuditta hned po čtvrtém obraze v nočním klubu, Octavio se zde s Giudittou sice setká, ale rozcházejí se, aniž by si vysvětlili své city. Giuditta odchází s Lordem Barrymorem a Octavio usedá ke klavíru. Vztah ústřední dvojice tak zůstává nevyřešen, což je citelné oslabení děje. Octavio v této verzi sice zpívá svůj závěrečný zpěv z původního pátého obrazu, Giuditta je zde však ochuzena o své vyznání lásky Octaviovi a opouští jeviště bez hudby, bez textu, v podstatě jen pantomimicky, bezvýznamně. Titulní postava! Matoucí jsou v tomto ohledu údaje v programovém sešitě, kde je bez jakéhokoli vysvětlení otištěno libreto s doslovným textem úpravy DJKT, ale ve stručném obsahu díla je uvedeno původní odlišné Lehárovo zakončení. Motiv s klavírem je při absenci celého pátého obrazu zcela nelogický, protože teprve v tomto obraze se Octavio představuje jako barový pianista. Další úpravy, včetně změn textu a připsání nového, jsou nepodstatné (např. majitelem nočního podniku ve čtvrtém obraze není muž Ibrahim, ale dáma Lady Alcazar). Celý děj je pojat jako Octaviova vzpomínka, proto je do úvodu a závěru dodán předtočený hlas (Martin Stránský), který poměrně dlouze (na nahrávce ne vždy zcela zřetelně) hovoří o lásce a zklamání z ní.

Franze Lehára podobně jako v Zemi úsměvu i zde lákaly cizokrajné rytmy, atmosféra orientu, setkávání kultur. Jeho hudba je podmanivá, okouzlující, barevná, krásné árie, vypjaté výstupy ústřední dvojice jsou nesmírně působivé. Křehká jsou houslová sóla v orchestru, jejich prolínání se zpěvem vytváří krásné hudební finesy. Poslední Lehárova opereta je kompaktním, promyšleným, důsledně prokomponovaným, silným dílem, které stylově vychází z evropské pozdní romantiky a nepodlehlo vlivu amerického jazzu, tehdy už obvyklému.

Opera nebo opereta by se nazvučovat neměla

Plzeňská inscenace Giuditty má však jeden zásadní problém. Nazvučení pěvců v celé produkci při próze i zpěvu, což deformuje provedení díla a po celou dobu ruší. Dominantní jsou pěvci, orchestřiště je zakryto natolik, že orchestr má jen doprovodnou funkci, jeho zvuk je přidušený bez alikvotních tónů, ztratil barevnost a plastičnost, proporce mezi hlasy a orchestrem zmizela a s ní i Lehárovy hudební detaily. Nazvučené hlasy pěvců znějí nepřirozeně, navíc jako by se vznášely v prostoru, místo, aby bylo zřetelné, z jakého místa vycházejí. Operu a operetu by měl v divadle divák vnímat nezprostředkovaně, v jejich plné barevné kráse. Nazvučení znemožnilo posluchačům získat skutečný pojem o kvalitě Lehárova díla.

Hudební nastudování Jiřího Petrdlíka je přesné jak v orchestru, tak v souhře s pěvci, hudba však zněla vlivem nazvučení jako jednolitý hudební tok v jedné dynamické hladině silného mezzoforte, což dirigent nemohl ovlivnit. Orchestr opery DJKT prokázal však své technické kvality.

Martin Otava posunul děj Giuditty na začátek druhé světové války, konkrétně do roku 1939, a Lehárovu lásku smíchal s politikou. „Octavio je členem Mussoliniho fašistické armády, jeho dezerce je tedy motivována nejen emocemi k Giudittě, ale i jeho politickým postojem,“ píše se v programu. Naštěstí to lze odhalit jen přítomností dvou důstojníků SS, tanky se na jevišti neobjevují. Členitá scéna Lukáše Kuchinky dává celé inscenaci přitažlivou tvář, byť na pozadí je po celou dobu mapa předválečného Německa, nikoliv Itálie nebo Středomoří. Jinak ale vhodně charakterizuje prostředí, je vzdušná, efektní, nikoliv přeplácaná. Kostýmy Dany Haklové jsou barvité, v klubu extravagantní, hlavní árie Giuditty je však vizuálně oslabena, protože její odění je v ní méně výrazné než opulentní róba s pavími pery, v níž titulní hrdinka chodí do té doby po jevišti.

Vlastní režie Martina Otavy je přímočará, scény jsou přehledné a logicky vystavěné, děj se odvíjí bez nadbytečných dodatků, text je s děním na scéně v souladu. Režisér vychází vstříc pěvcům, nenutí je do nevhodných póz či akcí, které by mohly mít vliv na kvalitu provedení pěveckého partu. I když je v této verzi hlavním hrdinou Octavio, mělo by být režijní uchopení Giuditty výraznější. V prvním dějství jako figura skoro zanikala a celkově působila příliš strojeně a neosobně.

Přes rušivé nazvučení bylo zřejmé, že pěvecké obsazení má velký potenciál

Co se pěveckých výkonů týká, i přes rušivé nazvučení bylo zřejmé, že premiérové obsazení má velký potenciál. Michal Bragagnolo jako Octavio zpíval suverénně jasným lyrickým tenorem s italským zabarvením, part provedl vyrovnaně v celém jeho rozsahu a s velmi dobrou srozumitelností zpívaného textu. Zaujal i přirozeností a bezprostředností svého jevištního projevu. Soňa Godarská jako Giuditta oslnila několika přidanými tříčárkovanými tóny i pěvecko-technickým zvládnutím role, přesvědčivou postavu se jí však zatím nepodařilo vytvořit, protože srozumitelnost zpívaného textu byla v jejím případě takřka nulová. Tomáš Kořínek jako mladý obchodník s ovocem Pierrino zpíval s jistotou a bylo mu dobře rozumět, postavě dal správnou dávku komiky. Lenka Pavlovič jako jeho Anita mu byla herecky dobrou partnerkou, její průrazný soprán zněl však poněkud zatěžkaně, především v nepřesných koloraturách. Celkovým projevem a konzistentností hlasu zaujal jako poručík Antonio Dominik Klapka, výstup Octavia s Antoniem ve druhém dějství patřil k nejvýraznějším v celé inscenaci. Přesvědčivě ztvárnil Giudittina zavrženého manžela Manuela Biffiho herecky i pěvecky Jiří Kubík, profesora Martiniho Vratislav Kříž. Doslova nezapomenutelnou hereckou a taneční kreaci přinesla v postavě tanečnice Lolity sólistka baletu DJKT Jarmila Hruškociová – suverénním hereckým projevem, zřetelnou dikcí a svým šarmem vytvořila plastickou figuru, na jeviště vnesla přirozenou, a tak potřebnou živelnost, temperament a také vtip. Z mluvených rolí ztvárnili zdařile hostinského Sebastiana Roman Dušek, majitelku tanečního klubu Lady Alcazar Jana Foff Tetourová a lorda Barrymora Michal Lieberzeit.

Sbor opery DJKT zpíval s elánem (sbormistr Jakub Zicha), chyběla mu však jasnost artikulace a místy i intonační jistota, pánské sbory vojáků za scénou svou nejednotností rušily.

Dění na scéně doplňují členové Baletu DJKT v choreografii šéfa souboru Jiřího Pokorného v ansámblových i sólových číslech. Atraktivní taneční duet ve čtvrtém obraze tančili s patřičnou jiskrou sólisté baletu Afroditi Vasilakopoulou a Gaëtan Pires.

Nová scéna není pro operu a operetu akusticky vhodná

Lehárova Giuditta se hrála v Plzni naposledy před 80 lety. O to větší škoda je, že se nyní nedostala k divákům v originální podobě a že nazvučení ruší její hudební krásu. Kdo by měl zájem zjistit, o co v inscenaci DJKT přišel, má naštěstí k dispozici řadu kvalitních nahrávek volně dostupných na Youtube. Je zřejmé, že ani s novým elektroakustickým dozvukem se podmínky na Nové scéně pro uvádění oper a operet nijak nemění. Opera a opereta není muzikál, nelze je tedy nazvučovat, ztrácí tak autentičnost a pravdivost hudebního výrazu. Přitom Divadlo J. K. Tyla disponuje dvěma scénami, z nich akusticky vhodná je pro operu a operetu jedna – Velké divadlo. Giuditta to znovu potvrdila nad veškerou pochybnost. Obnovená premiéra Lehárovy Veselé vdovy je ovšem naplánována na rok 2026 opět na Novou scénu. Ale v příštích sezónách už by jistě bylo možné od tohoto přístupu upustit. Uvedení jakékoliv operety v dnešní době, kdy tento žánr je zařazován na repertoár divadel jen sporadicky, je událostí a záslužným počinem. Tak je tomu i v případě Giuditty. A je škoda, když se tak děje v nepříznivých podmínkách. Inscenace sama o sobě má totiž díky kvalitním pěvcům, výtvarnému řešení a vlastní režii velký potenciál. Přináší dnes tak zřídka vídanou estetickou hodnotu a soulad všech složek – na jevišti se skutečně děje to, o čem se zpívá. Však také publikum inscenaci i v této podobě přivítalo s nadšením a na premiéře ji ocenilo velkým aplausem.

Franz Lehár: Giuditta
7. června 2025, 19:00 hodin
Divadlo J. K. Tyla, Nová scéna, Plzeň

Inscenační tým:
Libreto: Paul Knepler, Fritz Löhner-Beda
Úprava: Vojen Drlík, Martin Otava
Hudební nastudování: Jiří Petrdlík
Dirigent: Jiří Petrdlík
Režie: Martin Otava
Scéna: Lukáš Kuchinka
Kostýmy: Dana Haklová
Light design: Antonín Pfleger
Choreografie: Jiří Pokorný
Sbormistr: Jakub Zicha
Dramaturgie: Vojtěch Frank
Asistent režie: Michal Lieberzeit
Asistent choreografie: Kristýna Miškolciová
Hudební příprava: Maxim Averkiev, Martin Marek
Nápověda: Viktorie Šimůnková
Inspice: Petra Kuldová Tolašová

Osoby a obsazení:
Manuel Biffi: Jiří Kubík
Giuditta: Soňa Godarská
Octavio: Michal Bragagnolo
Antonio: Dominik Klapka
Pierrino: Jan Maria Hájek / Tomáš Kořínek
Anita: Lenka Pavlovič
Hostinský Sebastian: Roman Dušek / Rostislav Florian
Lady Alcazar: Jana Foff Tetourová / Jana Piorecká
Profesor Martini: Vratislav Kříž / Martin Otava
Lord Barrymore: Michal Lieberzeit
Lolita: Jarmila Hruškociová
Hlas: Martin Stránský
Taneční pár: Afroditi Vasilakopoulou / Mami Mołoniewicz, Gaëtan Pires / Karel Audy
Dva pouliční zpěváci: David Cizner / Josef Jordán, Andrij Charlamov / Rostislav Florian
Důstojníci: Batsuuri Tsend-Ayush / Miroslav Korda, Šimon Vanžura / Martin Borovský
První vdova: Valentina Čavdarová / Ivana Šaková
Druhá vdova: Ivana Klimentová / Nikolinka Prokopieva
Muži na trhu: Martin Borovský, Josef Jordán, Miroslav Korda, Plamen Prokopiev, Martin Švimberský

Sbor opery DJKT
Orchestr opery DJKT