Lékař oční: Vynikající výkony zrazovala režie a pohyby à la Teletubbies

Vojtěch Matyáš Jírovec (1763–1850) patří k nejznámějším skladatelům pozdního klasicismu s hudebními a ideovými přesahy již nastupujícího romantismu. Patrně již od roku 1783 začal působit jako sekretář (vedle hudebního studia totiž nedokončil právní a filozofická studia) a hudebník u šlechtických dvorů, což mu umožnilo pobyty ve Vídni, Itálii a Francii. Předzvěsti Velké francouzské revoluce ho nasměrovaly do Londýna, a pozdější návrat na kontinent ho také přivedl do Brugg, Gentu a Bruselu. V revoluční době roku 1793 se opět pokoušel působit v Paříži a v témže roce znovu navštívil Čechy. Později zakotvil především ve službách hraběte von Sickingena a trvale se po roce 1804 usadil ve Vídni, kde byl jmenován dvorním divadelním skladatelem a kapelníkem.

Jírovcovo dílo je obsáhlé a zasahuje do mnoha žánrů. Čeká na soustavnější zkoumání a také na sestavení kompetentního seznamu děl. Část opusů je již dostupná v notových edicích a výběru nahrávek, především symfonií a komorní tvorby. Jírovec komponoval i četné vokální skladby převážně církevního charakteru. Obsáhlá tvorba pro divadelní scénu, přes 35 operních a singspielových děl, přes 45 baletů a pantomim a další scénické hudby, zatím žije jen jako encyklopedická hesla. Opera Der Augenartz byla napsána jako součást jeho povinností dvorního císařského skladatele a kapelníka, kdy měl dle smlouvy každoročně komponovat jednu operu a jeden balet, jejichž premiéry měl též dirigovat. Prvním velkým úspěchem ve Vídni byla pro Jírovce opera s historicko-sentimentálním námětem z francouzských dějin Agnes Sorel (legendární krásné milenky francouzského krále Karla VII.) v roce 1806, která jen v samotné Vídni za deset let vykázala 126 představení.

Uvedení Lékaře očního na scéně Divadla u Korutanské brány (Kärtnerortheater) 1. října 1811 se stalo pro Jírovce největším operním úspěchem. Již následujícího roku byl singspiel inscenován v Pešti, Würzburgu, tehdejším Prešburku a Mnichově, roku 1813 v Drážďanech a Lipsku a v dalších letech na mnoha scénách německých a rakouských zemí. Roku 1826 bylo dílo přeloženo a adaptováno pro francouzské publikum pod názvem La jeune aveugle (Slepá dívka) pro pařížské divadlo Odéon. Roku 1833 bylo vydáno české přebásnění libreta obrozeneckým literátem Josefem Krasoslavem Chmelenským, též autorem textů Škroupova Dráteníka a dalších jeho oper. Na českých jevištích je ale provozování Lékaře očního spolehlivě doloženo až v roce 1941 a to souborem Loutkového divadla Umělecké výchovy v Praze v překladu Václava Bělohlavého a v režii Otty Rödla. Singspiel dosáhl po premiéře na celé čtvrtstoletí značné proslulosti, líbivá hudební čísla pak žila i v různých úpravách, například předehra upravená pro čtyřruční klavír známým skladatelem a virtuózem Ignazem Moschelesem či kompletní úprava všech čísel zpěvohry pro kytaru Johnna Batisty von Fiera.

Z historického pohledu je zajímavé libreto, které se námětově orientuje na vídeňský sentimentální singspiel, ale nese v sobě některé myšlenky osvícenství a humanismu. Řídce se vyskytující postava lékaře (či lékárníka, který mnohdy zastával funkci lékaře) byla dosud traktována v operách spíše jako důsledně komická, jak je tomu třeba v Dittersdorfově opeře Lékař a lékárník (Doktor und Apotheker, 1786) nebo v Haydnově Lo speziale (Lékárník, 1768). Vliv na to měly především postavy lékařů z Moliérových komedií. Text Johanna Emanuela Veitha (1787–1876), rakouského lékaře a spisovatele, narozeného v Chodové Plané, přináší nejen ideu rovnoprávnějších vztahů šlechty a inteligence, ale postava lékaře záchrance je příspěvkem nejen k nově etablovanému lékařskému oboru oftalmologii, ale také postavení lékaře ve společnosti. J. E. Veith proslul jako veterinář a lékař, také kazatel a autor mnoha náboženských spisů, a sentimentálně-mravoličný tón je patrný i v textu Lékaře očního. Vedle libreta k Jírovcově opeře je dochován ještě jeho text k singspielu Die Rückfahrt des Kaisers (Císařův návrat) Jírovcova současníka Johanna Nepomuka Hummela z roku 1814.

Látka Lékaře očního ale byla zřejmě takzvaně dobově aktuální, protože pozdější ředitel vídeňského Burgtheater Franz Ignaz von Holbein obviňoval Veitha z plagiátu jeho libreta k opeře Die beiden Blinden (Dva slepci), kterou složil již roku 1810 Peter von Winter, ale dílo nebylo nikdy veřejně provedeno. Zápletka Veithova díla není složitá a obsahuje některé osvědčené singspielové scény, například hned v úvodu díla slavnostní uvítání Hraběte (bas), vracejícího se na zámecké panství. Děj se točí kolem krásné Marie (soprán), dcery Pastora Volného, do které se zahleděli jak přítel hraběte vojenský lékař Horský (tenor), tak zámecký klíčník Ježek (tenor). Marie pečuje o dva slepé sirotky Filipa a Vilemínu (soprány). Nechybí motiv shledání Mariina otce Pastora Volného (bas) s rodinou a pak rozpoznání Vilemíny jako Horského sestry podle dochované krabičky. Předtím ale Horský vrátí Filipovi a Vilemíně operačním zákrokem zrak. Závěrečné finále oslavuje dobrotivost Hraběte, zásluhy Horského i jeho zasnoubení s Marií. Již dobovými kritiky byla připomínána hudební i námětová podobnost s veleúspěšnou Švýcarskou rodinou (Die Schweizerfamilie) Josepha Weigla (1809), klíčovým dílem německého biedermeieru první poloviny 19. století. Současná inscenace vyšla z historického překladu J. K. Chmelenského, který důkladně počeštil jména původního německého textu (Graf Steinau / Hrabě Kamenský, Berg / Horský, Pastor Reinfeld / Volný, Igel / Ježek atd.) a dobově zřejmě přihlédl i k českým zvyklostem a možnostem eventuálního pražského uvedení. Jeho překlad tak nabývá charakteru částečné lokální adaptace.

Hudební nastudování souboru Musica Florea pod osvědčeným vedením Marka Štryncla se citlivě vypořádalo s líbivou a melodickou partiturou, aniž by upadalo do zbytečné a rozmělňující sentimentálnosti. Drobné nedostatky v souhře (především v dechové sekci na počátku obou částí večera) byly rychle překonány. Cenné hudební nastudování s příjemným a vyrovnaným zvukem by si zasloužilo přinejmenším zvukový záznam, nejen jako nahrávka raritního titulu, ale jako živý hudební doklad přechodu hudebního klasicismu k romantismu. Z provedení byla okamžitě zřejmá zkušenost souboru s tvorbou tohoto časového období a stylem nástrojové hry.

Další předností inscenace je půvabná scénografie orientovaná na romantickou krajinářskou tvorbu Josefa Matěje Navrátila, především jeho nástěnné malby a další interiérové výzdoby (Tomáš Hanzlík – scéna, Václav Krajc – architekt scény). Barevně pestře a převážně s vkusem se s návrhy kostýmů vypořádala Vendula Johnová, byť vztah mezi vlastní scénografií a kostýmy nebyl zvláště zřejmý.

Nejzávažnějším problémem inscenace se pak stalo režijní pojetí (Tomáš Hanzlík), kdy „Herecký projev je stylizován na základě dobových svědectví, obrazové ikonografie a hlavně důsledným realizováním četných scénických poznámek obsažených v samotném libretu opery“ (T. Hanzlík v programovém textu). Režijní záměr nijak zvláště nereflektoval dobové rozdělení charakterů v tomto žánru na vážné – sentimentální – komické, a celý po pravdě z dnešního pohledu samozřejmě naivní příběh ponořil od počátku do komického hávu.

Silná pohybová stylizace nějaký čas pobaví, pak se ale stává únavnou. Převod dobových zobrazení z divadelních rytin do současné choreografie se pak ukazuje někdy jako zrádný, pokud je uplatněn bez kontextu a pouze pro efekt. Ilustrativní a návodné pohyby místy působí jako parodie herecko-pohybové techniky Roberta Wilsona, místy jako choreografie Teletubbies. Režijní záměr vyžadoval po představitelích četné gestické a pohybové akce, které zpěváci většinou pečlivě naplňovali. Výsledek ovšem místy působil více než rozpačitě, někdy křečovitě nebo jako čirá parodie. Ale zde platí staré dobré pravidlo, že divák by měl znát to, co je parodováno… Režijní pojetí tak poněkud ve výsledku zrazovalo hudbu a zbytečné pitvoření odvádělo od hudebního prožitku. Je ale třeba pochválit nastudování dialogů, kdy všichni interpreti dosáhli vysoké srozumitelnosti slova i pointování vtipů. Otázkou je ovšem délka mluveného slova, které v některých místech zaujímalo vůči hudebním číslům zbytečně dominantní úlohu a spád představení zdržovalo.

Celý pěvecký soubor vynikal vzácnou vyrovnaností a vzájemnou souhrou. Ze čtyř sopránových partů (jeden jako kalhotková role Filipa) nejvíce zaujala Hana Holodňáková (Marie) s lehkým, příjemně témbrovaným fondem, schopným kvalitního ozdobného zpěvu. Ale zdatně jí sekundovaly Veronika Vojířová (Filip) a Eliška Minářová (Vilemína) ve velmi dobré souhře, která se projevila i v několika půvabných ansámblových číslech, na kterých je v Jírovcově partituře znát poučenost vedení hlasů v díle W. A. Mozarta. Z mužských představitelů velmi dobře působil barytonista Michal Marhold v roli Hraběte, který s citem přednesl krásnou árii na konci prvního jednání. Tenorista Ondřej Benek (Horský) se výrazně soustředil na stylizaci své postavy. Jeho lyrický tenor zvládl part většinou bez námahy, jen v závěru večera se do projevu dostalo několik sušších tónů (což vzhledem k takřka tropickému počasí není nic neočekávaného). V ryze komicky pojaté roli Klíčníka Ježka si herecky „zařádil“ tenorista Vincenc Ignác Novotný. Jeho kostým je vybaven jménu odpovídající parukou, což je pěkný vizuální vtip. I menší party Mariiných rodičů (Jiří Poláček a Helena Kalambová) byly obsazeny zcela adekvátně.

Úctyhodná snaha souboru Musica Florea uvádět v nový jevištní život zapomenutá díla minulosti tentokráte našla zpěvoherní titul historicky důležitý i hudebně vysoce kvalitní. Inscenace na mobilní dřevěné divadelní scéně Florea Theatrum se stává pěknou letní tradicí a kvalitně doplňuje nabídku kamenných operních divadel.

Vojtěch Matyáš Jírovec: Lékař oční (Der Augenarzt)
13. července 2023, 21:00 hodin
Florea Theatrum

Inscenační tým
Musica Florea (koncertní mistr Magdalena Malá)
Hudební nastudování: Marek Štryncl
Architekt scény: Václav Krajc
Kostýmy: Vednula Johnová
Světla: Mojmír Ledvinka
Režie, scéna: Tomáš Hanzlík

Obsazení
Hrabě Kamenský, vlastník statku Skalky // bas – Michal Marhold
Horský, vojenský lékař // tenor – Ondřej Benek
Pastor Volný // bas – Jiří Poláček
Ludmila, jeho choť // soprán – Helena Kalambová
Marie, jejich dcera // soprán – Hana Holodňáková
Filip, jejich svěřenec // soprán – Veronika Vojířová
Vilemína, jejich svěřenkyně // soprán – Eliška Minářová
Ježek, zámecký klíčník // tenor – Vincenc Ignác Novotný