Lenka Kniha Bartůňková: Adiós smrti, viva la vida!

  1. 1
  2. 2

Je smrt vaše téma, které si potřebujete nějakým způsobem zpracovat?
Je to opravdu čirá náhoda! V představení Don’t Feed the Alligators mám dokonce monolog o pohřbívání v Ghaně, přitom ten byl součástí představení nezávisle na mně. Projektů o smrti jsem dělala pět a doufám, že už další nebude. Chci už s tímto tématem skoncovat.

Pomohlo vám to ji alespoň lépe pochopit, přijmout?
Díky rozhovorům, které jsme vedly s Ridinou, se mi některé věci spojily nebo mi pomohly přemýšlet o tématu jinak. Od té doby, co jsem se stala matkou, je to ale jiné. Nemám strach o sebe, ale o své blízké a o to, jak by se vyrovnali s mou smrtí.  Nerada o ní mluvím nebo přemýšlím. Smrti se všichni bojíme, protože je to něco neznámého a nevysvětlitelného. Na druhou stranu je to jediná jistota, kterou v životě máme. Narodit se můžeš, umřít musíme jednou všichni. Žiji v přítomnosti a smrt je přítomná. Čas letí, a je proto třeba umět žít a užívat si každý moment. Brát život takový, jaký je, jak si jej vytváříme.

Máte nějaké téma, jemuž byste se v příštím projektu ráda věnovala?
Ne, ale smrt to rozhodně nebude! Život?

Vedete také lekce pro veřejnost. Pracujete raději s dětmi, nebo seniory?
To se nedá říct. Je to úplně jiné. Děti udrží pozornost kratší dobu, takže musíte rychleji střídat témata. Se seniory zase téma můžete více rozpracovat, dostat se hlouběji. Děti jsou čistý, nepopsaný papír, okamžitě se vám otevřou. Starší lidé jsou někdy více uzavření. Pro mě je ale krásné setkávat se s těmito dvěma polaritami.

Lenka Kniha Bartůňková

Dokáží se starší lidé na lekcích uvolnit a oddat se pohybu?
Často dají hodně na to, co si myslí okolí, a bojí se chybovat. V naší skupince se ale lidé navzájem už znají a také nemáme žádné diváky. Senioři nemají potřebu se předvádět. Zdůrazňujeme, že lekce nejsou o výkonu. Každý dělá, co chce a může. Všichni, i my lektoři, máme nějaký handicap a je nesmírně důležité se přijmout takoví, jací jsme. Současná seniorská generace vyrůstala v časech, kdy byli vždy do něčeho tlačení. Hlavním cílem byl nejlepší výsledek. Chyba se brala něco neodpustitelného. V našich lekcích je hlavním cílem cesta. Mají volnost v tom, jak se sebou pracovat.

Proč je pohyb ve stáří důležitý?
Všichni stárneme, a když se přestaneme hýbat, tělo začne tuhnout, bolet, jsme víc unavení. Přichází propad po fyzické i psychické stránce. Tanec – pohyb vyjadřuje naše pocity, emoce, a pomáhá nám k fyzické i duševní rovnováze.

Máte nějaký příklad, kdy tanec člověku pomohl?
Sportu a tanci se věnuji od pěti let, takže s tím mám velké osobní zkušenosti. Příběhů je ale mnoho. Třeba ze své zkušenosti lektorky v seniorských kurzech v PONCI bych ráda mluvila o ženě s Parkinsonovou chorobou. Ne vždy měla dostatek síly na to se hýbat, ale už jen to, že byla mezi námi, jí dělalo velmi dobře. Když má někdo nějaké limity, nechováme se k němu jako k handicapovanému. Respektujeme se navzájem, a ona se cítila přijatá.

Lenka Kniha Bartůňková (*1981)
Vystudovala Konzervatoř Duncan centre a vysokou školu Folkwang Hochschule v Německu. Působila v Německu a ve Španělsku a spolupracovala s řadou českých i zahraničních choreografů a umělců (např. Robert Olivan, Lorca Renoux, Samir Akika, La Fura dels Baus, Norbert Steinwartz, Ioana Mona Popovici či Chikako Kaido). V roce 2005 získala první cenu v choreografické soutěži Jarmily Jeřábkové. Dvakrát byla nominována na hlavní cenu za objev v tanci choreografické soutěže Cena Sazky, kterou v roce 2008 obdržela za choreografii Knihovna. V roce 2010 byla součástí reprezentace České republiky na mezinárodní výstavě EXPO 2010 v Šanghaji. Založila společnost pro kulturu FARO moving space z.s., pod kterou tvoří svá díla.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments