Operní panorama Heleny Havlíkové (342) – Festivalově valtický Il Farnace a konečně divadelní Věc Makropulos v Plzni
Vivaldiho Farnace tentokrát festivalově valtický
Šestý ročník Lednicko-valtického hudebního festivalu byl v našich podmínkách naprosto unikátní. V roce 280. výročí od úmrtí Antonia Vivaldiho se ho vrcholovým způsobem podařilo zasvětit této skladatelské osobnosti hudebního baroka a Vivaldiho vazbám na české země, navíc s interprety, kteří by se stali ozdobou i těch nejrenomovanějších slavností. Program s koncerty (recenze slavnostního zahájení s kontratenoristou Jakubem Józefem Orlińským a Ensemblem Matheus zde), ale i přednáškami obohatilo představení Vivaldiho opery Il Farnace. Rekonstruované barokní divadlo Valtického zámku bylo zaplněné do posledního místečka.
Volba právě Farnaceho z těch desítek Vivaldiho oper nebyla náhodná. Nejen kvůli 290. výročí uvedení pavijské verze této opery. Do festivalové programové linie s akcentem na Vivaldiho vztahy k českým zemím patřila díky dedikaci jejího libreta i místu pobytu obdarovaného. Jak se lze dočíst v textu festivalové brožury, opera Il Farnace RV 711 patřila k nejoblíbenějším Vivaldiho operám. Po benátské premiéře 10. února 1727 v Teatro di Sant’Angelo ji Vivaldi šestkrát upravil nejen pro uvedení po Itálii (Farnace se hrál v Pavii, Mantově nebo Trevisu), ale i v dalších zemích Evropy. Jedním z těch míst bylo v roce 1730 také divadlo Františka Antonína Šporka v Praze, které jako veřejnou scénu provozoval italský impresário Antonio Denzio. A byl to právě Vivaldi, kdo mu obstarával v Itálii hudbu a zpěváky. Původní benátská partitura se sice ztratila, ale dochovaly se hudební materiály verze pavijské z roku 1731 a ferrarské z roku 1738 (ze zdejšího provedení tehdy však sešlo). Libreto pavijského znění má vepsanou dedikaci knížeti Josefu Janu Adamovi z Lichtenštejna, na jehož dvoře kolem roku 1721 Vivaldi působil jako maestro di cappella a který se za svého panování v letech 1721–1732 zasloužil o přestavbu valtického zámku, kde zemřel. (Zámecké divadlo však nechal postavit až jeho nástupce v roce 1790.) Pouze pavijská verze obsahuje rozsáhlou a dnes i koncertně často uváděnou árii Gelido in ogni vena s hlavním tématem z houslového koncertu Zima z cyklu Čtvero ročních dob, v níž hlavní hrdina Farnace naříká nad hrobem svého domněle mrtvého syna.
Postava krále s italizovaným jménem Farnace se stala oblíbeným námětem řady barokních libret a oper, nicméně se skutečným králem Farnakem II. (kolem 97–47 př. n. l. ), vládcem helénských pontských a bosporských říší (než ho v roce 47 př. n. l. porazil u Zely Julius Cesar bleskovým stylem „přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem“) měl společného pramálo. A Antonio Maria Lucchini v libretu typické opery seria první poloviny 18. století kolem postavy Římany poraženého pontského krále rozehrál příběh manželské a otcovské lásky, kterou Farnace chce obětovat své vojenské hrdosti, kruté nenávisti ze strany Farnaceho tchýně Berenice, ale i intrik. Za záchranu Farnaceho je odvážně rozehraje jeho sestra Selinda a svým půvabem okouzlí římského prefekta i kapitána Bereniciných vojsk natolik, že jsou ochotni zabít své velitele. Jak se na povinný šťastný konec opery seria sluší, ve chvíli nejdramatičtějšího střetu postav jsou zášti a nenávisti odpuštěny.
Soubor Musica Florea pod vedením Marka Štryncla uvedl Farnaceho už 17. července 2021 v rámci svého festivalu Bohemia 2021 na Letní scéně Hudební a taneční fakulty AMU ve své mobilní replice barokního divadla Florea Theatrum. Z recenze pražského uvedení Farnaceho (327. Operní panorama zde) připomeňme, že tehdy představení čelilo nepřízni živlů, protože do poslední chvíle v Praze pršelo, ba lilo. Bylo obdivuhodné, jak se interpreti vyrovnali s chladem i s vlhkostí a představení i v těchto podmínkách přilákalo na dvě stovky diváků.
V porovnání s chladným pražským večerem byly komfort valtického zámeckého divadla a slavnostní festivalová atmosféra jasným benefitem. Nejen to. Třebaže Theatrum Florea je věrohodnou replikou „mašinérie“ barokního jeviště a zámecké divadlo, postavené ve Valticích v roce 1790 knížetem Aloisem I. z Lichtenštejna k uctění návštěvy císaře Leopolda II., ztratilo při rekonstrukci autenticitu, (na rozdíl od unikátního českokrumlovského barokního divadla), atmosféra valtického divadla dodala inscenaci Farnaceho mnohem intenzivnější pocit autenticity. Barokním systémem výměny bočních kulis, sufit a zadního prospektu se střídaly krajina se stromy, park se sochami a sloupová síň. A v tomto prostoru ještě více vynikla režie britské režisérky a choreografky s českými kořeny Andrey Miltnerové. Vycházela z inscenačního kánonu barokní opery seria a sólisty vedla k ilustrativní gestice, srozumitelné i ve 21. století). Režisérka se ovšem neomezovala na pouhé opakování omezené série gest vyčtených z dobových traktátů s rukou pod srdcem nebo k hlavě, vztyčenými prsty nebo spojenými do symbolu srdce či kruhu. Oživila inscenaci trojicí tanečnic představujících jak běsy válčení, tak i rozpoutaných přírodních živlů a zloby nenávistné Berenice. Snad jen taneční „bouře“ s pásy igelitu na tyčích v rukou tanečnic zbytečně šustila ahistorickým materiálem.
Snad jedinou valtickou nevýhodou zůstala dispozice Zámeckého divadla s prvními řadami pod úrovní podlahy jeviště. Pro zde usazené diváky tak nedovolovala docenit choreografii, v souladu s barokní estetikou koncentrovanou na pohyby nohou.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
