Lenka Kniha Bartůňková: Adiós smrti, viva la vida!

  1. 1
  2. 2
Lenka Kniha Bartůňková není pouze zdatnou tanečnicí. Působí i jako lektorka – vede pohybové lekce pro děti a seniory – a jako choreografka tvoří vlastní díla. V posledních letech se společně se zpěvačkou Ridinou Ahmedovou věnovala projektu Eymen - Úhel pohledu, který vznikal ve spolupráci s místními obyvateli i tanečníky v Ghaně, a který dva roky od premiéry na festivalu TANEC PRAHA letos odehrály i v Africe. Téma smrti umělkyni provázelo již v mnoha inscenacích a už se těší, až ho konečně nechá daleko za sebou. „Je třeba umět žít a užívat si každý moment,“ říká autorka. Že by tedy příštím námětem byl život sám?

Lenka Kniha Bartůňková (foto archiv umělkyně)

Představení Eymen – Úhel pohledu jste letos v létě odehráli v Ghaně. Bude se tento projekt ještě dál vyvíjet?
Poté, co jsme ho v roce 2019 představili v rámci festivalu TANEC PRAHA a objeli s ním republiku, jsme ho chtěli zahrát i v Africe. Právě tam totiž vznikaly materiály pro představení. S Ridinou Ahmedovou jsme v Akkře dělaly rozhovory s lidmi z různých sociálních vrstev na téma smrt. Ptaly jsme se na jejich zkušenosti a jak ji vnímají. Covid nám ale překazil plány a povedlo se ho v Ghaně odehrát až teď. Je to velmi silné, interaktivní představení a rádi bychom ho hrály dál. Vznikalo ve spolupráci se dvěma tanečníky s Ghana Dance Ensemble, Cliffordem Selormem Ametefe a Ruhiou Sadik. Vnášejí do něj svou osobnost, prezentují tradiční africký tanec, jsou však těžko nahraditelní a je složité je do Evropy dostat. Cílem je tedy nyní vytvořit dvacetiminutový dokument o celém procesu.

Bylo podstatné, aby představení o smrti vznikalo právě v Africe?
Tato výzva přišla od ředitelky festivalu TANEC PRAHA Yvony Kreuzmannové, bylo to pro ni osobní téma. Do Ghany často jezdila a viděla, jak je pohled na smrt v Evropě a v Africe odlišný. V divadle PONEC vedeme lekce pro seniory, a tak se rozhodla to propojit. Pro nás všechny to byl velmi zajímavý úkol, který nás obohatil.

Jak se vám pracovalo s africkými tanečníky? Mají jinou energii než Češi?
Bylo to krásné, všichni jsme si to moc užili. Pro africké interprety to byl zcela nová zkušenost tvorby. Věnují se tradičnímu africkému tanci, kde je jasně daná choreografie, která má svůj začátek a konec. Já ale ráda pracuji tak, že každého nechám, ať hledá svůj vlastní pohybový materiál, a ten pak skládám dohromady. Obzvláště u tohoto představení, kdy jde o tak osobní téma, mi přišlo důležité, aby pracovali s vlastní zkušeností, aby to byla jejich osobní výpověď k tématu.

Jaké to bylo vystupovat v Ghaně? Je tamější publikum jiné?
Naprosto! Hráli jsme nejprve na ghanské univerzitě a potom na Madina Marketu. To je nejfrekventovanější tržiště v celé Akkře! Byla jsem z toho hodně nervózní. Eymen je interaktivní představení, kdy zveme diváky v průběhu představení, aby se zapojili. V jakémkoli momentě se to mohlo zvrtnout. Byl to pro mne ten nejsilnější zážitek jako performerky na ulici, který jsem kdy mohla zažít. V Evropě mají lidé určitou sebekontrolu, ale v Africe jsou impulzivní, projevují emoce, okamžitě reagují. Sledovali nás po celou dobu představení a byli jeho součástí, a to bylo nádherné. S něčím podobným se nejspíš setkali úplně poprvé v životě a jsem ráda, že se nám je podařilo oslovit a dát jim možnost se nad tématem zamyslet. Byl to velmi silný zážitek, na který nikdy nezapomenu, a myslím, že nic silnějšího už asi jako performerka nezažiju.

Eymen (foto Vojtěch Brtnický)

Jak Afričané ke smrti přistupují?
Záleží na každé rodině, to je stejné po celém světě. Zásadní rozdíl mezi Afrikou a Evropou je ale v tom, že pro ně je obřad smrti nejdůležitější událostí v životě, který se musí prožít. Pohřeb probíhá čtyři dny, investují do něj spoustu času a peněz, všichni se setkají. Přijde mi, že u nás se utratí neskutečné sumy za svatbu, ale na pohřbu se často snaží co nejvíc ušetřit. Já bohužel nemám dobrou zkušenost z vlastní rodiny, kdy pohřeb neproběhl, a tehdy jsem si uvědomila, jak ohromně je důležitý.

V čem by nám jejich přístup mohl pomoci?
Pohřeb je způsob, jak se se zesnulým rozloučit, a pomáhá se se ztrátou vyrovnat. Když k němu nedojde, proces může být delší, nebo ani nikdy neskončí, protože nedošlo k tomu uzavření. Pohřeb by měl spojovat pozůstalé. Ne vždy tomu však je, některé rozdělí, ale to je stejné i u svateb. Záleží na lidech. Během covidu, když se lidé nemohli scházet a slavit společně svátky, jsem se cítila jakoby ztracená v čase. Uvědomila jsem si, jak jsou obřady a tradice v našem životě důležité!

Jak to mají se stářím?
Je to pro ně přirozená věc. My v Evropě se snažíme nestárnout a děláme vše pro to, abychom vypadali mladě až do osmdesáti. Média jsou toho důkazem, hlavně u žen. V Africe jsem si ničeho podobného nevšimla. Tam se zase vybělují a touží po evropských rysech. Čím světlejší černoška, tím víc je „Venuší Afriky“.

Zajímalo by mě, jak vnímají smrt děti?
S nadhledem. Když našim dětem zemřel děda, přemýšleli jsme nad tím, jak jim to vysvětlit. Rodina nám rozmlouvala, abychom je brali na pohřeb. Nám ale přišlo důležité, aby tam byly. A nakonec to vzaly nejlépe ze všech.

Jak jste jim vysvětlili, co se stalo?  
S mým mužem smrt vnímáme jako přirozený proces a koloběh života. Vysvětlili jsme jim, že kdyby nebyla smrt, na planetu bychom se všichni nevešli. Tělo je schránka, která vydrží jen určitý čas, a energie, která v něm bydlí, se potom transformuje zase do něčeho nového. Když člověk odejde ze světa, rozsvítí se na obloze hvězda a dívá se se shora na nás.

Lenka Kniha Bartůňková s Ridinou Ahmedovou, Eymen (foto Vojtěch Brtnický)

V rámci festivalu Letní Letná jste vystoupila v představení „Don´t Feed the Alligators“ francouzské skupiny 100 Issues, které bylo „náhodou“? také o smrti…
Byla to náhoda. Dostala jsem se k tomu tak, že mi režisér a choreograf Lorca Renoux, se kterým se znám z Německa, asi po dvaceti letech, co jsme se neviděli, zavolal, že je pozvaný na Letní Letnou a potřeboval by pomoct s textem. Pracuji s ním moc ráda. Šlo ale o hereckou roli a já nejsem herečka. Text byl navíc ve francouzštině, kterou nemluvím. Na nazkoušení jsme měli jen čtyři dny. Jela jsem tam rovnou z letiště po tom, co jsem přiletěla z Ghany. Bála jsem se, abych jim nezkazila celé představení. Navíc v něm skáču ze tří metrů a já mám hrozný strach z výšek. Celý tento projekt byl pro mě o překonávání sama sebe, a tím pádem velká zkušenost.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments