Střípky z Tance Praha 2022

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
V pohodlí divadla i pod širým nebem, Tanec Praha se letos vrátil ve standardní podobě do hlavního města a nabídl bohatý program nerušený restrikcemi. Kromě hlavních třech hostů, z nichž vystoupení slavné Maguy Marin nás teprve čeká na Nové scéně ND, přinesl mnoho menších projektů zahraničních hostů, mezi nimiž měly velký podíl produkce pod širým nebem nebo mezinárodní koprodukce s našimi umělci. Z různorodého programu přinášíme reflexi některých vystoupení, která tvořila právě jeho střední část.


Tereza Ondrová a Silvia Gribaudi – Insectum in… Prague (foto Vojtěch Brtnický, Tanec Praha 2022)

Italskou choreografku Silvii Gribaudi jsme měli možnost vidět s jejím souborem na loňském Tanci Praha. Vrátila se i letos a po boku Terezy Ondrové nás pozvala do světa hmyzu v premiéře Insectum in… Prague. Byla zamýšlena jako interaktivní až participativní, ale bylo překvapením, že ač je publikum festivalové, a tedy jde o skalní fanoušky současného tance, zachovává si odstup a střízlivost i ve chvíli, kdy nabídka z jeviště přichází tak bezprostředně a energicky. Že se s publikem počítá, bylo jasné už počátku, protože obě tanečnice se v úvodní části pohybovaly v auditoriu, jako kdyby samy přišly pouze na představení. Vlastně jsem se divila, že pobídka k interakci nepřichází už téhle chvíli, ačkoli ji osobně nijak nepostrádám.

Silvia Gribaudi je typem performerky, z níž čiší laskavost, přátelskost a energie na rozdávání. Spolu s Terezou Ondrovou se „převtělily“ na jevišti v hmyz, především ve snaze vzbudit naši představivost a asociativní myšlení, nejen svými pohyby, ale i výzvami a sdílením zajímavostí „ze života hmyzu“. Pokusily se rozehrát s publikem taneční hru, ne jako nahodilý pokus, ale skutečnou snaha o vytvoření společně sdíleného zážitku. Energií nešetřily, ani příklady, jak se člověk může zkusit cítit ve hmyzím těle (a rozhodně tady nejde o narážku na našeho pražského archetypálního brouka Řehoře, ale na skutečné zvyky a vlastnosti hmyzu existujícího, střípky z jeho etologie nahlížené s láskou člověkem).

Tereza Ondrová a Silvia Gribaudi – Insectum in… Prague (foto Vojtěch Brtnický, Tanec Praha 2022)

Neverbální dialog tanečnic nepostrádal vtip a nadsázku, jak se ostatně dalo od Silvie Gribaudi očekávat, neboť je jí vlastní humor a schopnost zacílit sama na sebe. Těžko si mohou být dvě tanečnice tak vzdáleny svým somatotypem, a přece sdílet intimní blízkost jevištního prožitku. Se schopností ironizovat sebe sama a své počínání na scéně, nic si nedělat z liknavého publika a ponořit se do rytmu Eurythmics. Vystoupení mělo mnoho drobných point a detailů, který smysl pro humor obou protagonistek potvrzují a zároveň je každá v neočekávaný moment obohatila výbuchem taneční kreativity, která vzápětí utichla v hrané nejistotě.

V metalických kostýmech evokujících krovky střevlíka či zlatohlávka se pokoušely se soustředěným zaujetím všech sil ponouknout diváky, aby si alespoň představili svá makadla, oči, které vidí do všech stran a motýlí křídla roztažená v letu. Až při poslední výzvě se začali diváci lidově řečeno „chytat“ a nakonec vytančili všichni jako včelí roj do dosud prosluněného předsálí a mohli se vrhnout do večerního života. Byla to miniatura, ale dobře promyšlená miniatura, která nakonec diváky ze židlí zvedla, neboť to bylo hlavní motivací, nikoli předvádění tanečního mistrovství.

Možná by bylo lepší komunikovat projekt jako interaktivní nebo jako tvar na pomezí performance a workshopu. Zapojení diváků je zásadní a ve struktuře cítím improvizaci, takže bych Inscentum určitě neoznačila za „inscenaci“. Pointou není ucelená dramaturgie postavená na námětu a obsahu, ale snaha přimět ke komunikaci diváka, tedy se blíží spíš události typu happeningu a určitě není dobré na ni vyrazit v mentálním nastavení „jít se podívat na představení“. S dávkou otevřenosti si ale divák odnese pozitivní zážitek.

***

V pátek 10. června v Ponci přišel na řadu čistý tanec. Italský tvůrčí tandem Alessandra Paoletti a Damiano Ottavio Bigi vytvořili téměř hodinový duet pro Damiana a Łukasze Przytarskeho. V centru choreografie je čistá hra s pohybem, případně výtvarnými narážkami, ve vysoce abstraktní formě, která dává značnou míru prostoru pro vlastní divákovu interpretaci… anebo také pro vůbec žádnou, pokud chce zůstat jen v rovině vnímání kvality pohybu. Na hledání „nejstarších lidských příběhů“ jsem mírně rezignovala, protože právě tím, že choreografie představuje sled neodvislých obrazů, sama žádný příběh nevytváří a nejde ani do hloubky symboliky vztahů (která by mohla vyniknout, pokud bychom se soustředili na jeden motiv a ten postupně během inscenace rozvíjeli). Je to však zábavný kaleidoskop, který přináší potěšení z energie a jakési zvídavosti čišící z interpretů. Podobně jako u Insecta je to dojem hry, ačkoli tady k ní nejsme přizvaní adresně, takové přátelské zvolání: Pojďte se podívat, co se dá udělat s tělem. Na druhou stranu, není nutné, aby každá choreografie nutně operovala se složitými náměty a myšlenkami, jsou okamžiky, kdy je pouhé potěšení z tance naší satisfakcí.

Tanec Praha 2022 – Un Discreto Protagonista (foto Vojtěch Brtnický)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments