E. T. A. Hoffmann – všestranný umělecký génius

Před dvěma sty lety, přesně 25. června 1822, zemřel Ernst Theodor Wilhelm (toto jméno později nahradil Amadeus na počest W. A. Mozarta) Hoffmann. Zářivá osobnost evropské literatury a hudby již za svého života inspirovala řadu umělců mnoha uměleckých oborů. Tento stav trvá dodnes a přehled děl inspirovaných Hoffmannovým literárním dílem se průběžně rozšiřuje. Přestože dnes je znám především jako prozaik fantaskních a satirických děl, ve své době byl uznáván i jako dirigent, skladatel, hudební a literární recenzent. Musel opustit ale volání svého třetího talentu – výtvarného umění.

Celý život a dílo Ernsta Theodora Amadea Hoffmanna (narozen 24. ledna 1776 v Königsbergu) je vlastně střetem tvůrčí fantazie a reality života. Nepříliš uspořádané rodinné poměry (nervově labilní matka, dominantní babička, brzký odchod otce a pozdější tvrdý vliv otčíma pruského důstojníka) a rodinná profesní tradice ho přivedly ke studiu práva na univerzitě v Königsbergu, které mu mělo zajistit stabilní zaměstnání a obživu. Po první státní zkoušce zde také zakotvil na nižším advokátním postu, ale současně se věnoval studiu hudby (především u místního varhaníka Christiana Podbielského) a také filozofie, kreslení i rané literární tvorbě, která je dnes nenávratně ztracena.

Po úspěšné druhé vyšší státní zkoušce (1798) přesídlil do Berlína. Zde získal za učitele hudby vynikajícího skladatele biedermeieru Johanna Friedricha Reinhardta, umělce se širokými kontakty v Goethově a Schillerově okruhu. V Berlíně také započala Hoffmannova skladatelská dráha a třetí advokátská zkouška (1800) ho přivedla do tehdy pruské Poznaně, kde poznal také svou budoucích choť. V Hoffmannově životě se střídaly úseky úřednické služby ve státním aparátu coby nutná realita uživit sebe a rozrůstající se rodinu s údobími, kdy zvítězila jeho láska k umění. Literární tvorbě se ovšem věnoval souběžně s úřednickým místem. Od roku 1819 žil trvale opět v Berlíně, kde předčasně zemřel 25. června 1822 ve věku 46 let na paralýzu dýchacích cest. Literární práci se věnoval soustavně posledních čtrnáct let života.

Hoffmann skladatel

Hoffmann jako skladatel vytvořil celou řadu děl pro komorní nástrojové obsazení přes vokální (písně, kantáty), včetně rozměrnějších skladeb pro církevní účely až k několika dílům hudebně-dramatickým. Většina skladeb ale zůstala netištěna, pouze v rukopise nebo v prováděcích opisech, některé skladby pak nebyly vůbec provedeny. Řadu skladeb nedokončil, u  jiných známe jen název. Zásluhou několika dirigentů a interpretů dochází v posledních dvou dekádách našeho století k jakémusi pomalému vzkříšení Hoffmanna jako skladatele. Dlouhodobé zásluhy na tom má především label cpo, který již vydal několik nahrávek s Hoffmannovými opusy různých žánrů. Poslední dvě velké opery jsou dostupné na nahrávkách jiných společností.

Profesionálně byl Hoffmann později svázán jako Kapellmeister a dirigent především s divadlem v Bambergu (v roce 1808, pouhé dva měsíce), kde pak od roku 1810 zde působil jako dramaturg i malíř dekorací. V Bambergu také poznal osudovou lásku, mladičkou Julii Markovou, kterou učil hudbě a zpěvu. Setkání s touto dívkou formovalo obraz éterických žen v celém jeho díle. S provozem menších divadel a zájezdových divadelních souborů souvisí první linie jeho hudebně-dramatických děl. Německý singspiel – útvar, ve kterém se střídají hudební čísla a mluvené dialogy, byl nesmírně oblíbený v období biedermeieru. Podle dobového vkusu tak Hoffmann zkomponoval tříaktový singspiel Die Maske (Maska, 1798/99) i jednoaktový Scherz, List und Rache (Žert, lest a pomsta, 1801, partitura spálena) na Goethův text, který komponovalo několik již před ním několik skladatelů a jeho pedagog Reinhardt využil části textů z tohoto libreta pro svou písňovou tvorbu. Velmi půvabný kratší singspiel Die lustigen Musikanten (Veselí muzikanti, 1805) na libreto významného německého literáta Clemense Brentana je dostupný v nahrávce.

 

S bambergským divadlem je také spjata premiéra jediného Hoffmannova pantomimického baletu Arlequin (1809) s postavami z commedie dell´arte i scénického melodramu z indického prostředí Dirna (1809) a dalšího díla tohoto žánru s biblickým námětem Saul, König in Israel (Saul, král israelský, 1809). Pro potřeby souboru bambergské scén zkomponoval i několik scénických hudeb a vložených sólových čísel nebo sborů pro činoherní inscenace.

Druhá linie jeho hudebně-dramatické tvorby byla podporována hlubokou snahou vytvořit velkou romantickou operu v německém jazyce, která by odpovídala ideálům rychle nastupujícího romantického hnutí. Čtyřaktová opera Der Trank der Unsterblichkeit (Nápoj nesmrtelnosti, 1808), opět z indického prostředí, využívající staroindickou zápletku přeneseného spáče do luxusního prostředí, nebyla za Hoffmannova života provedena. Pro bambergský operní soubor napsal i operu Aurora (1811/12), v níž kombinuje dvě zápletky – antický příběh lásky Cephala a Procris a romantický o lásce bohyně červánků Aurory ke smrtelníkovi. Ani tato operní kompozice nedošla na scénu, a byla po úpravách uvedena až v roce 1933(!) právě v Bambergu.

Vrcholem skladatelova snažení se pak stala Zauberoper (opera kouzel) Undine. Dílo vzniklo na libreto autora stejnojmenné prózy Friedricha Karl de la Motte, Barona Fouqué, která slavila ihned po svém uveřejnění roku 1811 obrovský úspěch. Nadšen byl i Hoffmann, který záhy požádal autora o napsání libreta. Vlastní kompozice započala patrně již roku 1813 a dílo zažilo premiéru až v dalším, tentokráte již posledním Hoffmannově působišti.