Operní panorama Heleny Havlíkové (318) – Poloscénická internetová Věc Makropulos z Plzně
- Jen poloscénické provedení
- Vyrovnané obsazení
- Velmi dobrá zvuková kvalita přenosu
Na covidové uzavření hledišť pro diváky, kdy ale operní soubory zkoušet mohou, reagují naše divadla podobně jako řada zahraničních divadel – předvádějí výsledky své práce prostřednictvím televize nebo internetu. Takto jsme už viděli z Národního divadla Verdiho Rigoletta nebo Mozartova Dona Giovanniho, z Ostravy Pucciniho Toscu, z Brna Čajkovského Evžena Oněgina a Nabucca, z Olomouce Beethovenova Fidelia.
K těmto přenosům se nyní přidala i plzeňská opera, a to v rámci seriálu První řada u vás doma. Divadlo J. K. Tyla tuto formu kontaktu s diváky spustilo už v únoru a nabízí každou sobotu představení některého ze svých souborů – nové premiéry, ale i repertoárové tituly činohry, operety, respektive muzikálu, a nyní tedy i opery. Kromě Věci Makropulos opera takto zprostředkovala dětskou verzi Mozartovy Kouzelné flétny pod titulem Papageno v kouzelném lese a podle dosavadních informací chystá stream své inscenace Carmen (5.–6. června 2021) a Prodané nevěsty (25.–27. června 2021). Diváci mají možnost se zaregistrovat a za poplatek (v případě Věci Makropulos to bylo 100,- Kč) získat online přístup k záznamu inscenace, která byla nahrána bez přítomnosti publika.
Jen poloscénické provedení
Původně se měla premiéra Věci Makropulos uskutečnit v listopadu loňského roku. A bylo překvapivé, že v Plzni, s tak dlouhou historií operního souboru, tato Janáčkova opera dosud nezazněla. S dalším a dalším prodlužováním koronavirového divadelního lockdownu byla inscenace nakonec zaznamenána jen v poloscénické podobě, jakkoli je připravená v kompletní podobě. Ředitel plzeňského divadla a režisér inscenace Martin Otava to zdůvodňoval protiepidemickými nařízeními zejména ve vztahu k orchestru. Aby měli hráči mezi sebou rozestupy, nejsou v orchestřišti, ale sedí na jevišti v jeho zadní části. A inscenace se odehrává v úzkém prostoru před orchestrem se základními dekoracemi a projekcemi na zadní horizont.
Z tohoto řešení mám rozporuplné pocity. Na jednu stranu je skvělé, že se práce operního souboru alespoň tímto způsobem mohla dostat k divákům. Pořízení záznamu ovšem není jednoduchá věc. Takže se nabízí otázka, zda bylo v polovině května, v době postupného uvolňování restrikcí a snížení rizik nákazy díky testování, skutečně nutné tak striktně dodržovat opatření vlády. Ta vůči koncertům a divadelním představením sice v té době stanovovala rozestupy mezi hráči alespoň 1,2 metru – ovšem s dovětkem: pokud to dovolují prostorové podmínky.
Vím, jak je plánování čtyřsouborového divadla komplikované. Když už se s však premiérou tak dlouho čekalo a od 24. května se divadla už mohou otevřít divákům, byť jen pro 50 % kapacity hlediště, bylo by úsilí vynaloženo efektivněji při zaznamenání nazkoušené plné divadelní podoby. Z fotografií na webu se dá usoudit, že diváci tak přišli o dynamiku projekcí na soustavě velkoplošných obrazovek ve scénografii Daniela Dvořáka. Namísto toho byla zvolena jen náhradní projekce na zadní horizont za orchestrem s fotografiemi ze zkoušek, a to i s alternujícími sólisty.
Zůstal základní mobiliář ve stylu doby děje, tedy 20. let 19. století: pro první jednání interiér advokátní kanceláře s konferenčním stolkem, dvěma koženými křesly a pracovním stolem, na kterém je telefon a poházené složky se spisy. Pro druhé jednání, které se odehrává v zákulisí divadla, stačilo křeslo či spíše trůn na vyvýšeném pódiu uprostřed, kde operní diva přijímá své „návštěvy“ jako královna, a v průběhu děje pak bylo doplněno rudé sofa a stolek se zrcadlem navozujícím atmosféru divadelní šatny. Pro třetí jednání je v centru velká pohovka v apartmánu Emilie Marty, na kterou ve finále, po 337 letech života, konečně padá umírající Elina Makropulos.
Vyrovnané obsazení
Titulní roli Emilie Marty svěřili v Plzni zkušené sopranistce Ivaně Veberové. Patří už řadu let k oporám plzeňské opery a vytvořila zde více než třicet postav od Smetanovy Jitky v Daliborovi nebo Pucciniho Liu v Turandot přes Antonii v Hoffmannových povídkách po mladodramatické role, které jsou její doménou – Mařenka, Rusalka, Julie, Jenůfa, Verdiho Desdemona i Aida, Ponchielliho Gioconda, Pucciniho Tosca, Cileova Adriana Lecouvreur. Pěvecky obsáhla part Emilie Marty v prostoru Velkého plzeňského divadla svým pevným plným sopránem s jistotou, při pojetí role akcentovala spíše sebevědomí adorované zpěvačky, než znepokojivou uhrančivou dráždivost této ženy, která si cynicky podmaňuje své okolí, ač sama uštvaná marným hledáním smyslu nekončícího života a současně strachem ze smrti. Počkejme, až bude mít Ivana Veberová příležitost předvést Emilii Marty v regulérní inscenaci.
Nezvyklé byly jasně barevné kostýmy Dany Haklové, které sice střihem odpovídaly módě 20. let s obleky a fraky pro pány – ovšem nikoli v kombinaci černé a bílé, ale ve výrazných barvách včetně bot a různých klobouků. V převládajícím pološeru odlišné barvy kostýmů nakonec výrazně napomáhaly identifikaci mužských postav. A v omezeních poloscénického provedení vedle zvládnutí pěveckých partů stoupl význam gestiky a mimiky, kterou režisér Martin Otava vedl po logice příběhu i charakterů postav.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
