Leonard Bernstein a jeho operní nahrávky

„Hudba velkých skladatelů potrvá stále, možná navěky, protože v lidech vyvolává emoce, kdykoliv ji slyší. A tato trvalá kvalita je snad nejdůležitějším smyslem slova ,klasický‘. Klasické je to, co zůstává věčně, ať je to řecká váza, Robinson Crusoe, Shakespearovy hry nebo Mozartova symfonie,“ napsal americký dirigent, klavírista a skladatel Leonard Bernstein (25. srpna 1918 – 14. října 1990), od jehož úmrtí uplynulo třicet let. Bernstein patří k nejslavnějším hudebníkům 20. století; proslul jako charismatický dirigent špičkových světových orchestrů se stovkami nahrávek a kdyby nesložil nic jiného než hudbu k muzikálu West Side Story, zajistil by si i tak nesmrtelnost a bezpochyby i místo mezi klasiky, o nichž se sám tak pěkně vyjádřil. Pojďme si Bernsteina připomenout včetně jeho nepříliš početných nahrávek oper.
Leonard Bernstein (archiv OP)

Dirigent, klavírista a skladatel
Leonard Bernstein
studoval dirigování, skladbu a klavírní hru na Harvardově univerzitě a na Curtisově hudebním institutu ve Filadelfii, kde byl jeho pedagogem mimo jiné dirigent Fritz Reiner. Velký vliv měl na Bernsteina dirigent Dimitri Mitropoulos a skladatel Aaron Copland, s nimiž se seznámil, když mu bylo kolem dvaceti. Stal se asistentem Sergeje Kusevického, Artura Rodzinského a právě Mitropoulose. Úspěšný záskok za Bruna Waltera v čele Newyorské filharmonie v listopadu 1943, kdy řídil mimo jiné Straussova Dona Quijota, k němu obrátil pozornost manažerů. Bernstein koncert úspěšně absolvoval bez jediné zkoušky a ještě v přímém rozhlasovém přenosu.

Jako vycházející dirigentská hvězda debutoval Bernstein v zahraničí v Praze, a to na prvním ročníku hudebního festivalu Pražské jaro v roce 1946, kdy na sebe upozornil už při generálce: zaskočil za sólistu a zpaměti zahrál sólový part Gershwinovy Rhapsody in Blue. Na druhém z večerů se představil také jako skladatel prostřednictvím své 1. symfonie Jeremiáš. O rok později se na Pražské jaro vrátil a vedle Dvořákovy předehry Husitská zde řídil sedm měsíců po bostonské premiéře evropskou premiéru 3. symfonie Aarona Coplanda. O den později ještě zahrál a od klavíru řídil Ravelův Koncert G dur. Na další – a bohužel poslední – Bernsteinovu pražskou návštěvu jsme si museli počkat až do roku 1990. Dne 3. června toho roku vystoupil na závěrečném koncertu Pražského jara ve Smetanově síni Obecního domu, kde řídil Českou filharmonii při provedení Beethovenovy 9. symfonie; spoluúčinkoval Pražský filharmonický sbor se sbormistrem Lubomírem Mátlem a sólisté Lucia Popp (soprán), Ute Trekel-Burckhardt (alt), Wiesław Ochman (tenor) a Sergej Kopčák (bas). Tehdy ještě nikdo netušil, že ani ne za pět měsíců bude Bernstein mrtev…

Mezitím se stal Bernstein jedním z nejproslulejších světových dirigentů a skladatelů. V letech 1958–1969 stál jako první rodilý Američan v čele Newyorské filharmonie. Po odchodu z čela orchestru s ním spolupracoval i nadále, nejčastěji ale vystupoval jako dirigent Vídeňských filharmoniků, Izraelské filharmonie, Londýnského symfonického orchestru, Bostonského symfonického orchestru, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu či amsterodamského orchestru Concertgebouw; s těmi všemi má i početné nahrávky. Jako operní dirigent se představil například na festivalu v Tanglewoodu (v roce 1946 zde dirigoval americkou premiéru Brittenovy opery Peter Grimes), v milánské La Scale, ve Vídeňské státní opeře či v Metropolitní opeře v New Yorku. Naopak Berlínské filharmoniky dirigoval Bernstein pouze v roce 1979, kdy s nimi provedl Mahlerovu 9. symfonii (existuje i live nahrávka).

Z jeho slavných koncertů připomeňme ještě jeden: po pádu Berlínské zdi dirigoval Bernstein dne 25. prosince 1989 v Berlíně Beethovenovu 9. symfonii právě na oslavu pádu železné opony a obludné zdi, jež desítky let rozdělovala město. Koncert byl vysílán do dvacítky zemí a symbolické bylo i zastoupení orchestrů: k Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu z Mnichova se přidali členové drážďanské Staatskapelle, Orchestru Kirovova divadla z Petrohradu (tehdy ještě Leningradu), Londýnského symfonického orchestru, Newyorské filharmonie a Pařížského orchestru. A symbolická byla i změna v textu Schillerovy Ódy na radost v závěru Beethovenovy Deváté: sólisté a sbor zpívali „Freiheit“ (svoboda) místo „Freude“ (radost). Tato slova Bernstein zaměnil kvůli oslavě bratrství a vzájemné svobody po svržení Berlínské zdi.

https://www.youtube.com/watch?v=8LZDY_pc0N4

Jako skladatel se Bernstein proslavil hlavně muzikálem West Side Story (1957; libreto: Arthur Laurents, texty: Stephen Sondheim), inspirovaným Shakespearovou tragédií Romeo a Julie. Filmová verze muzikálu z roku 1961 (režie Robert Wise a Jerome Robbins) získala deset Oscarů. V současné době je natočena nová filmová verze v režii Stevena Spielberga; kvůli pandemii koronaviru je premiéra naplánována až na prosinec 2021, ačkoli původně měla být o rok dříve. Z dalších Bernsteinových děl uveďme balet Fancy Free (1944), muzikály On The Town (1944), Wonderful Town (1953) a Candide (1956; s novým libretem 1973; operetní finální verze 1988), opery Trouble in Tahiti (1951) a A Quiet Place (1983; revidovaná verze 1986), tři symfonie: Symphony No. 1 Jeremiah (1942), Symphony No. 2 The Age of Anxiety (podle W. H. Audena) pro klavír a orchestr (1949; revidovaná verze 1965) a Symphony No. 3 Kaddish pro orchestr, smíšený sbor, chlapecký sbor, mluvčího a sopránové sólo (1963; revidovaná verze 1977), dále skladbu Serenade after Plato’s Symposium (1954), Chichester Psalms (1965), několik komorních a klavírních skladeb nebo žánrově těžko zařaditelné vokální jevištní dílo MASS (1971). Bernstein je také autorem skvělé původní hudby k filmu režiséra Elii Kazana V přístavu (On the Waterfront) z roku 1954. Drama s Marlonem Brandem v hlavní roli patří k nejlepším dílům americké i světové kinematografie; bylo oceněno osmi Oscary a na Oscara byl za hudbu nominován i Bernstein, k jeho velkému zklamání však Oscara nevyhrál a další filmové hudbě se již bohužel nevěnoval.

Bernstein proslul také svými popularizačními Koncerty pro mladé publikum, jež vysílala i americká televize. Na jejich základě napsal knihy, jež vyšly i česky: Hudbou k radosti (Editio Supraphon, 1969) a O hudbě – Koncerty pro mladé publikum (Nakladatelství Lidové noviny, 1996). Po charismatickém a fotogenickém dirigentovi, nositeli mnoha ocenění, mimo jiné 16 hudebních cen Grammy (z 63 nominací), sedmi televizních cen Emmy a dvou divadelních cen Tony, nám zůstaly stovky nahrávek na CD i na DVD. Nahrával nejčastěji živě a především symfonickou hudbu, ale také velká vokální díla. Mnohé skladby nahrál i několikrát s různými orchestry a v různém období. Nejčastěji jsou vydány u Sony Classical a u Deutsche Grammophonu. Máme tu komplety symfonií Beethovena, Schumanna, Brahmse, Čajkovského a Mahlera, jehož Bernstein obzvláště miloval, často uváděl a přispěl k jeho popularitě; nahrál též některé symfonie Haydna, Mozarta, Schuberta, Sibelia, Dvořáka nebo Šostakoviče, díla Liszta, Berlioze, Prokofjeva, Ivese či svého přítele Aarona Coplanda a mnoha dalších. Naopak méně početné jsou jeho nahrávky operní, jež shrneme níže. Zachycen je Bernstein na řadě nahrávek i jako vynikající klavírista. Připomeňme ještě, že česky vyšla obsáhlá biografie od autorky Meryle Secrest Leonard Bernstein (Nakladatelství Lidové noviny, 1996) a že v Hollywoodu se chystá o Bernsteinovi hraný životopisný film Maestro – režie a hlavní role by se měl ujmout herec, režisér a producent Bradley Cooper a Bernsteinovu manželku Felicii Montealegre (1922–1978), s níž byl hudebník ženatý od roku 1951 (měli spolu tři děti), by si měla zahrát Carey Mulligan.

Operní nahrávky Leonarda Bernsteina
Vedle početných nahrávek symfonické a orchestrální hudby působí ty operní v Bernsteinově bohaté diskografii tak trochu jako „Popelka“. Je jich opravdu málo. Jsou však velmi zajímavé, mají hvězdné obsazení a většinou je charakterizují pomalejší tempa, jak je ostatně příslovečné pro Bernsteina jako dirigenta celkově. A ne každému milovníku opery budou jeho nahrávky možná úplně po chuti.

Hned dvě živé nahrávky, vydané u EMI, zachycují spolupráci Bernsteina s operní divou Marií Callas v první polovině padesátých let v milánské La Scale. Medea Luigiho Cherubiniho byla nahrána v prosinci 1953 a v dalších rolích se objevují Gino Penno, Maria Luisa Nache a Fedora Barbieri. Bernstein nastudoval partituru za pět dní, protože původní dirigent onemocněl. Výsledek první spolupráce Bernsteina s Marií Callas je podle hudebního kritika Roberta Levina „elektrizující“, je to podle něj „vír emocí“; Callas je zde na svém vrcholu, po své první árii obdržela desetiminutový potlesk vestoje.

V březnu 1955 byla v La Scale nahrána Belliniho Náměsíčná (La somnambula); vedle Callas v titulní roli zpívají Cesare Valletti, Giuseppe Modesti, Eugenia Ratti a Gabriella Carturan. Podle Roberta Levina je zde Callasová opět „na vrcholu, zpívá jemně a dívčím tónem, s jemným filigránem a čirou krásou“; Bernstein podle něj „ví, kterými částmi partitury má proběhnout a u kterých se má zdržet“.

V roce 1966 nahrál Bernstein s Vídeňskými filharmoniky Verdiho mistrovskou komickou operu Falstaff, jeho poslední dílo. V titulní roli se objevil proslulý německý barytonista Dietrich Fischer-Dieskau, v dalších rolích Regina Resnik, Ilva Ligabue, Hilde Rossl-Majdan, Graziella Sciutti, Rolando Panerai, Juan Oncina a Gerhard Stolze. I když některým posluchačům nemusí Fischer-Dieskau v italských rolích tak úplně vyhovovat, tato nahrávka je velmi vydařená a má vše, co komedie potřebuje.

V roce 1971 následovala, opět s Vídeňskými filharmoniky, nahrávka Straussovy opery Růžový kavalír (Der Rosenkavalier). Maršálku zde zpívá Christa Ludwig, která do té doby úspěšně zpívala roli Oktaviána, mimo jiné i na nepřekonatelné nahrávce Herberta von Karajana z roku 1956. Oktaviána u Bernsteina zpívá Gwyneth Jones, jinak též úspěšná představitelka Maršálky. Sofii zpívá Lucia Popp a barona Ochse Walter Berry. Tenoristova árie v prvním dějství zazní v podání Plácida Dominga.

V září 1972 byla v Metropolitní opeře v New Yorku uvedena nová inscenace Bizetovy Carmen v nastudování Leonarda Bernsteina. Pro nás může být zajímavé, že jako scénograf se na inscenaci podílel Josef Svoboda – byl to jeho debut v Met. Režii měl Bodo Igesz podle koncepce Görana Genteleho a titulní roli zpívala proslulá americká mezzosopranistka Marilyn Horne; dona Josého zpíval James McCracken, Escamilla Tom Krause a Micaelu Adriana Maliponte. Ti všichni se pak objevili i na Bernsteinově nahrávce z roku 1973 pro Deutsche Grammophon, a to s Orchestrem a sborem Metropolitní opery. Připomeňme ještě, že Bernstein v Met dále dirigoval Verdiho Falstaffa (1964) a obvyklou kombinaci Mascagniho Sedláka kavalíra s Leoncavallovými Komedianty (1970).

https://www.youtube.com/watch?v=0MKH2Zs1lCQ

V roce 1978 nahrál Bernstein ve Vídeňské státní opeře Beethovenovu operu Fidelio; nahrávka vyšla na CD i na DVD u Deutsche Grammophonu. Hlavní role v tomto skvělém provedení zpívají Gundula Janowitz, René Kollo, Hans Sotin, Lucia Popp, Dietrich Fischer-Dieskau a Manfred Jungwirth. V roce 1981 následovala nahrávka dalšího veledíla německé opery, a to Wagnerova Tristana a Isoldy (Tristan und Isolde). Hlavní role zpívají Peter Hofmann, Hildegard Behrens, Yvonne Minton, Bernd Weikl a Hans Sotin. Bernstein řídí Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu a nahrávka polokoncertního provedení vyšla na labelu Philips (později i na DVD). Patří k nejpomalejším nahrávkám Tristana, není-li vůbec nejpomalejší – trvá 266 minut; pro srovnání, průměrná délka dvanácti různých nahrávek je 237 minut, například nahrávka Carlose Kleibera trvá 233 minut, Karajanova 246 minut a Barenboimova 235 minut.

Poslední Bernsteinovou operní nahrávkou je Pucciniho Bohéma, kterou nahrál v roce 1988 s orchestrem a sborem Accademia Nazionale di Santa Cecilia v Římě; hlavní role zpívají Angelina Réaux (Mimi), Barbara Daniels (Musetta), Jerry Hadley (Rodolfo) a Thomas Hampson (Marcello). Nahrávka vyšla na CD u Deutsche Grammophonu.

Na závěr uveďme, že Bernstein nahrál také vlastní díla, vedle symfonií a jiných skladeb též díla jevištní. V roce 1973 nahrál operu Trouble in Tahiti, a to s Newyorskou filharmonií; v hlavních rolích Nancy Williams, Julian Patrick, Antonia Butler, Michael Clarke a Mark Brown. Candide ve finální operetní verzi byl nahrán v roce 1988; Bernstein zde řídí Londýnský symfonický orchestr a hlavní role zpívají Jerry Hedley, June Anderson, Christa Ludwig a Nicolai Gedda. A s operními hvězdami první velikosti nahrál Bernstein v roce 1985 i své dílo nejznámější, West Side Story. Těmi hvězdami jsou Kiri Te Kanawa, José Carreras, Tatiana Troyanos, Kurt Ollmann a Marilyn Horne.

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments