Les Arts Florissants vážně i komicky

V rámci letošního Pražského jara se uskutečnilo (a ještě se uskuteční) několik koncertů zaměřených na „starou hudbu“. Jednou z nejvýznamnějších událostí z této programové sekce byl jistě příjezd dirigenta Williama Christieho a jeho souboru Les Arts Florissants. V pondělí 27. května 2019 představili v Dvořákově síni pražského Rudolfina haydnovský program, „okořeněný“ letošním jubilantem, Leopoldem Mozartem.

Vokálně-instrumentální soubor Les Arts Florissants, tentokrát vzhledem k programu složený pouze z nástrojové sekce, se pyšní téměř čtyřicetiletou zkušeností s mnoha světovými pódii. Jeho předností je tedy perfektní sehranost hráčů, schopnost docílit kompaktního zvuku a muzikálně spolutvořit. Zároveň se ale jedná také o soubor, který jde do každé přednášené věty se zápalem, nadšením a maximální koncentrací. Jejich souznění je organické, přestože dirigent a zároveň zakladatel tohoto souboru William Christie orchestr diriguje od cembala (nemůže tak tedy gesticky postihnout všechny nástupy a výrazovost). Dobové pojetí interpretace (včetně používání dobových nástrojů, specifický způsob artikulace, nezvyklá portamenta) se pak díky tomuto faktu blíží maximu.

Na koncertě 27. května představili Les Arts Florissants dvě z takzvaných Pařížských symfonií, které psal Joseph Haydn na objednávku pro Francii, konkrétně č. 82 C dur (Hob. I:82) „Medvěd“ a č. 83 g moll (Hob. I:83) „Slepička“. Z původního plánu uvést na začátek koncertu „Medvěda“ a „Slepičku“ přesunout za přestávku až na úplný závěr se nakonec upustilo a skladby si v programu vyměnily svá místa – pravděpodobně z dramaturgických důvodů („Medvěd“ přináší „strhující zemité finále“, jak popisuje Dina Šnejdarová v programové brožuře, zatímco „Slepička“ představuje mimo jiné laškovnou a hravou polohu); vzhledem ke Christieho smyslu pro humor by se však posluchač nedivil, kdyby byl záměr výměny přetvořit první část koncertu do přestávky v jakousi „drůbeží“ sekci. Hned po „Slepičce“ byl totiž proveden Haydnův Koncert pro violoncello a orchestr č. 2 D dur (Hob. VIIb:2)  v sólovém podání mladého cellisty Cyrila Pouleta („poulet“ = francouzsky slepička).

Cyril Poulet se tohoto koncertu, původně napsaného pro jednoho z nejlepších violoncellistů své doby Antonína Krafta, zhostil se ctí. Občasné intonační nepřesnosti mnohanásobně převýšilo jeho precizní vystavění hudebních myšlenek a pak především libost zvuku, linoucího se z jeho originálního nástroje z konce 18. století. Taktéž je třeba ocenit zařazení vlastních – a interpretačně velice náročných – kadencí do první a druhé věty. Škoda jen, že dynamické možnosti Pouletova violoncella mnohdy nedokázaly zvukově obstát před – byť úmyslně potlačujícím se – souborem.

S ohledem na další program dnešního koncertu je třeba kromě naznačených kvalit souboru jako celku vyzdvihnout také dechovou sekci, zvláště pak hobojová sóla Piera Luigiho Fabrettiho ve druhé větě Sinfonie in B Leopolda Mozarta, která byla do programu zařazena z důvodu třístého výročí Mozartova narození, stejně jako komické „kvokání“ ve „Slepičce“.

Hezkou tečku za příjemným večerem pak poskytl Menuet z Malé noční hudby, který Christie vybral jako přídavek. Tento sympatický dirigent je však také obdařen citem, kdy už je dobré skončit: při posledním klanění si dovolil malý vtípek, kdy legračně imitoval jednoho diváka při sledování hodinek a naznačil orchestru, že je čas sejít z pódia. I toto jsou drobnosti, které posluchač vnímá. Festival nabízí širokou škálu kvalitních koncertů špičkových souborů nejvyšší úrovně. Každé vybočení z řady a každá nečekaná přidaná hodnota, byť třeba drobná, je vítaným podnětem při rozhodování, na který z těchto brilantních uskupení si zakoupit lístek.