V prostoru určeném tanečním produkcím se na rozlehlé černé ploše vyjímala menší bílá plocha obdélníkového tvaru. V paralele k ní uzavírala pravou stranu jeviště kolmá bílá stěna. Sloužila k „zrcadlení“ stínu, stávala se místem prudkých úderů a nárazů, proměňovala se také v opěrný bod. Scénografie dále zahrnovala menší dekorační stolek – opět bílé barvy, žárovku spuštěnou shora a dva páry tanečních bot na podpatku. Minimalisticky pojatá scéna nabízela v úzkém sepětí se světelnou kompozicí až kineticky podnětné prostředí. Díky řadám profilových světel namířených na stěnu například vznikla iluze komíhajících se odrazů lidského těla čili zmnožení osoby v alter-ega, nebo komunitu, ale i dav. Později se objevil obraz pracující s optickým klamem na principu stínohry, v němž se žena choulila pod stůl. Ostatně ten, držela-li jej, se měnil v brnění, břímě, beranidlo, obranný val čili zábranu, a současně s ním padaly leckteré zábrany. Posouvala jej, odtlačovala se od něj, narážela jím do zdi, táhla po něm za mlaskavě třeného zvuku svou ruku. Také se za něj schovávala, zpoza vykukovala, častovala jej ranami či na něm spočinula. Ruka zaťatá v pěst se často objevovala. Na stolek postupně „vyskládala“ vztek, strach, urputnost, zklamání, lásku a vděčnost, sebedůvěru i pochybnosti… V meziprostoru bílých ploch se odehrával příběh, jenž narážel do bariér, výpovědní autenticitou je však i prorážel. Konvenční čtvrtou stěnu performerka okamžitě zrušila úvodním nástupem.
Vstoupila zpříma. Upřela zrak do hlediště. Potutelně se pousmála. Pevná jak skála. Chodidla vrostlá do podlahy. Po každém přesunu přesně došlápla a s postojem asociujícím odhodlání, odvahu i rošťáctví stála čelem k divákům. Kým jsem? Kam patřím? Jak zní moje jméno, které adoptivní otec neuměl nejprve správně vyslovit? Nepřímo se ptala Soraïda Caron, jejíž život teče dvěma řekami. Ve svém tanečním sóle nechávala z jeviště zaznívat osobní příběh, avšak zbavený melancholie i patosu, obviňování a sebelítosti. I přesto narativ pronikal prostorem jak řez nožem, jenž se chce dobrat k jádřinci. Původně holčička z Dominikánské republiky se adopcí quebeckými rodiči ocitla v Kanadě. Jak sama podotkla, pro zdejší je příliš „tmavá“, ve své domovině je moc „bílá“. Kde je tedy doma? A do které komunity patří? Dvojakost, uhnízděná v tanečnici v důsledku osobní zkušenosti s adopcí napříč kontinenty, se objevovala v každém fragmentu inscenace.
Autobiografické představení o hodinové délce poskytlo citově zabarvený pohled na pomoc – pomáhat, zachraňovat. Coron si dokázala vybudovat bezpečné prostředí, ve kterém si dopřávala čas na zrození slova, mikropohyby, vybalancování (se), na zklidnění dechu po náročném fyzickém výkonu. Pracovala s intimitou a zobrazovala také surovost, ztuhlost měnila v trhané pohyby, třes a vibrace, smíchem smývala bolavá místa, úzkost vytančila a vymluvila. Kladla důraz na gesta, z nichž následně odvíjela slovník pro každou část svého disponibilního těla nést myšlenku a proměnit ji v úderně senzitivní výkřik-výjev. Excelovala v choreografiích street dance či latinskoamerického stylu. Metaforicky připomínala lovkyni perel, která jako by s každým nádechem nad vodou dokázala přijmout do náruče diváka, s nimiž se zanořila do hlubin. Situace vyzrávaly a ona s nimi – v nich.
Soraïda Coron svým debutem překročila rovinu osobní zpovědi. Povýšila jej na reflexi s hlubším dopadem, neboť v univerzálně – minimalisticky navrženém světě rozprostřela palčivé socio-etické téma přesahující dekády. Intenzivní dopad umocnila tušená upřímnost, stav připravenosti otevřít skrývané. Její „intervence“ byla hrou mezi bílými a černými plochami, kde „maličkosti“ narážely do stěn, a současně jimi lehce prorážela opevnění – skořápky tabu. Vnitřnosti systémové pomoci vyvrhovala na scénu způsobem velmi stravitelným.
Oceňovaná umělkyně, která ve své tvorbě propojuje tanec s objekty, kostýmy, videoartem a s důrazem na významotvornost gesta, v roce 2015 založila vlastní tvůrčí platformu Mars elle danse, jejíž zázemí našla v Trois-Pistoles v regionu Bas-Saint-Laurent. Soraïda Coron je současně absolventkou Université du Québec v Montréalu v oborou současného tance. Svou práci pravidelně prezentuje nejen v quebecké oblasti, ale i v Evropě.
Soraïda Caron: Les Petits Désordres
3. prosince 2025, 19:00 hodin
Agora de la danse, Montréal
Inscenační tým
Choreografie, text a tanec: Soraïda Caron
Hudba: Antoine Létourneau Berger
Scénografie: Le Tourniquet a Soraïda Caron
Dramaturgická podpora: Marie-Hélène Gendreau
Osvětlení, technická režie a zvuk: Lucie Bazzo
Kostýmy: Soraïda Caron
Produkce Mars elle danse
Výjezd do Montréalu byl realizován za finanční spoluúčasti EU – Next Generation prostřednictvím Národního plánu obnovy a Ministerstva kultury ČR prostřednictvím Národního institutu pro kulturu v rámci programu Go & See.
