Lesk a bída baletního videozáznamu nové Spící krasavice

Ve své domovině byla Márcia Haydée žačkou českého tanečníka Václava Vlčka a později svou kariéru spojila se Stuttgartským baletem. Zde spolupracovala s mnoha věhlasnými baletními tvůrci, jako např. Johnem Crankem, Mauricem Béjartem, Johnem Neumeierem, Kennethem MacMillanem nebo Jiřím Kyliánem či Glenem Tetleym a byla i taneční partnerkou mnoha slavných tanečníků, například Rudolfa Nurejeva, Jorge Donna nebo Michaila Baryšnikova ad. Po smrti Johna Cranka se stala uměleckou vedoucí ve stuttgartském souboru a začala i choreografovat. Později vedla chilský Ballet de Santiago.

Právě Spící krasavice byla její prvotinou a současný šéf Baletu ND Filip Barankiewicz pod jejím vedení v tomto titulu ztvárnil nejednu z mnoha rolí, které tento balet skýtá. Protože se velmi obdivuje jejímu choreografickému uchopení této milované i zatracované post-romantické féerie, rozhodl se je zprostředkovat českému prostředí. Premiéra se uskuteční, až pandemická situace dovolí, ovšem nedočkavci měli možnost zhlédnout v předpremiéře záznam představení v období 29. dubna až 5. května 2021 na kanálu YouTube.

Filip Barankiewicz měl zcela jistě ty nejlepší úmysly v tom, že představí divákům ve Státní opeře tento symbol post-romantické baletní éry u příležitosti znovuotevření budovy Státní opery, která prošla aktuálně rekonstrukcí. Velkolepost výpravného baletu s mnohočetným obsazením už tradičně patří právě na velké jeviště tohoto původně Velkého německého divadla, které je bezpochyby jedním z nejkrásnějších kulturních stánků u nás. Dílo je pro mnohé z tanečního oboru stejně zásadní jako pro samotnou choreografku. Někteří možná v tomto baletu poprvé stáli na velkém jevišti, či naopak seděli v hledišti při své první návštěvě baletního představení, mnozí nad některými variacemi strávili hodiny na baletním sále a jiní v něm našli klíč ke svému pohledu na klasický balet. Notoricky známá melodie Květinového valčíku se linula nejednou baletní učebnou a mnoha tanečním filosofům Spící krasavice nabídla pádné argumenty, na nichž stavěli svou obhajobu či zatracení vrcholné éry baletního umění na konci 19. století. Nekonečné debaty o vhodnosti původní verze a míře zachování originální podoby choreografie Maria Petipy či inscenátorských zásahů dnešních baletních mistrů jsou však v dnešní době již tak trochu úsměvnou minulostí. Je zřejmě přáním nás všech, abychom tento balet viděli tak, jak mu náleží. Tedy v divadle a naživo, jak si jeho udržovaná legenda, jeho protagonisté a bezpochyby i my, diváci, zasloužíme.

Spící krasavice je pohádkový příběh, jehož nadčasovost nikdy nevyprchá. A není to jen ve vítězství dobra nad zlem či lásky nad nenávistí. Jeho mnohovrstevnatost, ve které se reálný svět setkává se světem nadpřirozena, je více než metaforickou personifikací proměny konce starých časů do nové doby. Je moralitou o předurčení osudu, který není možno pouhým přáním člověka změnit, ale i o tom, že s dobrem na své straně lze původní tragédii proměnit, pokud jsme ochotni se vydat i nepohodlnou cestou (často velmi trnitou), která směřuje až k vytouženému cíli. A upozorňuje také, že za tuto možnost je potřeba vždy poděkovat, nejlépe oslavou a dary.

Márcia Haydée zachovala rámcovou podobu všeobecně uznávané verze odkazující k choreografickým myšlenkám Maria Petipy, drobné nuance jinakosti jsou samozřejmě jejím autorským vkladem, který by bezpochyby slavnému baletnímu mistru nevadil, protože už uplynulo více jak sto dvacet let a ani tehdejší svět není tím, čím býval. Je zřejmé, že pro některé se i toto dnešní nastudování může stát zásadním přelomem v jejich životě, či dokonce kariéře, ovšem zkušeného českého diváka, milovníka baletu či nadšence tradičního divadla tato Spící krasavice jen těžko nějak více zasáhne. Nejen proto, že tento balet patří ke stále se vracejícím titulům nejen v repertoáru Národního divadla, ale také k inscenacím, které jsou jako divácky vděčné vybírány k filmovému záznamu v dokonalých provedeních špičkových tanečníků z těch nejlepších baletních scén. Navíc to, co je jeho propagátory vyzdvihováno jako výjimečnost, patří i v našem prostředí k inscenačním standardům.

I přesto, že se hodí vzdát respekt práci, kterou všichni zainteresovaní odvedli v rámci přípravy a realizace, nelze po zhlédnutí odvysílaného záznamu říct, že by toto představení převyšovalo běžný průměr, něčím zvlášť zaujalo či přesvědčilo o své nenahraditelnosti. Spíše poukázalo na to, že i v prostředí s maximální možnou podporou, zkušenostmi a snahou stačí nedostatečná pozornost vůči důležitým aspektům a celá hodnota takové práce klesne pod úroveň, která by jí náležela. Snad je to způsobeno hodnocením vycházejícím právě ze zhlédnutého záznamu, který byl k dispozici veřejnosti a jehož kvalita ani v nejmenším věhlasu a PR zdůrazňovanému významu tohoto baletu neodpovídala. K tomu nelze nezmínit, že v době, kdy byl záznam přístupný veřejnosti, absentovala možnost využít jakékoliv formy programu (to je nyní již na webu Národního divadla doplněno) s obsahem či například aktuálním obsazením.

Nevhodně umístěná kamera, neustále bezdůvodně zoomující na detaily obličeje ve chvílích, kdy například vrcholila sborová scéna, působila stejně amatérsky jako střihy na záběry výrazu afektovaného ceremoniáře ve chvíli, kdy se mimo na jevišti odehrávala zásadní dějová akce či své sólo tančila některá z hlavních postav. Takový výsledek původně dobrého záměru možnost hlubšího diváckého zážitku z tanečního projevu zcela eliminovala. Zkušený baletoman samozřejmě ví, co potřebuje vědět, ale co ti ostatní?

V množství postav neustále se pohybujících na jevišti se konkrétní osoby mísí a vzhledem k předimenzovanosti stylů v pojetí výpravy a kostýmů jednotliví tanečníci splývají. A pokud někdo ve své roli zaujme, jen těžko mu po téměř třech hodinách podle závěrečných titulků, napsaných drobným písmem nahuštěně na sebe, přiřadíme jméno. Bohužel se tvůrci záznamu rozhodli vyplnit pauzy v hudbě umělým potleskem, což snad na chvíli připomnělo divadelní atmosféru, ovšem lacinosti se ani toto gesto nevyvarovalo. Bylo minimálně smutné, že takto byli oceněni jen někteří sólisté a jen některé scény.

To, co však bylo nejvíce zarážející, byla synchronizace hudby a obrazu, respektive usazení choreografie Márcie Haydée do hudební nahrávky. Vzhledem k okolnostem byl totiž soubor Baletu Národního divadla nucen vzdát se živé hudby a tančil na reprodukovanou nahrávku Santiago de Chille Philharmonic Orchestra. Jen těžko lze z pozice diváka soudit, jak dalece se to nepodařilo technicky při práci se zvukovou stopou při střihu, či snad nevznikla chyba už během nastudování. Až příliš rychle se někdy zapomíná, že sebeudržovanější tradice daných kroků ve slavných variacích se míjí účinkem, pokud ji nelze tančit do hudby. Nemálo a často i o několik dob posunutých akcentů, to bohužel nejsou maličkosti, nad kterými by se dalo jen tak mávnout rukou. Najednou je totiž z obrovské práce a nasazení jen bezcenná hromada uschlých větví šípkových keřů, pro kterou zbývá jen jedno doporučení: zasunout tento záznam někam hodně hluboko do archivu, a hlavně ho už nikdy neprezentovat veřejně, pokud nebude zjednaná náprava.

Protože odvolávat se na tradici Maria Petipy, který si nechal napsat od Petra I. Čajkovského hudbu přímo pro svou choreografii tak, aby dokonale padla tehdejším sólistům a oni svou technickou virtuozitou v dokonalé symbióze s hudbou oslnili petrohradské publikum, je více něž trapné ve chvíli, kdy princezna Aurora tančí půl fráze své nejkrásnější variace na ticho a Červená Karkulka se leká Vlka mimo těžkou dobu. Frázování a rytmus jsou přece základ muzikality, na které je efektnost Spící krasavice postavená. I proto přežila celé století na rozdíl od jiných, a ve své době daleko úspěšnějších, baletních představení. Vypouštět do světa záznam, který toto ignoruje, je zcela neprofesionální. Snad lze tedy doufat, že skutečná premiéra se už obdobných přešlapů vyvaruje.

Soubor Baletu Národního divadla jinak tančil rytmicky přesně v čisté sborové synchronizaci. Zvláště pak mužská část souboru zaujala svou vzdušností a hbitostí a jistotou, díky nimž se různé vazby malého allegra, ale i větší skokové variace (sólové i sborové) staly při sledování poutavými okamžiky. Hlavní pár, Aurora a princ Desiré, v podání Aliny Nanu a Dmytra Tenytskyyho, tančil technicky skvěle a čistě, ovšem jejich výrazový projev působil více než ledově, a to nejen vůči sobě navzájem, ale i vůči jiným postavám, se kterými se během představení dostanou do interakce.

Druhý signifikantní pár v tomto díle vytváří Šeříková víla a (zlá víla) Carabosse. Pro Radku Zvonařovou v roli Šeříkové víly bude zřejmě Spící krasavice také osudovým dílem, neboť svým tanečním i výrazovým projevem si zcela podmanila nejen atmosféru na jevišti, ale i diváky u obrazovek. Zprvu působila nenápadně, ale její přirozenost se v kombinaci s technickou jistotou stala osvěžujícím a pozornost udržujícím faktorem celého baletu. Její protějšek Carabosse představovaný travesti, tj. mužským tanečníkem v podání Patrika Holečka sice oplývá všemi tanečně-technickými devizami proto, aby v roli zazářil, ale on sám se v tomto nejednoduchém úkolu zatím ještě profiluje.

Šéf Baletu ND a choreografka považují využití mužského tanečníka do role Zlé víly za něco inovativního a originálního, ovšem v českém prostředí se nejedná o žádnou novinku. Carabosse představovaného mužem zažila Spící krasavice už při svém prvním ruském uvedení v roce 1890, kdy ji tančil Enrico Cecchetti. V naší paměti bezesporu zůstává Jaroslav Slavický či Igor Žukov, kteří se této role ujali v devadesátých letech v choreografii Borise Bregvadzeho způsobem, kterým se zdůrazňuje dominance zla v ženské postavě právě mužskou energií. Zlo, jež je duchovní silou dobra přemoženo, odkazuje spíše k tradičnímu vnímání světa. Oproti tomu Carabosse v tomto aktuálním nastudování působí trochu jako snaha o psychologickou studii o původu zla v nezpracovaném sebepřijetí vlastní identity, což by určitě mohlo být zajímavé v jiném než tradičním pojetí tohoto díla.

Výprava a kostýmy patří ve Spící krasavice do svaté trojice tvořící základ inscenace. Jejich autor pro aktuální verzi Pablo Ňunez svým viděním pohádkového světa předkládá představu balancující na hraně evropského vkusu a individuálních estetických hodnot. Efekt množství různých stylů a inspirací ve výtvarném zpracování a kostýmového designu odpovídá zdrojům estetiky v latinské Americe, ve středoevropském prostředí může sice působit ohromujícím dojmem na malá děvčátka z předměstí, ale i jakousi snůškou přebujelosti, ve které se pravá podstata tanečního kostýmu zcela vytrácí.

Žijeme na prahu nové doby, ať chceme nebo nechceme. Spící krasavice je bezesporu titul, jehož uvedení právě v tomto období má svůj symbolický význam nehledě na to, že přivádí na jeviště více generací a demonstruje tak sílu baletu jako žánru. To by si mělo uvědomit i vedení Baletu Národního divadla a v budoucnosti být v tomto směru důslednější a uvědomělejší. Přece jen, jedná se o naši první scénu, jež je dávána do privilegia vůči jiným, což je nejen výsada, ale i závazek! Kultura je přece především službou veřejnosti. Snad tedy není troufalé nebo naivní věřit, že skutečné uvedení Spící krasavice „naživo“ na jevišti Státní opery se živým orchestrem a možností vidět celou výpravu scénografie v kontextu, se s obdobnými výše uvedenými problémy potýkat nebude.

Spící krasavice
Choreografie: Márcia Haydée podle Maria Petipy
Hudba: Petr Iljič Čajkovskij
Mistr světel: Jan Dörner
Scéna a kostýmy: Pablo Nuñez
Choreolog: Pablo Aháronian
Nastudování: Filip Barankiewicz
Baletní mistři: Alexey Afanasiev, Michaela Černá, Nelly Danko, Jiří Kodym, Barbora Kohoutková, Tereza Podařilová

Na záznamu v hlavních rolích:
Princezna Aurora: Alina Nanu
Princ Desiré: Dmytro Tenytskyy
Carabosse: Patrik Holeček
Šeříková víla: Radka Zvonařová

Psáno podle záznamu na YouTube Baletu ND zveřejněného od 29. dubna do 5. května 2021.