Letní Letná 2016: emoční skluzavka

Je jedním z kladů festivalu Letní Letná, že je na něm možné setkat se s tolika divadelními tvary, kolik jen široké vymezení „nový cirkus – pohybové divadlo“ dovoluje. Divák může být někdy až překvapen, protože i když na tenhle festival se chodí hlavně za zábavou, mnozí tvůrci se snaží vtáhnout jej trochu hlouběji a předložit mu i vážnější témata. Program tedy připomíná jízdu na horské dráze, kde se střídá smích i zamlklé soustředění a údiv nad výkony s nutností zklidnit se a přistoupit na nové vidění světa.

Jednou z nejvíce propagovaných hvězd byl, aktuálně už zcela vyprodaný, australský soubor Limbo. Skupina uvádí stejnojmenné představení v kouzelném dřevěném šapitó, které má i své vlastní jméno Magic Mirror, a pro svou tvorbu si umělci zvolili zcela tradiční cestu: formu kabaretu, varieté. Zrcadlový stan, postavený ve stylu dvacátých let, pochází z dílny belgické rodiny, která se výrobou a provozováním těchto šapitó zabývá už skoro od počátku dvacátého století. Stan tohoto typu může sloužit jako divadlo i jako taneční parket, malá zrcadla pokrývající všechny jeho stěny znásobují dojem volného prostoru a vkročením do něj jako by se vstupovalo do starých časů. Pro představení Limbo je v šapitó nastaveno přítmí a světla jsou laděna do červené a fialové barvy.

Aby byli performeři v co největším kontaktu s diváky, je scéna nejen předsunuta do prostoru a obecenstvo sedí přímo u ní, ale vedou k ní další uličky, kterými je možné přicházet a odcházet. V atmosféře stanu je cítit lehké napětí právě díky blízkosti účinkujících, kteří s diváky stále komunikují, do té míry, jak jim to jejich čísla právě dovolují. A jde skutečně o přehlídku parádních čísel akrobacie a klasických cirkusových technik na té nejvyšší úrovni. Výstupy jsou propojeny tanečními čísly ve starém (v dobrém slova smyslu starém) revuálním duchu. Jde o poctu cirkusu i burlesce a performeři myslí na vše od bláznivých převleků po bezpečnost diváků.

Účinkujících není mnoho, ale o to obdivuhodnější tato sestava je – vystupují především akrobaté, mezi nimiž vyniká Danik Abishev, který předvádí především akrobacii na rukou, nebo velmi charismatický Mikael Bres, jenž pracuje na vizáži lehce nalíčeného námořníka s náušnicí v uchu a představení korunuje neobyčejně ladným výstupem s čínskou tyčí. Vzdušná akrobatka Evelyne Allard předvádí poetické číslo se zavěšenou obručí a zřejmě největší hvězdou souboru je provokativně krásná Heather Holliday, profesionální polykačka mečů a ohně, která měla svého času titul nejmladší polykačky mečů na světě a udivovala už samotným výběrem disciplíny, neobvyklé nejen u artistky ženy, ale zejména u ženy tak drobného vzrůstu (protože tato cirkusová disciplína není trik s rekvizitou, ale provádí se reálně, pochopitelně s tím rozdílem, že nože a dýky nejsou ostré) – na důkaz, že číslo není nakašírované, používá Heather i luminiscenční trubici, která svítí skrz hrdlo…

Kouzlo celého představení spočívá ve skvělém načasování jednotlivých čísel a v živém napojení na publikum, které je vystupujícím umělcům neustále na dosah. Cítíte s nimi jejich vlastní vzrušení a živelnou radost z pohybu a z podařených kusů, dotýkají se vás, když se nad vašimi hlavami pohupují na pružných tyčích, a cítíte i žhavý dech plamenů z pyrotechnických čísel. Chvílemi o artisty máte i strach, ale zářivé úsměvy, které nepůsobí falešně, ale skutečně jsou podbarvené upřímným veselím, jsou nakažlivé. Přistihnete se najednou, že přestáváte myslet a vnímat cokoli mimo těch několika lidí na jevišti, že se ve vás probudily pocity pětiletého dítěte, které si poprvé sedlo na kolotoč nebo na houpačku, a zmocní se vás stejná radost, jakou jste možná nepocítili už celá léta.

A proto, když se zeptáte, zda je tato exhibice uměním, odpověď zní – jednoznačně ano! Protože jen opravdový umělec dokáže takovým způsobem pracovat s publikem a jeho emocemi, tolik pohnout jeho nitrem a navodit v divácích stav na pomezí extáze a meditace. I když je tohle umění zabalené do miniaturních kostýmů s flitry, provokativních pohybů a technické rutiny. Představení Limbo je v tomto směru skvělým vymítačem předsudků.

Hodnocení autora recenze: 100%
***

Kde najít k tomuto vystoupení kontrast? Zpět na zem a do reality diváky dokáže zaručeně vrátit vystoupení herce a mima Daniela Gulka. Daniel Gulko se s českou novocirkusovou a pantomimickou scénou setkal už asi před dvaceti lety a od té doby se vrací především v roli pedagoga. Působí na Janáčkově akademii múzických umění a v rámci Letní Letné se svými studenty připravil vystoupení. V předpremiéře zde také uvedl své vlastní nové sólo s názvem Bottom. K výslednému tvaru, který se může ještě změnit, dochází přes improvizaci a hru s rekvizitami. Jako většina mimů si vytvořil svého vlastního klauna, kterého „posílá“ do světa a nechává jej procházet různými svízelnými situacemi, aby přitom budil smích.

Klaunérii buď přijmete, nebo nepřijmete. Na diskusi po představení se hovořilo o tom, zda směšnost klauna je něco, co je vrozené samotnému herci, a do jaké míry je či není univerzální, za jakých okolností ji divák vnímá nebo nevnímá. Umění klauna je jistě základem, ale pak je tu individuální přístup divákův. Klaun může být sebevíce směšný, ale pokud jako diváci máte společensky či morálně zakotvenu představu toho, čemu je, nebo není vhodné se smát, a co je, nebo není vhodné zobrazovat v žertovných situacích, pak se reakce samozřejmě liší. Výsledkem může být stejně tak pobavení, jako pocity nepříjemné.

Druh klaunérie, kterou vytváří Gulko, přijímá i tu druhou variantu a vlastně ji přímo provokuje. Nesnaží se primárně o zábavu, ale spíš hledá prostředek, jak donutit diváka k zamyšlení nad tématem, kterému se věnuje. Troufám si tvrdit, že bez vysvětlení nedávalo představení velký smysl, ale když je autor sám zasadil do sociokulturního kontextu, ukázala se teprve jeho práce ve skutečném světle. Vytvořil klauna-námezdního pracovníka, který nemá domov a putuje od práce k práci jen s jedním roztrhaným pláštěm a jednou starou přikrývkou na spaní. Prý podle amerického vzoru, ale s upozorněním, že tento typ bezdomovectví se už šíří i v Evropě. Není to svobodomyslný cikán, kterého by putování po světě naplňovalo radostí, ale vykořeněný jedinec, nadaný ovšem houževnatou schopností vzdorovat a přežít.

Na scéně se promění třeba v travesti čísle v ženu a dělá všechno to, co od klauna čekáme – je naivní, dělá chyby, překáží mu každá rekvizita i vlastní nohy, nedaří se mu nic (a to do té míry, že i skutečně nefungující rekvizita vypadá během představení jako předem promyšlená součást výstupu – klobouk dolů za improvizaci). Hlava ženské figuríny mu nahrazuje životní družku, protože ve své osamělosti touží po lásce a vzájemnosti. Ve skutečnosti není směšný, soustředí se v něm tragédie přehlížené společenské skupiny…

Daniel Gulko coby interpret dokáže velmi působivě pracovat s mimikou, jeho roztržitý pohled s latentním zoufalstvím skrytým za vykulenýma očima je zneklidňující. Během představení dá několikrát možnost nahlédnout na skutečné kvality svého pohybového aparátu a také hlasu, neboť populární songy zpívá bezchybně a čistě. Po spektakulárních show, kterými program diváka v rámci festivalu stále zahrnuje, funguje Gulkovo vystoupení jako studená sprcha a střet se skutečností nejen nepřikrášlenou, ale ještě deformovanou a zošklivenou, skutečný protipól cirkusového pozlátka.

 

Hodnocení autorky recenze: 70%

 

Letní Letná 2016

Limbo
Režie: Scott Maidment
Choreograf: Hilton Denis
Hudba a hudební režie: Sxip Shirey
Kostýmy: Zoë Rouse
Scéna a světlený design: Philip Gladwell
Konzultant magie: Paul Kieve
Producenti: Strut & Fret Production House, Underbelly Productions & Southbank Centre
Premiéra 2013
(psáno z reprízy 24. 8. 2016 Letná Praha)

Účinkují – Danik Abishev, Mikael Bres, Evellyne Allard, Heather Holliday
***

Bottom
Koncept, scénář: Daniel Gulko
Režie, koncept: Adèll Nodé-Langlois
Scénografie: Christian Geshvindermann a Gulko
Kostýmy: Virginie Breger
Technické vedení, zvuk: Julien Frénois
Světla: Lucie Delorme
Produkce: in’8 circle / maison de production
Předpremiéra 26. srpna 2016 Letná Praha

Účinkuje – Daniel Gulko

www.letniletna.cz