Letní Letná 2023 (4): Přísliby

Český triptych
Ve středu 23. srpna uvedl český soubor sdružující různé novocirkusové umělce Feel the Universe program Triptych of Existence tří různých autorů. Alžběta Tichá představila ucelené a dokončené sólo Stav, Jan Jirák specializující se na umění stojky projekt IIII. Dimenze a ostravský artista Jindřich Kopidol ze souboru Cirkus trochu jinak sólo Erlend (Cizinec). Tyto dva kusy jsou ještě ve formě work in progress a jejich hlavní autoři a protagonisté se je chystají během sezony představit v celovečerních verzích. Všichni tři pracovali na svých dílech nezávisle, ale shodou okolností se přiblížili podobnému tématu vnitřního univerza a stavu, svobody. Jsme opět, pro nový cirkus netypicky, ve sféře vážných námětů a vystoupení.

Bětka Tichá tematizuje rozpor mezi svobodou a jistotou, volností a bezpečím. Nejsou to sice striktní protipóly, aby bylo úplně vyloučené mít obojí, jde to ale jen velmi těžko. Její specializace, akrobacie na laně, může už sama o sobě posloužit jako metafora – být nad věcí, dívat se na svět z jiné perspektivy, cítit vzduch všude kolem sebe a pocit svobody, ale za stálého nebezpečí volného pádu. Sólo Stav však začíná na zemi, kdy performerka prochází stádii plachého objevování prostoru, jako by promlouvalo její prastaré já, které je animální a které je v nás zodpovědné za všechny základní pudy, včetně strachu, pudu sebezáchovy. Prostor je ozářen trojicí světelných věží, jež rozestavěny v trojúhelníku střídavě nasvěcují akci a vytvářejí vizuální efekt, který můžeme připodobnit snad k osvětlení sochy, výtvarného uměleckého díla, jehož části nám kurátor tu ukazuje a tu skrývá.

V části odehrávající se již ve vzduchu slyšíme reprodukovaný autorčin vnitřní dialog. Může to být ale i spor našich hlasů nebo debata s rodinou, artisté asi mají velké zkušenosti s vyvracením obav svých blízkých o to, aby se při práci nezranili. A stojí všechen ten risk za to? Není bezpečnější zůstat při zemi? Když si všimneme, tak nejen akrobatické techniky, ale i jazyk, jakým popisujeme své duševní stavy a přístup k životu jsou metaforami využívajícími přitom doslovný popis pohybu nebo stavu v prostoru: vznášet se v oblacích, nebo stát nohama na zemi? Co je lepší? Neexistuje univerzální odpověď, protože celý náš život se pohybujeme na ose stálo-nestálo to za to a každou situaci a zážitek na ní můžeme s odstupem posunovat sem a tam. Stojí závratná euforie za pád do hlubin? Ano! Vlastně ne. Ale ano. Nebo… Možná… Kdyby člověk nelétal, možná by mu Helios nespálil křídla… Ale zase by nezískal rozhled nad krajinou i oceánem. Kde je pravda? Asi se musíme smířit s tím, že v každé etapě je nakonec někde jinde. A stejné je to i se soubojem jistoty se svobodou.

Jan Jirák se vydal do nitra atomů a po jejich drahách. Po pravdě, obraz reprodukovaný na baletizolu, nad nímž předvádí své ekvilibristicky mistrovské výkony, připomíná z dálky orientální mapu a zdálo se, že jde o cestování mezi kontinenty. Při bližším prozkoumání je zřejmé, že zdánlivá mapa je tvořena stovkami bodů jako pointilistická malba, jenže je zcela abstraktní (autorem je výtvarník Michal Singer). Handstandista se pohybuje od bodu k bodu v nejrůznějších výškách a po drahách, kdy na malé ploše vytváří dojem překonávání velkých vzdáleností. Neopominutelnou složkou je živá hudba Kryštofa Krásy, který umělce doprovází především na perkuse, dotváří atmosféru, určuje dynamiku, podporuje pocity napětí, s nímž diváci očekávají vývoj jevištní akce. Kam vede nitka, která se objevila uprostřed kosmické mapy? Artista objevuje možnosti modifikace prostoru, ze stálek se stávají rekvizity a značky, jimiž lze vytyčit území, prostor nabývá vrchu nad člověkem. Můžeme být jedině zvědavi, kam se tento výzkum molekulární dimenze bude dále posouvat a do jakých vnitřních a vnějších zákoutí nakonec diváky pozve, zda mezi galaxie a souhvězdí nebo do siločar rotujících atomů objevovat tajemství hmoty. A na premiéře uvidíme i výtvarníka přímo na scéně. Inscenace vzniká v režii Elišky Vavříkové.

Artista Jindřich Kopidol vytváří své sólo Erlend, tematizující existencialistickou filosofii, pod režijním vedením Jana Jiráka. Věnuje se otázce cizince uvnitř nás (existencialismus nabízí i další témata, jako je individualismus, svoboda, zodpovědnost) a jako performer zosobňuje člověka osamoceného doslovně. V úvodu a závěru stávající performance má navíc i zakrytou hlavu, aby jeho odtržení od vnější skutečnosti bylo ještě realističtější. Věnuje se balančním technikám a v rozpracované inscenaci využívá jako základního prvku balančního žebříku, ale v alternativní formě dřevěné desky, kterou podepírá dvěma břevny. V určitých situacích evokuje jeho postavení vůči rekvizitě výjev z křížové cesty – snad náhodou, ale významově taková asociace do celku zapadá, protože jako postava je skutečně někým, kdo nese velkou tíhu a musí ji nést sám. Navíc užití rekvizit ze dřeva evokuje profesi tesaře.

Manipulace s dřevěnými rekvizitami performera přivádí na hranici pádu a nebezpečí, které je vtěleným tématem nového cirkusu. Pracuje s žebříkem obratně a vyhýbá se okázalým trikům, ačkoliv techniku ovládá nezpochybnitelně na vysoké úrovni. Pak se trikem na scéně objeví cirkusová houpačka, tedy konstrukce ve tvaru půlměsíce nebo loďky, ideální na cestu po rozbouřených vodách života. Až se zdá, že je jí scéna příliš malá a diváci příliš blízko její pohybující se hmotě. Zde je i výrazný hudební doprovod evokující orientální prostředí a také vytvářející atmosféru nutkavé energie, která žene muže na scéně k akci, možná sám ještě neví k jaké, ale jako by bylo rozhodnuto o její nezbytnosti. Vykonat něco velkého, ať už to bude cokoliv. Čelo a záď loďky se pak propojí provazem a artista pak jako funambulista přechází po vratké cestě, která jej vede od smělého výboje zpět do vnitřního zajetí. Celé vystoupení v každém případě slibuje, že se tvar rozroste do podoby prokomponované divadelní inscenace, už z toho, jak na sebe situace navazují a jak probíhají proměny scény.

Trochu odlehčení
Ačkoliv jsme se teď více věnovali novému cirkusu k zamyšlení, většina představení na festivalu je samozřejmě více zábavní, ať již jsou to celovečerní inscenace nebo komponované programy. Jako každý rok nechyběla také oblíbená Galashow Žonglérského dne. Ta nebyla výlučnou přehlídkou žonglérského umění, ačkoli ani to nemohlo chybět, už z principu, že jde o „žonglérský den“, ale večer byl průřezem různými disciplínami ve výstupech koncipovaných jako humorné skeče i čisté soustředění na vybranou techniku. Programem, který dramaturgicky sestavil Vojta Stolbenko, provázeli Václav Jelínek a Adam Jarchovský, tedy Bratři v tricku, kteří na Letní Letné nemohou chybět ani se svým vlastním repertoárem (například Kabinet žonglérských kuriozit nebo Běžkařská odyssea). Během večera žonglovali jen jednou – a snad opravdu neplánovaně, jinak se věnovali spíše balancování slov než předmětů. Osm zastavení v cirkusovém světě rychle uběhlo.

Maďarské Duo Two Many předvedlo párovou akrobacii okořeněnou floor workem v duetu statného muže a křehké ženy, vyznačujícím se partnerskou jistotou a plynulými přechody, které vytvářely dojem až taneční choreografie. Polské trio Multivisual představilo manipulaci s objektem pojatou lehce v duchu klaunérie, alespoň po stránce komunikace protagonistů, sestávajících ze dvou parťáků a outsidera. Kovové pohyblivé objekty v jejich rukou působily především prostorově výtvarně, v závěrečném zápolení a pospojování krystalické mřížky se manipulace přetavila v boj o svobodný prostor. Pablo Penailillo Soto z Chile se představil jako akrobat na závěsném laně, které se mu stávalo partnerem, ale i objektem, jímž lze manipulovat a v rámci možností prostoru (které tu byly zjevně omezené) s ním rozehrát také hru a objektovou manipulaci.

Dvojice z italského Circo Pacco vsadila na klaunérii spojenou s klasickým žonglováním s kužely, jižanský temperament, nadsázku a 80s look. Diváky snad překvapilo dvoutaktní vozítko neúprosně dýmající na scéně, než se excentričtí sportsmani pustili do předvádění své hlavní disciplíny. Brazilsko-peruánské duo Equilibra využilo LED buugengy, světelné programovatelné objekty připomínající plastické zahnuté rohy. Manipulace s nimi má kouzlo ve vytváření synchronních a osově souměrných obrazců a ornamentů. Dva žongléři z francouzského Cirque Graphique představili koncentrovaná sólová čísla. Alexandre Pich manipulaci s hůlkami podpořenou sound designem, který evokoval svištění větru na Aljašce a předměty v rukou performera naopak synchronně běžící naolejovaný stroj. André Hidalgo představil manipulaci s míčkem, kterou čas od času vídáme také ve variantě se skleněnou koulí, kdy díky řízené rotaci předmětu vzniká iluze, že se v performerových rukou pohybuje sám. A se sólovým výstupem přicestovala také italská akrobatka Marica Marionni, která vystupuje s cyrwheelem, s nímž jako by komunikovala či vytvářela svérázný partnerský tanec.

Část publika pak přecházela, bylo to v pondělí 21. srpna po deváté večer, na noční ohnivou show pod širým nebem. Jeden si až klade otázku, proč to vlastně děláme, když celý den panovala ještě stále třicítková výheň a člověk byl rád, že se nadechne jiného než pouštního vzduchu. Co nás tedy láká jít ještě vstříc plamenům a jiskrám? Snad ta odvěká fascinace z nebezpečí, které je příjemné jen tehdy, když věříme, že není opravdové. Soubory Blackout Paradox a MansterVille své víc jak půlhodinové představení nazvali Recombination, což je narážka na genovou manipulaci. V postavách bylo lze rozpoznat šíleného vědce a jeho výtvory, podobné ovšem svými mechanickými pohyby spíše robotům. Jeho protipólem se stává žena, bytost vnášející do jeho světa klid a snad i lásku, neboť kdo by střílel po světlušce, a navíc živým ohněm? Polopohádkový náznak příběhu je soudržnou a srozumitelnou kostrou pro čísla s hořícími meči a dalšími nástroji a objekty, určenými k manipulaci, které buď hoří nebo srší. Součástí výpravy je velké ohnivé kolo z dílny MansterVille a estetika show je charakteristicky zakořeněná v gotice a steampunku. Publikum mělo dost prostoru pro úžas a ocenění výkonů, někteří rodiče by si však mohli uvědomit, že ohnivá show asi není tou nejlepší divadelní kratochvílí pro malé děti…

Feel the Universe: Triptych of Existence

STAV
Autorka, účinkuje: Alžběta Tichá
Spolupráce s: Cécile da Costa, Ondřej Holba, Evgeniya Kalugina, Thomas Falk, Birgit Haberkamp, Marlène Rubinelli 
Hudba: Jakub Štourač
Světla: Vojta Brtnický 
Kostým: Simona Drábová

IIII. Dimenze (work in progress) 
Autor a účinkuje: Jan Jirák
Režie: Eliška Vavříková
Scéna: Michal Singer & Jan Jirák
Hudba: Kryštof Krása

Erlend – cizinec (work in progress)
Autor a účinkuje: Jindřich Kopidol
Režie: Jan Jirák

Partneři projektu: Galerie BUBEC, Prague Handstand, Cirkuff, CTJ Art Prod., Festival Nultýbod, University Codarts, Divadlo Korzo program Playground, Divadlo KD Mlejn, Cirqueon, Fun Fatale festival a Divadlo X10
Produkce: Mirka Sochorová

Na Letní Letné uvedeno 23. 8. 2023