Letní výročí Rudolfa Firkušného

Zápisník Jindřicha Bálka (60)

Rád připomínám trochu zapomenutá letní výročí, patřilo by sem nedávné 89. výročí narození Ivana Medka nebo blížící se sedmnácté výročí odchodu Svjatoslava Richtera. Nejkulatější je ovšem výročí odchodu Rudolfa Firkušného 19. července roku 1994. Když měl předloni sté výročí narození, uctili ho v Brně velkolepě konferencí a setkáním žáků. A rukavici zvedlo pak Pražské jaro. Ale dovolte pár vzpomínek už teď.Pamatujeme si ho jako hosta přelomového Pražského jara roku 1990, tehdy se vrátil jako noblesní starý pán, který skromně říkal: „Měl jsem to štěstí, že jsem mohl studovat u Janáčka a Martinů.“ A na nás taková věta působila jako z jiného světa. Zapůsobil ale také tím, že když hovořil na rozhlasový mikrofon, měl po čtyřiceti letech strávených v emigraci skvělou češtinu a jeho odpovědi se prakticky nemusely stříhat. „Janáček neměl rád zázračné děti,“ vzpomínal mimo jiné – a z dnešního pohledu je pozoruhodné, že svérázné pedagogické metody tohoto nezkrotného skladatele malé dítě nezkazily a neodradily. A musíme dodat, že Janáček ho učil především hudební teorii, klavírní základy získal u Růženy Kurzové, manželky tehdy nejvýznamnějšího klavírního pedagoga Viléma Kurze. Doplňme, že Firkušný potkal Janáčka jako pětileté dítě v roce 1917 a jeho nadání bylo tak jednoznačné, že se mohl věnovat hudbě i v chudých poměrech rodiny v Brně, kam se matka přestěhovala z rodných Napajedel. První veřejný recitál hrál Firkušný jako osmiletý a v jedenácti poprvé účinkoval s Českou filharmonií v Mozartově klavírním koncertu. Jako patnáctiletý hrál prezidentu Masarykovi, který mu poskytl velkorysé stipendium, takže mohl dál studovat. Moudré bylo i to, že kromě mistrovské třídy konzervatoře v Brně u profesora Viléma Kurze, absolvoval také gymnázium.Nicméně díky Masarykovu stipendiu mohl Firkušný studovat posléze v Paříži u Alfreda Cortota a v Berlíně u Artura Schnabela – tedy u dvou největších osobností klavírní Evropy. Když v roce 1931 ukončil mistrovskou třídu Pražské konzervatoře, znala ho z koncertních pódií celá Evropa. Už druhou světovou válku strávil v emigraci, nejprve v Paříži a pak ve Spojených státech. Triumfálně se vrátil první Pražské jaro v roce 1946 a s Rafaelem Kubelíkem tu provedl Dvořákův klavírní koncert, který už před válkou nově uvedl na koncertní pódia. Existuje nahrávka, kterou ovšem kazí nízká technická kvalita a nepříliš přesvědčivý výkon orchestru.Po roce 1948, stejně jako Rafael Kubelík, musel zvolit emigraci – a i proto toho o jeho kariéře víme méně, než by si význam jeho osobnosti zasloužil. Obraz si můžeme udělat částečně prostřednictvím nahrávek. Když bych měl vybírat z komorní hudby, doporučil bych k poslechu Jarní sonátu pro klavír a housle č. 5 F dur op. 24 Ludwiga van Beethovena. V podání houslisty Nathana Milsteina. Snímek je z katalogu firmy EMI a vznikl v roce 1958 v New Yorku. Nahrávka překvapí rychlým tempem, ve kterém houslista vyhraje každý detail a noblesní klavírista ani na okamžik nezaváhá.Velmi často hrál Rudolf Firkušný s violoncellisty Pierrem Fournierem a Gregorem Piatigorskim. Ten první má také významnou vazbu na první poválečné ročníky Pražského jara, kde se nadchl pro Talichův Český komorní orchestr. Tento francouzský violoncellista, který žil v letech 1906 až 1986, je pro svůj zpěvný tón a mužný projev pokládán za rytíře violoncella. S Rudolfem Firkušným nahrál Brahmsovy violoncellové sonáty. Nahrávka firmy Deutsche Grammophone je z roku 1965 a natočena byla v Berlíně.Pak je tu samozřejmě klasický snímek: Dvořákův Kvintet op. 81 A dur, s kvartetem nesoucím název školy, kde Firkušný vyučoval, Juilliard School of Music. A se smyčcovým kvartetem, které nese jméno slavné instituce, natočil jeden z klasických snímků Dvořákových komorních skladeb. Tedy oba dva klavírní kvartety, druhý kvintet a Bagately. Snímek vznikl v roce 1977 pro firmu Sony a vychází i v reedicích velkých nahrávek dvacátého století. Firkušného komorní diskografii uzavírá Mozart a snímek, který vznikl v Praze roku 1992 společně s Panochovým kvartetem a byl začátkem plánovaného mozartovského kompletu. Podařilo se ale natočit jenom Klavírní kvartet g moll, který vydal Supraphon jako vzpomínkovou desku. Booklet obsahuje i krásnou vzpomínku členů  Panochova kvarteta, která připomíná atmosféru počátku devadesátých let minulého století.Setkání s Firkušným jako koncertním sólistou jsou na CD snad ještě vzácnější, kromě klasické desky od Sony nebo od Deutsche Grammophon s klavírním dílem Leoše Janáčka. Lze ale sáhnout po dvou discích, které dodatečně zachycují Firkušného recitál na festivalu v Salcburku v roce 1957 a na koncertě v Londýně roku 1969. Ten první vydala v roce 2004 firma Orfeo jako součást obsáhlé festivalové kroniky, ten druhý vyšel v řadě legendárních snímků rozhlasu BBC. Běžně dostupných Firkušného snímků se světovým repertoárem je tak málo, že můžeme děkovat oběma institucím za dost unikátní příležitost poznat umění tohoto velkého českého klavíristy. Lze tam slyšet zřejmě salcburskou premiéru Janáčkovy klavírní sonáty 1. X. 1905. I díky atmosféře živého provedení je to velmi dramatické a do jednoho oblouku vystavěné provedení. A recenze koncertu byly velmi příznivé. Připomeňme, že Firkušný byl opakovaným hostem tohoto festivalu.Na ročníku 1957 hrál nejprve jako sólista Dvořákův Klavírní koncert g moll s Berlínskou filharmonií pod taktovkou Rafaela Kubelíka – a pár dnů poté přednesl i recitál, zahrnující vedle Janáčka ještě Musorgského Kartinky, ale také Chopinovu Třetí sonátu a jednu z Haydnových sonát. Takže lze poznat mnohé důležité rysy Firkušného interpretačního slohu. V Chopinově Třetí sonátě například velmi lehký kultivovaný úhoz, kterým ovšem dosáhne nanejvýš romantického výrazu. Velmi zajímavá je třetí pomalá věta Sonáty h moll, kde klavírista vytvoří velké napětí a atmosféru – a velmi originálně pracuje s pauzami – některé fráze téměř rozkouskuje nebo rozdělí – a přesto mu skladba drží pohromadě.A když se pak z romantismu přesuneme do klasicismu, zažijeme krásné překvapení. Firkušného noblesní a oduševnělý přístup totiž velmi sluší právě autorům vídeňského klasicismu – jak Haydnovi, tak Schubertovi. Firkušný byl neobyčejně jemný a ušlechtilý člověk a z jeho hry to nějakým způsobem promlouvá. Klavírní sonáty Josepha Haydna se na recitálech klavíristů objevují relativně málo a je to škoda. Haydn by právě v tomto žánru zasloužil stejnou pozornost jako Mozart – díky nápaditosti, jemnému humoru i velmi čisté kompoziční práci. Není náhoda, že Haydn byl velkým oblíbencem Svjatoslava Richtera nebo Alfréda Brendela. A také Firkušného provedení je stylové, duchaplné a velmi živé. Na zmíněném CD, které vydala BBC, je koncert z Queen Elisabeth Hall 4. ledna roku 1969, kde Firkušný hraje právě Haydna a Schuberta. Na někdejším recitálu v Londýně hrál i Klavírní sonátu B dur Franze Schuberta. V této skladbě se zajímavě potkává formálně čistý klasicismus a charakteristický křehký romantismus. U Schuberta tu navíc vystupuje do popředí cit pro melodii a zpěvnost, kterou dovedl Firkušný podpořit. Oproti Richterovi nebo jiným velkým romantikům ovšem Firkušný zachovává klasický řád a volí nápadně rychlejší tempo, takže řada pasáží vyznívá velmi brilantně… Umění hrát vtipně, jemně a oduševněle autory vídeňského klasicismu je pro tohoto českého klavíristu hodně typické a někoho to může až překvapovat u autora životně spojeného s Janáčkem a Martinů. I ti, kteří se nemohou zrovna počítat mezi pamětníky, musí nostalgicky vzpomínat na doby, kdy české umění ve světě reprezentoval Rudolf Firkušný.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu – Vltava
Foto Pražské jaro, archiv