Liberec: Panna orleánská žije!

  1. 1
  2. 2
Skladatel Petr Iljič Čajkovskij bezpochyby toužil po světovém uznání. Po Puškinově předloze k libretu Evžena Oněgina se nadchl pro drama Friedricha Schillera Panna orleánská a sám si je přepracoval do libreta. Upravil pouze zakončení Schillerovy hry – nenechal Johanku zahynout v bitvě, ale upálit. Historická pravda mu byla přednější.
Petr Iljič Čajkovskij – portrét od N. D. Kuznetsova – 1893 (zdroj commons.wikimedia.org)

Jana z Arku je jednou nejinspirativnějších historických postav, jež vůbec známe. Patnáctiletá pasačka, která zachránila Francii ve stoleté válce s Angličany, korunovala francouzského krále Karla VII. a byla ve svých devatenácti odsouzena k upálení, je fascinující postavou dějin. Existuje bezpočet zpracování jejího osudu a není pochyb o tom, že další budou následovat. Od Johančiny smrti v roce 1431 muselo uplynout skoro pět set let do doby, kdy byla roku 1920 prohlášena za svatou…

Petr Iljič Čajkovskij ocenil na Schillerově dramatu hloubku psychologického ponoru do Johančiny duše a ve své opeře ji hudebně ještě obohatil. Právě z tohoto úhlu pohledu, naprosto věrni skladatelovu tvůrčímu záměru, rozevřeli liberečtí inscenátoři partituru díla, aby ji zpřístupnili nám, současným divákům. Plzeňská inscenace před osmi lety zvolila běžný nedynamický pohled s důrazem na pěveckou složku, s historizujícími kostýmy a s tradicionalistickým přístupem k hudební složce opery. Představili nám Čajkovského Pannu orleánskou jako operu málo dramatickou a značně rozvláčnou. Uvažovali o věrnosti skladateli ortodoxně, snažili se, aby mu ublížili co nejméně, a takto pojaté dílo se jim odvděčilo tím, že odhalilo své slabiny. V této inscenaci bylo zestárlé až k době, kdy skladatel žil, odpovídalo tedy vkusu diváka devatenáctého století. Kdybychom při inscenování postupovali stále jen v tomto úzce vymezeném „ortodoxním“ koridoru, brzy bychom operu nemohli vystát pro její konzervativnost a stále se opakující „rasovou čistotu“ inscenační (ne)invence.

Liberečtí tvůrci pohlédli Johance do očí přímo a zamířili k podstatě tématu. Scénograf Michal Syrový navrhl šedavou shakespearovskou patrovou scénu, opatřenou několikerými nepříliš výraznými dveřními otvory, horní patro podle potřeby kryl masivní panel zavěšený na tahu. Pro krále vytvořil scénograf malé pojízdné pódium s křeslem potaženým látkou v královské modři. Kostýmy Tomáše Kypty jsou ve škále od světle šedé (Johanka) po černou se stopou kontrastní bílé. Výtvarné efekty záměrně potlačeny, svícení dramatizováno „průvany“ ze šál.

V centru dění Johanka – vznosná štíhlá postava mladé ženy, jejíž vnitřní žár narušuje navyklé pohodlí diváků. První velká role mezzosopranistky Alžběty Vomáčkové, na Pražské konzervatoři žákyně profesorky Brigity Šulcové, teď studentky HAMU. Její Johanka je úhelným kamenem inscenace, její duševní hnutí sledují diváci téměř bez dechu. Ona totiž je Johanka – žije její postavu na jevišti. Žije, zápasí, tančí ve své šedé přiléhavé kytlici, v divném kabátě a v hrubých botách, zvládá pěvecké výšiny této obtížné role na obdivuhodné úrovni. Výsledkem je produkt opravdového operního herectví, jednolitá bezešvá sugestivní postava. Není sama. Postava vedle postavy je tu vycizelována ve své jinakosti, vztahy mezi nimi jsou vymodelovány přesně a ostře, kontrastně. Dohromady tvoří širokoúhlou fresku ze života, ze života nás všech. Vtaženi do dění na jevišti i pod ním uvažujeme spolu s Johankou jak dál, co musíme udělat, za jakou cenu si prosadíme své, provázejí nás úvahy o vztahu k rodičům, zde konkrétně k otci, o odpovědnosti k lidstvu, ke svému okolí, ale také k sobě samotnému. Nakolik jsme se vyzuli z dětských střevíčků a do jaké míry se nám to vůbec nepodařilo, co je naším posláním a čemu se nesmíme zpronevěřit, abychom neztratili sami sebe.

Petr Iljič Čajkovskij: Panna orleánská – Alžběta Vomáčková (Johanka z Arku) a sbor – DFXŠ Liberec 2017 (zdroj DFXŠ Liberec / foto Roman Dobeš)

Začátek, předehra. Johanka osamělá, nemůže se dobýt do žádných dveří, všechny jsou pro ni zavřené. Johanka patnáctiletá ve chvíli, kdy jí otec našel ženicha, který ji má chránit. Odmítá ho, otec jí hrozí peklem, ženich Raimond má pro ni pochopení. Francie hoří, sbor v roli chóru nese žhnoucí větve, jejichž postavení v inscenaci je klíčové. Jsou stálou připomínkou nebezpečí, osudu, neodvratné budoucnosti, která Johanku čeká. (Typický prvek inscenací Lindy Keprtové – ústřední symbol, rekvizita i součást scénografie.) Johanka odchází zachránit Francii – vstupuje do jedněch z dveří, v nichž na ni čekají ti, s nimiž se ve svém životě setkala či ještě setká, je provázena nebeskými hlasy, které se k ní snášejí shůry. Johanka, která se v úvodní scéně projeví jako věštkyně, plní svůj úkol, osvobodí Orléans, stává se slavnou a je oslavována jako svatá, byť si její okolí neodpustí zkoušku její čistoty. Nemění se. Stále stejná kytlice, týž šedý kabát pánského, ba až vojenského střihu s nápadně velkými klopami. A přece – když byla pasačkou, sahal jí jenom tak po pás. S přibývajícími vítězstvími se nápadně prodlužuje. Ve chvíli, kdy bojuje s nepřítelem, Burgunďanem Lionelem, táhne plášť za sebou jako dlouhou vlečku, jako závaží, jehož chce použít i jako smrtící zbraně. Ale v tu chvíli ztrácí sílu, podléhá citu, „obyčejné“ lidské lásce, ztrácí svou čistotu a je zranitelná, stala se „jenom“ člověkem. Její vlastní otec ji chce „zachránit“ a nařkne ji, že je spolčena s ďáblem. A ona se neumí, nemůže bránit, protože ji trápí svědomí. Podléhá otcově hierarchii hodnot.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Čajkovskij: Panna orleánská (DFXŠ Liberec 2017)

[Total: 60    Average: 3.8/5]

Související články


Reakcí (8) “Liberec: Panna orleánská žije!

  1. Entusiasmus recenzentky vůbec nesdílím. Po pěvecké a hudební stránce to bylo poměrně vydařené, ale režijní koncepce paní Keprtové pro mě zůstává totální záhadou a vůbec nechápu, co tím chtěl vlastně básník říct. Proč tam byly ty dveře? Proč na francouzském dvoře hráli ruskou ruletu? Proč zpívaný text mnohdy moc neodpovídal tomu, co se odehrávalo na jevišti? Např. když je Lionel zabit, divák by to na scéně nepoznal, pokud nerozumí rusky nebo si to nepřečte z titulků. Jak pak může recenzentka tvrdit, že ji to vtáhlo. Mě to nechalo zcela chladným…

  2. Já se spíš přikláním k poznámce HonzyB, i když, pokud byla paní Janáčková inscenací tak nadšena, má na to právo. Všechny ty poznámky předešlého komentáře sdílím, mohl bych přidat ještě řadu dalších, ale tím nechci unavovat čtenáře. Je to způsob divadla, který je mi dost vzdálený, postavy na jevišti nehrají spolu, ale vedle sebe, bez kontaktu. Mám rád, když režisér má rukopis, když poznám jeho práci. Zde se obávám, že se jedná o stále stejnou a opakující se šablonu. V Liberci bývalo na premiérách vyprodané divadlo, o premiéře Panny orleánské bylo volných míst víc, než dost. Že by divákům začalo vadit, že inscenacím chybí pestrost? Ale to je ostatně každého věc, nikdo, ani paní Janáčková, ani HonzaB, ani já – nikdo nemáme absolutní pravdu. Jeďte se do Liberce podívat a udělejte si každý svůj názor. Uslyšíte operu, která se hraje jen výjimečně a jejíž hudba, ale i příběh, jsou životné (i bez aktualizace). A potěšitelné je, že po hudební stránce na operu v Liberci mají. Alžběta Vomáčková má charisma a roli krásně zvládá (během představení byla stále lepší a lepší, snad ta role není pro ni předčasná a neublíží jí – je napsaná pro zralou zpěvačku), vynikající byl opět pan Kotlár, radostně konstatuji, jak pan Růžička zraje, v sólech vlastně nebylo špatného výkonu. A vynikající byl sbor, který v poslední době výrazně kvalitativně poskočil směrem nahoru! To je také radostné zjištění! Závěrem bych ještě připojil i pozitivní hodnocení liberecké dramaturgie, která vyváženě buduje repertoár a vedle nezbytných kusů (Rigoletto) uvádí i českou klasiku (Její pastorkyňa, Eva, Dvě vdovy), vedle Panny orleánské vyzdvihuji dramaturgicky Massenetovu Thais a i pohled do budoucna ukazuje, že v Liberci o dramaturgii přemýšlí. Já osobně liberecké opeře fandím a jezdím tam rád.

      1. Vážený pane dirigente,
        já jsme ve svém komentáři nechtěl rozebírat dramaturgii českých a moravských operních scén. Máte pravdu, že i Plzeň v této sezóně ohlásila zajímavé a málo hrané tituly, Thomasova Hamleta, světovou premiéru opery Jakub Jan Ryba, Nevěstu messinskou a Monteverdiho Orfea, ale zajímavé tituly pak najdeme i v jiných divadlech, např. Ostrava bude hrát Šostakovičovu Lady Macbeth Mcenského Újezdu, Olomouc Ernaniho, Národní divadlo v Praze Billy Budda a tak by se mohlo pokračovat (viz webové stránky jednotlivých divadel). Asi by bylo zajímavé rozebrat, co naše divadla v 21. století hrají a co ignorují, ale to není na takovou poznámku, ale spíš na odbornou analýzu.

  3. Pana dirigente, kdybych se ve svém komentáři vyjadřoval čistě k dramaturgii Vaší opery, též bych asi volil poměrně superlativy. Progresivita a nápaditost se Vám v tomto směru opravdu nedá upřít. Doufám, že někdy přijdete i s nějakou méně známou českou operou, jako tomu bylo u Foersterovy Evy. Co takhle Hedy od Fibicha? Nebyla by to pěkná výzva?

  4. …kdyby byly názory na inscenaci jednoznačné, bylo by něco špatně. Kritické hlasy o neporozumění režii, stojící v takovém kontrastu s jejím nadšeným přijetím, dle mého názoru jen podtrhují jedinečnost inscenace, nehledě na to, že paní recenzentka nám v textu předkládá i zevrubný výklad „proč“takto soudí, což u kritických hlasů zde postrádám. (Konstatování, že „postavy nehrají spolu, ale vedle sebe“ zní sice jako závažný argument, ale poněkud šustí divadelními archivy – to by musela z jevišť zmizet veškerá alegoričnost). Mimochodem, je velmi potěšitelná jednota v konstatování o výborném hudebním nastudování a pěveckých výkonech.
    K jízlivé poznámce o nezaplněném premiérovém hledišti asi tolik: Pominu-li, že to mnohdy nesouvisí se samotnou inscenací, ale prostě s různými jinými okolnostmi kulturní nabídky, nutno konstatovat, že je to jistá daň za práci s publikem, kterému je potřeba předávat nové impulzy – nebo jak se trochu nešťastně říká vychovávat si jej. Raději oželet pár diváků, kteří něco neskousnou, než se zakonzervovat, aby nebylo v příští generaci v Liberci komu hrát. Mimochodem, buďme si jisti, že ti co chyběli v premiérovém hledišti (a že jich zas tak moc nebylo), se objeví na reprízách a opakovaně.

    1. Myslím, že ty kritické připomínky jsou též odůvodněné. Paní Keprtová má samozřejmě svůj režijní rukopis, žel její pojetí je v zásadě ve všech inscenacích stejné. A Ctirad to vystihl naprosto skvěle. Prostě ta vzájemná interakce mezi jednotlivými postavy je velmi omezená a to mi vadilo. A taky mi vadí, když ten režijní záměr není moc srozumitelný a člověk se musí dohadovat „co tím chtěl vlastně básník říct“. To neustálé otevírání dveří mělo jako znamenat co? Ta ruská ruleta ve francouzském prostředí bylo jako proč? Dost mě tyhle experimenty rušily. Rušily můj prožitek z jinak výborné Čajkovského hudby. Z tohoto pohledu samozřejmě zaslouží Liberecká opera pochvalu, protože zase jednou ukázala, že méně uváděná opera nemusí být automaticky horší než ta co se uvádí často. O co je Panna Orleánská třeba horší než Piková dáma? Nevím, zda bych dokázal na tuto otázku nějak jasně odpovědět. Spíš musím pokrčit rameny a konstatovat, že život v tomto směru nebyl, není a nebude nikdy spravedlivý.

  5. Po porovnání již poměrně velkého množství recenzí paní Janáčkové s vlastní zkušeností s danými inscenacemi jsem již bohužel ztratil jakékoliv iluze o objektivnosti paní recenzentky. Její hodnocení představení liberecké, brněnské nebo ostravské opery jsou buď jednoznačnými chvalozpěvy, nebo je k nim alespoň značně shovívavá. Pokud jde o režie paní Keprtové, tak recenze paní Janáčkové vypadají spíše jako placený marketing. Na druhou stranu pražská nebo plzeňská opera se paní recenzentce nezavděčí nikdy. Je smutné, pokud při hodnocení práce druhých převažují osobní či jiné preference před objektivním kritickým zhodnocením.

Napsat komentář