Liberec: Panna orleánská žije!

  1. 1
  2. 2
Skladatel Petr Iljič Čajkovskij bezpochyby toužil po světovém uznání. Po Puškinově předloze k libretu Evžena Oněgina se nadchl pro drama Friedricha Schillera Panna orleánská a sám si je přepracoval do libreta. Upravil pouze zakončení Schillerovy hry – nenechal Johanku zahynout v bitvě, ale upálit. Historická pravda mu byla přednější.
Petr Iljič Čajkovskij – portrét od N. D. Kuznetsova – 1893 (zdroj commons.wikimedia.org)

Jana z Arku je jednou nejinspirativnějších historických postav, jež vůbec známe. Patnáctiletá pasačka, která zachránila Francii ve stoleté válce s Angličany, korunovala francouzského krále Karla VII. a byla ve svých devatenácti odsouzena k upálení, je fascinující postavou dějin. Existuje bezpočet zpracování jejího osudu a není pochyb o tom, že další budou následovat. Od Johančiny smrti v roce 1431 muselo uplynout skoro pět set let do doby, kdy byla roku 1920 prohlášena za svatou…

Petr Iljič Čajkovskij ocenil na Schillerově dramatu hloubku psychologického ponoru do Johančiny duše a ve své opeře ji hudebně ještě obohatil. Právě z tohoto úhlu pohledu, naprosto věrni skladatelovu tvůrčímu záměru, rozevřeli liberečtí inscenátoři partituru díla, aby ji zpřístupnili nám, současným divákům. Plzeňská inscenace před osmi lety zvolila běžný nedynamický pohled s důrazem na pěveckou složku, s historizujícími kostýmy a s tradicionalistickým přístupem k hudební složce opery. Představili nám Čajkovského Pannu orleánskou jako operu málo dramatickou a značně rozvláčnou. Uvažovali o věrnosti skladateli ortodoxně, snažili se, aby mu ublížili co nejméně, a takto pojaté dílo se jim odvděčilo tím, že odhalilo své slabiny. V této inscenaci bylo zestárlé až k době, kdy skladatel žil, odpovídalo tedy vkusu diváka devatenáctého století. Kdybychom při inscenování postupovali stále jen v tomto úzce vymezeném „ortodoxním“ koridoru, brzy bychom operu nemohli vystát pro její konzervativnost a stále se opakující „rasovou čistotu“ inscenační (ne)invence.

Liberečtí tvůrci pohlédli Johance do očí přímo a zamířili k podstatě tématu. Scénograf Michal Syrový navrhl šedavou shakespearovskou patrovou scénu, opatřenou několikerými nepříliš výraznými dveřními otvory, horní patro podle potřeby kryl masivní panel zavěšený na tahu. Pro krále vytvořil scénograf malé pojízdné pódium s křeslem potaženým látkou v královské modři. Kostýmy Tomáše Kypty jsou ve škále od světle šedé (Johanka) po černou se stopou kontrastní bílé. Výtvarné efekty záměrně potlačeny, svícení dramatizováno „průvany“ ze šál.

V centru dění Johanka – vznosná štíhlá postava mladé ženy, jejíž vnitřní žár narušuje navyklé pohodlí diváků. První velká role mezzosopranistky Alžběty Vomáčkové, na Pražské konzervatoři žákyně profesorky Brigity Šulcové, teď studentky HAMU. Její Johanka je úhelným kamenem inscenace, její duševní hnutí sledují diváci téměř bez dechu. Ona totiž je Johanka – žije její postavu na jevišti. Žije, zápasí, tančí ve své šedé přiléhavé kytlici, v divném kabátě a v hrubých botách, zvládá pěvecké výšiny této obtížné role na obdivuhodné úrovni. Výsledkem je produkt opravdového operního herectví, jednolitá bezešvá sugestivní postava. Není sama. Postava vedle postavy je tu vycizelována ve své jinakosti, vztahy mezi nimi jsou vymodelovány přesně a ostře, kontrastně. Dohromady tvoří širokoúhlou fresku ze života, ze života nás všech. Vtaženi do dění na jevišti i pod ním uvažujeme spolu s Johankou jak dál, co musíme udělat, za jakou cenu si prosadíme své, provázejí nás úvahy o vztahu k rodičům, zde konkrétně k otci, o odpovědnosti k lidstvu, ke svému okolí, ale také k sobě samotnému. Nakolik jsme se vyzuli z dětských střevíčků a do jaké míry se nám to vůbec nepodařilo, co je naším posláním a čemu se nesmíme zpronevěřit, abychom neztratili sami sebe.

Petr Iljič Čajkovskij: Panna orleánská – Alžběta Vomáčková (Johanka z Arku) a sbor – DFXŠ Liberec 2017 (zdroj DFXŠ Liberec / foto Roman Dobeš)

Začátek, předehra. Johanka osamělá, nemůže se dobýt do žádných dveří, všechny jsou pro ni zavřené. Johanka patnáctiletá ve chvíli, kdy jí otec našel ženicha, který ji má chránit. Odmítá ho, otec jí hrozí peklem, ženich Raimond má pro ni pochopení. Francie hoří, sbor v roli chóru nese žhnoucí větve, jejichž postavení v inscenaci je klíčové. Jsou stálou připomínkou nebezpečí, osudu, neodvratné budoucnosti, která Johanku čeká. (Typický prvek inscenací Lindy Keprtové – ústřední symbol, rekvizita i součást scénografie.) Johanka odchází zachránit Francii – vstupuje do jedněch z dveří, v nichž na ni čekají ti, s nimiž se ve svém životě setkala či ještě setká, je provázena nebeskými hlasy, které se k ní snášejí shůry. Johanka, která se v úvodní scéně projeví jako věštkyně, plní svůj úkol, osvobodí Orléans, stává se slavnou a je oslavována jako svatá, byť si její okolí neodpustí zkoušku její čistoty. Nemění se. Stále stejná kytlice, týž šedý kabát pánského, ba až vojenského střihu s nápadně velkými klopami. A přece – když byla pasačkou, sahal jí jenom tak po pás. S přibývajícími vítězstvími se nápadně prodlužuje. Ve chvíli, kdy bojuje s nepřítelem, Burgunďanem Lionelem, táhne plášť za sebou jako dlouhou vlečku, jako závaží, jehož chce použít i jako smrtící zbraně. Ale v tu chvíli ztrácí sílu, podléhá citu, „obyčejné“ lidské lásce, ztrácí svou čistotu a je zranitelná, stala se „jenom“ člověkem. Její vlastní otec ji chce „zachránit“ a nařkne ji, že je spolčena s ďáblem. A ona se neumí, nemůže bránit, protože ji trápí svědomí. Podléhá otcově hierarchii hodnot.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Čajkovskij: Panna orleánská (DFXŠ Liberec 2017)

[yasr_visitor_votes postid="269654" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
9 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments