Parsifal v Hamburku

Čtenáři Opery Plus blogují

V rámci našich cest za operou jsme měli v sobotu 30. září možnost zhlédnout nastudování Parsifala v Hamburku. Rozporuplnost hodnocení režisérova díla (i když pro nás to byla první zkušenost) je jistě na místě, u milovníků klasických zpracování asi nebude mít naději na úspěch, podíváme-li se však na představení bez těchto předsudků, byli jsme svědky bezchybné a komplexní kompozice, jejíž každá jedna součást plně navazovala na druhou a propojovala všechny prvky do velkého uměleckého díla. Slovy klasika: „Nemáme věru co představení vytknout.“

Richard Wagner: Parsifal – Staatsoper Hamburk 2017 (zdroj staatsoper-hamburg.de / foto @ Hans Jörg Michel)

Přestože šlo o čirou abstrakci, výprava měla ucelený styl připomínající moderní komiks či animované televizní seriály pro dospělé, působila však velmi bohatě, využívajíc naplno zednářskou symboliku, na niž odkazovalo hlavně mnoho doplňků v rukou jednotlivých členů sboru, a velmi dobře využitá světla, nápaditě doplněná projekční technikou. Jako příklad lze zmínit letící kopí vizualizované pouze pohybujícím se kuželem ostrého bílého světla dopadajícího na jednu z příček nepravidelné mříže spuštěné v prostoru jeviště. Kopí se vzápětí obarvilo krví, opět pouze přidáním červeného světla v části světelného kužele. Mnoha režijním nápadům napomáhala jemná průhledná tkanina oddělující jeviště od diváků a sloužící jako velká projekční plocha. Ta byla na druhou stranu asi jediným trochu rušivým momentem celého představení – zmatňující scéna v některých méně osvětlených okamžicích. Jinak ale hra světel a stínů nenechala diváka vydechnout. Zejména ve druhé části představení, kdy je Parsifal podrobován veškerým myslitelným svodům, působila světla jako jeden velký lunapark. Nelze vynechat také naprosto originální líčení a kostýmy jednotlivých figur. Bílé líčení asi nejvíce přispělo ke komiksovosti výpravy, neboť zcela zahalovalo skutečné obličeje pěvců, obličejům pak dominovaly velké, černě orýsované, kruhovité oči, asymetricky rozmístěné po obličejích a pitvořící tak po celou dobu tváře postav podobně jako například masky v japonském divadle nó. Stejně tak budily pozornost kostýmy absurdních tvarů jako například Klingsorova kravata zakrývající téměř celou jeho postavu a podobně.

Operní svatostánky ale samozřejmě objíždíme hlavně kvůli hudbě, tedy co v tomto ohledu? Odpovědět by stačilo jediným slovem – excelentní. Dirigent a hudební ředitel Opery Kent Nagano nenechal hudebníky vydechnout. Dlouhé pomalé pasáže držel skutečně „na hraně“ hratelnosti, svižné části pak velmi dynamické, plné energie a napětí, dlouho držená pianissima na hranici slyšitelnosti, velká gradující finále, přecházející z obtížně sehratelných disharmonických pasáží do mocných harmonických fortissim, pronikající až do morku kostí. Bezchybné nástroje ve všech sekcích, snad jediné, téměř neslyšitelné, zaváhání žesťů za celých pět hodin, jinak virtuózní výkony. Vyzdvihnout je třeba hlavně kontrabasy a tympány, které mají v tomto díle obrovskou možnost vyniknout a zde se jim to nesmírně podařilo.

K mimořádnému vyvážení zpěvu a hudby asi hodně přispěla skvělá akustika sálu, ale nelze nezmínit, že ani v jediném okamžiku se hlasy pěvců neztratily za zvukem orchestru, což často ruší v jiných operních domech. Dokonce i sbory za scénou byly slyšet naprosto čistě a výborně se s orchestrem doplňovaly.

Vynikající výkon rytíře Guernemaze a jeho něžného basu v prvním jednání v podání Kwangchula Youna jen předznamenal kvalitu hlavních hlasů. Neuvěřitelná mezzosopranistka Claudia Mahnke jako Kudrun (které musel mimochodem těžký kostým ještě nepřiměřeně ztěžovat každý výkon) bořila svým hlasem sál a tenor Andreas Schager jako Parsifal pak i ty nejlepší zcela zastínil svým mimořádným a nadlidským hlasem a jeho výdrží. Mohutná „brava!“ oběma během závěrečného potlesku ostatně nenechala nikoho na pochybách, kdo byli vládci tohoto představení. Kéž by naše operní scény měly dostatek prostředků na zaplacení takových hlasů pro každé představení. I další sólisté v rolích Klingsora, Titurela a Amorfase se nenechali zahanbit a předvedli silné výkony. Stejně tak i sbor. Za zmínku určitě stojí i vedlejší role Parsifalových svůdkyň ve druhém jednání. Vybaveny nadsazeně obscénními kostýmy – trikoty v tělových barvách – doplněnými ňadry velikosti basketbalových míčů a erotickým prádlem (což nejspíše u některých diváků mohlo vzbudit rozpaky, ale plně to korespondovalo s celým konceptem díla a situace) disponovaly vynikajícími hlasy, a to zejména mohutnější sopranistka a drobný alt (jména bohužel neznáme, asi jediným rozlišením byly docela nakrátko střižené vlasy), které by mohly bez obav zpívat jakékoli hlavní role na našich operních scénách. Nikdy nepochopím hlasovou výdrž wagnerovských pěvců a toto představení je typickým příkladem. Při představě, že všichni sólisté jsou schopni s odstupem jen pár dnů takové výkony opakovat, běhá mráz po zádech a ještě více se umocňuje dojem jejich nadlidskosti.

Pět hodin představení uběhlo jako voda a nám nezbývá než nechat ještě několik dní vibrovat tělo alespoň hudební vzpomínkou, než zase vyrazíme na jinou „štaci“.

I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: infoperaplus.cz

Napsat komentář