Liberecká Dcera pluku – operní mission impossible

Gaetano Donizetti (1797–1848), jeden z trojlístku italských mistrů vrcholného belcanta vedle Gioachina Rossiniho a Vincenza Belliniho, se u nás stejně jako v operních divadlech po celém světě prosadil především Nápojem lásky. Z té přehršle oper, které za svůj relativně krátký život napsal – a je jich na sedm desítek – naše divadla také často sahají po vděčné komedii Don Pasquale. Mají-li zdatnou koloraturní sopranistku, troufnou si na Luccii z Lammermooru, občas se objeví operní satira Poprask v opeře. Raritou bylo brněnské uvedení opery Maria di Rohan v roce 2008 a zcela mimořádná byla série tří Donizettiho takzvaně tudorovských oper Anna Bolena, Maria Stuarda a Roberto Devreux, kterou se zaskvěla v letech 2013 až 2015 ostravská opera – dramaturgicky, i díky výkonům sopranistky Jany Šrejmy Kačírkové v rolích všech tří královen a mezzosopranistky Michaely Kapustové coby jejich sokyň.

Na Dceru pluku si u nás dosud trouflo v roce 1843 pražské Stögerovo divadlo a pak už jen v roce 1960 opavské – a nyní liberecké. Diváci přenosů z Metropolitní opery do kin znají Dceru pluku ze dvou uvedení – s mistry belcanta Natalií Dessay a Juanem Diego Flórezem v roce 2008 a pak ještě v roce 2019 s Pretty Yende a Javierem Camarenou v rolích Marie a Tonia.

Donizetti psal Dceru pluku pro pařížskou Komickou operu, kde měla v roce 1840 úspěšnou premiéru, v typicky francouzském žánru opéra-comique, pro který je charakteristické střídání hudebních čísel s mluvenými dialogy. Podařilo se mu vtipně propojit francouzskou konverzační komedii se zpěvným italským belcantem a těžil z kontrastu drsného života vojenského regimentu a elegantního světa uhlazené zámecké šlechty. Děj se v originálu odehrává za napoleonských válek na počátku 19. století ve švýcarských Tyrolech, kam je dislokován francouzský pluk granátníků. Mezi vojáky žije titulní dcera pluku, markytánka Marie, nalezenec, kterou pluk vychoval v čele seržantem Sulpicem. Jenže se ukáže, že Marie je odloženou nemanželskou dcerou urozené markýzy, která se nejprve vydává za její tetu, a jako šlechtična měla by se vzdát svého milovaného tyrolského venkovana Tonia, který se kvůli ní nechal naverbovat k pluku. Opera samozřejmě končí šťastně – sňatkem Marie a Tonia.

Režisérovi Tomáši Studenému se však napoleonské války a regiment francouzských granátníků zdály příliš odtažité a nechal se inspirovat tím, že z Liberce pocházela dvacítka legionářů, z nichž někteří sloužili ve Francii v 21. střeleckém pluku. Děj tak přesunul o více než století kupředu – na sklonek první světové války, do období vyjednávání a pak i vzniku samostatného Československa. Mluvené dialogy v českém překladu Martina Buchty upravil a do děje zapojil i prezidenta Masaryka, který české legionáře vyšle, dokonce vzducholodí, na cimrmanovsky tajnou mission impossible – s cílem zlikvidovat německého císaře Viléma!

Vzducholoď ale nad Alpami ztroskotá (její vrak trčí, či spíše překáží, na scéně Michala Syrového během prvního dějství, aniž je režijně využitý) a vojáci se ocitnou mezi kravami (sličné baletky v černobílých strakatých kostýmech se zvonky na krku), které pase honák z Brna Tonio. A ukáže se, že Marie je původem z Čech. Mariiných poválečných zásnub se tak účastní ve skvostných róbách prvorepublikového stylu (kostýmy Tomáš Kypta) výkvět české šlechty nebo zakladatel české automobilky Václav Klement a Masaryk dekoruje vojenskými řády členy pluku, z nichž někteří padli.

Jenže tento posun příliš nevyšel. Hlavně proto, že mluvené texty v češtině byly neúnosně dlouhé. Studený se sice odvolává na Cimrmana, částečně i na Haškova Švejka nebo filmové komedie Jiřího Brdečky, ale dialogy postrádají šarm, vtip a pointy. A charakterizovat vojenské prostředí vulgarismy, k nimž se uchyluje i Marie, bylo v kontextu Donizettiho opery hodně přes čáru. Navíc jsou tak rozsáhlé mluvené plochy velmi náročné. Jak se ukázalo nejen pro operní sólisty, ale i pro tak vyhlášenou činoherní a muzikálovou herečku, jakou je v Liberci Markéta Tallerová v roli nafoukané německé vévodkyně, která, když její synovec dostane košem, pateticky recituje závěr Wagnerova Soumraku bohů.

Přidaná postava tatíčka Masaryka působila spíše jako jeho karikatura a extempore mimů coby opravářů markýzina sídla poškozeného válečnými boji bylo jak z nepovedené obhroublé grotesky zcela v rozporu s noblesní hudbou, která druhé dějství uvádí. Inscenátoři věnovali nastudování Dcery pluku památce československých legionářů, zejména příslušníkům 21. střeleckého pluku legií ve Francii. Tato Donizettiho opera, ani Studeného úprava, se však k takovému účelu nehodí.

Úspěch Donizettiho oper ale zakládá hudba a umění sólistů dostát nárokům vrcholného belcanta. Hudební čísla byla, s výjimkou Mariiny árie Par le rang et par l’opulence, zpívaná francouzsky. A trojice hlavních protagonistů excelovala. Jako markytánka Marie se předvedla sopranistka Jana Sibera a ovládla inscenaci svými koloraturami i svou energií a vervou jako živel s vojenským drilem u vojenské kuchyně, jako energická zamilovaná holka i slečna, která se nadýchaných tylových šatech vzpírá převýchově na šlechtické způsoby. Nešlo se ani příliš divit, že se jí to nedařilo, protože představitelka Markýzy, mezzosopranistka Lenka Šmídová, roli šlechtičny ve snaze o komickou nadsázku pojala spíš jako afektovanou pavlačovou treperendu.

Vedle Mariiny rozhodnosti ovšem vyzněl výborně kontrast „vidláka“ Tonia v podání tenoristy Ondřeje Koplíka, který ovšem suverénně zvládl oněch pověstných osm céček ve vyhlášené Toniově árii Ah! mes amis, quel jour de fête a přidal i to doplňované deváté. A svůj talent velmi slibně rozvíjí basista Jan Hnyk, když přesvědčil jako Mariin oddaný vychovatel a ochránce seržant Sulpice. Mužský sbor sice s flintami zacházel poněkud neohrabaně, ale pěveckým nárokům dostál. Pěvecké výkony nadšení diváci odměňovali dlouhými potlesky na otevřené scéně.

Za dirigentským pultem stál v Liberci Miloslav Oswald, který působí jako šéf olomoucké opery. Jeho hudební nastudování onen kýžený šarm a švih mělo, v orchestrálních sólech se navíc řada hráčů skvěle blýskla. Zároveň si byl Oswald dobře vědom dominantní role sólistů, vůči kterým vyvážil hladinu dynamiky orchestrálního zvuku.

Gaetano Donizetti: Dcera pluku
Premiéra v Šaldově divadla 28. května 2021

České libreto na základě doslovného překladu Martina Buchty napsal Tomáš Studený
Hudební nastudování Miloslav Oswald, režie Tomáš Studený, scéna Michal Syrový, kostýmy Tomáš Kypta, choreografie Rory Ferguson, sbormistr a jazykový poradce Martin Buchta, dramaturgie Vojtěch Babka

Osoby a obsazení: Marie, markytánka u 21. pluku – Jana Sibera, Sulpice (Ferdinand Sulpic), seržant 21. pluku – Jan Hnyk, Markýza Marie Vilemína z Bergenschwarzu – Lenka Šmídová, Tonio (Josef Antonín), mladík zamilovaný do Marie – Ondřej Koplík, Hortensius, intendant Markýzy – Josef Kovačič, Kaprál 21. pluku – Pavel Kobrle, Vévodkyně von Kracken bis Marckhausen – Markéta Tallerová, Generál Janin, Notář – Marian Mičjar, Instruktor – Richard Tůma (podoba) a Jiří Bartoloměj Sturz (hlas), T. G. M. – Radek Beran (podoba) a Tomáš Garrigue Masaryk (hlas)
Orchestr a sbor opery DFXŠ, Balet DFXŠ