Liberecká Dcera pluku – operní mission impossible

  1. 1
  2. 2
Divadlo F. X. Šaldy uvedlo v pátek 28. května 2021 premiéru opery Gaetana Donizettiho Dcera pluku v hudebním nastudování Miloslava Oswalda a režii Tomáše Studeného. Byla to od loňského října po dlouhých téměř osmi měsících divadelního lockdownu kvůli protikoronavirovým restrikcím první premiéra, které se v divadle – „postaru“ – mohli účastnit i ti, díky nimž divadla existují, diváci. Sice v rouškách, s osvědčením o očkování, prodělaném covidu nebo testu, s limitovaným počtem publika a volnými sedadly mezi nimi, bez občerstvení, ale s diváky.

G. Donizetti: Dcera pluku - Divadlo F. X. Šaldy 2021 (foto Karel Kašák)
G. Donizetti: Dcera pluku – Divadlo F. X. Šaldy 2021 (foto Karel Kašák)

Gaetano Donizetti (1797–1848), jeden z trojlístku italských mistrů vrcholného belcanta vedle Gioachina Rossiniho a Vincenza Belliniho, se u nás stejně jako v operních divadlech po celém světě prosadil především Nápojem lásky. Z té přehršle oper, které za svůj relativně krátký život napsal – a je jich na sedm desítek – naše divadla také často sahají po vděčné komedii Don Pasquale. Mají-li zdatnou koloraturní sopranistku, troufnou si na Luccii z Lammermooru, občas se objeví operní satira Poprask v opeře. Raritou bylo brněnské uvedení opery Maria di Rohan v roce 2008 a zcela mimořádná byla série tří Donizettiho takzvaně tudorovských oper Anna Bolena, Maria Stuarda a Roberto Devreux, kterou se zaskvěla v letech 2013 až 2015 ostravská opera – dramaturgicky, i díky výkonům sopranistky Jany Šrejmy Kačírkové v rolích všech tří královen a mezzosopranistky Michaely Kapustové coby jejich sokyň.

Na Dceru pluku si u nás dosud trouflo v roce 1843 pražské Stögerovo divadlo a pak už jen v roce 1960 opavské – a nyní liberecké. Diváci přenosů z Metropolitní opery do kin znají Dceru pluku ze dvou uvedení – s mistry belcanta Natalií Dessay a Juanem Diego Flórezem v roce 2008 a pak ještě v roce 2019 s Pretty Yende a Javierem Camarenou v rolích Marie a Tonia.

Donizetti psal Dceru pluku pro pařížskou Komickou operu, kde měla v roce 1840 úspěšnou premiéru, v typicky francouzském žánru opéra-comique, pro který je charakteristické střídání hudebních čísel s mluvenými dialogy. Podařilo se mu vtipně propojit francouzskou konverzační komedii se zpěvným italským belcantem a těžil z kontrastu drsného života vojenského regimentu a elegantního světa uhlazené zámecké šlechty. Děj se v originálu odehrává za napoleonských válek na počátku 19. století ve švýcarských Tyrolech, kam je dislokován francouzský pluk granátníků. Mezi vojáky žije titulní dcera pluku, markytánka Marie, nalezenec, kterou pluk vychoval v čele seržantem Sulpicem. Jenže se ukáže, že Marie je odloženou nemanželskou dcerou urozené markýzy, která se nejprve vydává za její tetu, a jako šlechtična měla by se vzdát svého milovaného tyrolského venkovana Tonia, který se kvůli ní nechal naverbovat k pluku. Opera samozřejmě končí šťastně – sňatkem Marie a Tonia.

G. Donizetti: Dcera pluku - Divadlo F. X. Šaldy 2021 (foto Karel Kašák)
G. Donizetti: Dcera pluku – Divadlo F. X. Šaldy 2021 (foto Karel Kašák)

Režisérovi Tomáši Studenému se však napoleonské války a regiment francouzských granátníků zdály příliš odtažité a nechal se inspirovat tím, že z Liberce pocházela dvacítka legionářů, z nichž někteří sloužili ve Francii v 21. střeleckém pluku. Děj tak přesunul o více než století kupředu – na sklonek první světové války, do období vyjednávání a pak i vzniku samostatného Československa. Mluvené dialogy v českém překladu Martina Buchty upravil a do děje zapojil i prezidenta Masaryka, který české legionáře vyšle, dokonce vzducholodí, na cimrmanovsky tajnou mission impossible – s cílem zlikvidovat německého císaře Viléma!

Vzducholoď ale nad Alpami ztroskotá (její vrak trčí, či spíše překáží, na scéně Michala Syrového během prvního dějství, aniž je režijně využitý) a vojáci se ocitnou mezi kravami (sličné baletky v černobílých strakatých kostýmech se zvonky na krku), které pase honák z Brna Tonio. A ukáže se, že Marie je původem z Čech. Mariiných poválečných zásnub se tak účastní ve skvostných róbách prvorepublikového stylu (kostýmy Tomáš Kypta) výkvět české šlechty nebo zakladatel české automobilky Václav Klement a Masaryk dekoruje vojenskými řády členy pluku, z nichž někteří padli.

G. Donizetti: Dcera pluku - Divadlo F. X. Šaldy 2021 (foto Karel Kašák)
G. Donizetti: Dcera pluku – Divadlo F. X. Šaldy 2021 (foto Karel Kašák)

Jenže tento posun příliš nevyšel. Hlavně proto, že mluvené texty v češtině byly neúnosně dlouhé. Studený se sice odvolává na Cimrmana, částečně i na Haškova Švejka nebo filmové komedie Jiřího Brdečky, ale dialogy postrádají šarm, vtip a pointy. A charakterizovat vojenské prostředí vulgarismy, k nimž se uchyluje i Marie, bylo v kontextu Donizettiho opery hodně přes čáru. Navíc jsou tak rozsáhlé mluvené plochy velmi náročné. Jak se ukázalo nejen pro operní sólisty, ale i pro tak vyhlášenou činoherní a muzikálovou herečku, jakou je v Liberci Markéta Tallerová v roli nafoukané německé vévodkyně, která, když její synovec dostane košem, pateticky recituje závěr Wagnerova Soumraku bohů.

Přidaná postava tatíčka Masaryka působila spíše jako jeho karikatura a extempore mimů coby opravářů markýzina sídla poškozeného válečnými boji bylo jak z nepovedené obhroublé grotesky zcela v rozporu s noblesní hudbou, která druhé dějství uvádí. Inscenátoři věnovali nastudování Dcery pluku památce československých legionářů, zejména příslušníkům 21. střeleckého pluku legií ve Francii. Tato Donizettiho opera, ani Studeného úprava, se však k takovému účelu nehodí.

G. Donizetti: Dcera pluku - Divadlo F. X. Šaldy 2021 (foto Karel Kašák)
G. Donizetti: Dcera pluku – Divadlo F. X. Šaldy 2021 (foto Karel Kašák)

Úspěch Donizettiho oper ale zakládá hudba a umění sólistů dostát nárokům vrcholného belcanta. Hudební čísla byla, s výjimkou Mariiny árie Par le rang et par l’opulence, zpívaná francouzsky. A trojice hlavních protagonistů excelovala. Jako markytánka Marie se předvedla sopranistka Jana Sibera a ovládla inscenaci svými koloraturami i svou energií a vervou jako živel s vojenským drilem u vojenské kuchyně, jako energická zamilovaná holka i slečna, která se nadýchaných tylových šatech vzpírá převýchově na šlechtické způsoby. Nešlo se ani příliš divit, že se jí to nedařilo, protože představitelka Markýzy, mezzosopranistka Lenka Šmídová, roli šlechtičny ve snaze o komickou nadsázku pojala spíš jako afektovanou pavlačovou treperendu.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


3 5 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments