Další a další příští významní skladatele se k hudbě dostali oklikou, ať už z toho důvodu, že jim rodiče vybrali jiné povolání, anebo protože se sami teprve během doby rozhodli pro hudbu.
Lully byl po svém příchodu do Paříže původně kuchtíkem, Rossini se učil nejprve na pekaře a pak na řezníka, Bruckner nějaký čas myslel na studium práv a úřednickou kariéru, Loewe studoval teologii, Auber měl být podle otcova přání obchodníkem uměleckými předměty a byl proto poslán na učení do Londýna. Donizetti měl být podle otce právníkem a sám toužil být architektem, pro Stravinského rodiče vybrali dráhu úředníka a vystudoval proto práva. Rovněž Tartini, stejně jako Sibelius měl být právníkem, Roussell námořním důstojníkem, Wolf-Ferrari malířem, E. T. A. Hoffmann právníkem. Wagner se nějaký čas rozhodoval, zda má být hercem, malířem nebo básníkem a vůbec nemyslel na hudbu, Adam měl být vědeckým pracovníkem a Gade truhlářem.
Jiní se dostali k hudbě přímo bez oklik, tak jak si přáli jejich rodiče a jak jim to vyhovovalo. Brahms například už od dětství hrál v hostinci na klavír, aby pomáhal otci v zajišťování živobytí a coby čtrnáctiletý poprvé veřejně koncertoval. Debussy sice zpočátku toužil být malířem, ale už jedenáctiletý se stal žákem konzervatoře, Bizet a Franck se jimi stali dokonce již devítiletí. Boieldieu jako sedmnáctiletý sklidil úspěch za první operu, a to rozhodlo o jeho hudebnické dráze. Dvanáctiletý Offenbach vystupoval ve veřejných hudebních zábavách a jako patnáctiletý začal budit pozornost v Paříži, přímo k hudbě šli i Cornelius, Ravel, Puccini, Mahler, Wolf, Reger, Bartók, Prokofjev, Richard Strauss a další.
U mnohých byly překážkou dráhy hudebníka z povolání, po níž svorně toužili rodiče i synové, nevalné hmotné poměry. Tak například u Josefa Haydna, u něhož problém nákladů na studium šťastně rozřešilo jeho přijetí do sboru dvorních zpěváčků. Verdi jako syn krčmáře a přadleny naštěstí zase našel příznivce – obchodníka Antonia Barezziho, který ochotně hradil útraty spojené se studiem. Jednoduché naproti tomu to bylo u Chopina, Liszta, Meyerbeera, Mendelssohna a Griega, jejichž otcové měli dost finančních prostředků, aby svým synům mohli dopřát nejlepší hudební vzdělání nejen doma, ale i v cizině. Jakou výhodu a přípravu pro příští koncertní kariéru měl například takový Mendelssohn, jemuž stačilo projevit přání a rodiče kdykoliv uspořádali koncert ve svém domě v sále, který pojal přes sto posluchačů.
Zvláštní to bylo u skladatelů ruských. Ve šlechtických a statkářských kruzích, z nichž vyšli, bylo sice samozřejmé umět lépe nebo hůře hrát na klavír či jiný hudební nástroj, trochu zpívat a třeba i nějakou tu skladbičky dát dohromady, ale na to, že by se syn z takové rodiny stal hudebníkem z povolání, nikdo nepomyslel. Nebylo to ostatně jaksi ani dost dobře možné už ze společenských důvodů. A tak ruští skladatelé 19. století byli téměř napořád muži jiných povolání a skladatelé jen „k tomu“, jako kdysi dávno slavný Hans Sachs byl „Schuhmacher und Poet dazu“.
Po Musorgském nejvýznamnější z členů tzv. „mocné hrstky“ Borodin o své skladatelské práci přímo řekl: „U jiných je bezprostředním zaměstnáním, povinností a cílem života; u mne jen oddechem a zábavou odvádějícími mne na chvíli od mé vlastní práce – profesury, vědy. Bojím se proto dát se jí příliš unášet, aby se to škodlivě neprojevilo na mé druhé, vlastní činnosti“.
A tak tedy byl Glinka pomocníkem tajemníka v ministerstvu dopravy, Dargomyžskij úředníkem kontrolního úřadu ministerstva vnitra, Balakirev po studiu na matematicko-přírodovědecké fakultě úředníkem ředitelství železničních skladišť, Kjui profesorem opevňovacích staveb na vojenské akademii generálního štábu, Borodin profesorem chemie na lékařské fakultě, Musorgskij postupně důstojníkem v tělesné stráži Preobraženského pluku, úředníkem hlavního inženýrského ředitelství, potom lesního oddělení a konečně státní kontroly, Rimskij-Korsakov námořním důstojníkem, Čajkovskij po vystudování práv tajemníkem na ministerstvu spravedlnosti, Serov předsedou kasačního soudu. Hudebníky z povolání, profesory na konzervatoři, se teprve dodatečně stali Čajkovskij a Rimskij-Korsakov. Tím byl od počátku Rubinštejn, který ovšem byl především klavírní virtuos a teprve v druhé řadě i hudebním skladatelem.
Jaký div, že za těchto předpokladů bylo opravdové hudební odborné vzdělání skladatelů, bez nichž by ruská hudba téměř neexistovala a o osobité hodnoty by byla chudší i hudba světová, chabé, nebo spíše žádné. Z členů slavné „mocné hrstky“ nebyl odborně vzdělaným hudebníkem vlastně žádný. Jediný z nich, Rimskij-Korsakov, si uvědomil tento deficit teprve tehdy, když byl jmenován profesorem konzervatoře. Sám vzpomíná, jak se tehdy sebekriticky zamyslel nad svými znalostmi či spíše neznalostmi a přiznal si, že toho ví o technice skladby možná méně než leckterý jeho žák. Proto po tři roky vedle vyučování neúmorně sám studoval. Jiné to bylo u Čajkovského, který zároveň s rozhodnutím věnovat se jen hudbě neváhal vstoupit – třiadvacetiletý hotový právník a ministerský úředník – na konzervatoř a naučit se teorii hudby opravdu od základu.
(Pokračování příště.)
Přemysl Pražák byl český hudební publicista a kritik, autor řady populárně naučných knih o hudbě. Těžištěm Pražákova zájmu byla česká hudba a její interpreti. Proslul zejména tituly jako Světoví mistři hudby v naší vlasti, Osobnosti české hudby, Malá preludia nebo Jak se kdy koncertovalo. (Přečtěte si více…)
