Lidská tvář velkých skladatelů (5)

Poměrně málo hluku se svým komponováním nadělal Wolfgang Amadeus Mozart, ačkoliv i on si k malé radosti sousedů dovedl sednout ke klavíru uprostřed noci a přehrávat skladbu, na které právě pracoval anebo kterou dokončil.

Pozoruhodné bylo, že mu ani v nejmenším nevadilo živé okolí, naopak si je pochvaloval. Sám psal z Milána roku 1771: „Nad námi bydlí houslista, pod námi druhý, vedle nás učitel zpěvu, který dává hodiny, v posledním pokoji naproti nám bydlí hobojista. To se to vesele komponuje. Nápady se jen hrnou.“

Později, když se oženil, stala se mu pro komponování nezbytnou přítomnost jeho ženy. Usedal pak k práci ponejvíce v noci, dal si od ní vyprávět veselé příběhy nebo pohádky (zvláště rád poslouchal o Aladinově lampě a o Popelce), i sám s ní rozmlouval, popíjel punč a psal. Roku 1791 si stěžoval své choti, která se léčila v Badenu: „Ani mě má práce netěší, protože jsem si zvykl chvílemi ustat v práci a promluvit s tebou pár slov a toto potěšení je mi teď bohužel nemožné užívat.“

Někdy si unaven zdříml, ale po chvíli zas vyskočil a komponoval dál. I tato schopnost dát se kdykoliv do práce nebo v ní po jakémkoliv přerušení hned pokračovat, byla pro něho typická. Za pobytu u Dušků na Bertramce hrál se společností kuželky a zároveň komponoval Dona Giovanniho. Když na něho při hře přišla řada, práci přerušil, udělal několik hodů a hned se k ní zase vrátil. V duchu komponoval vlastně stále, ať byl ve společnosti, jel dostavníkem, byl sám nebo se svou ženou.

Aniž o tom věděl, velmi často přitom tiše bručel, pískal, ba i hlasitě zpíval a najednou se dal i do práce, aniž by se přitom přestal podílet na zábavě či rozhovoru. Kvintet Tamina, Papagena a tří dam v Kouzelné flétně jej například napadl při hraní kulečníku a hned jej i napsal. Propracování skladby někdy až do posledních detailů držel v hlavě, takže pak už stačilo jen si sednout a psát. Tato schopnost stejně jako fakt, že v jeho skladbách je málokdy opravováno nebo škrtáno, vyvolávají dojem, jako by kompozice byla pro něho hračkou, že stačilo otevřít duši a hudba se z ní jen řinula.

Mozart býval někdy obviňován z povrchnosti a zběžné práce, ale bylo to neprávem. Správně to řekla jeho žena Konstance: „Velká pracovitost v posledních letech záležela v tom, že více napsal. Ve skutečnosti pracoval v hlavě stále stejně, jeho duch byl vždy v pohybu, komponoval, lze říci, bez ustání.“ Jen tím si lze vysvětlit některé jeho „husarské kousky“.

Řada z nich je spojena s pobyty v Praze: Nejznámější je napsání slavné árie Bella mia fiamma pro paní Duškovou, která, když se jí nemohla dočkat, Mozarta prostě zamkla v zahradním pavilonku a nepustila, dokud se nevykoupil hotovou skladbou (spotřeboval na ni ani ne hodinu).

Dále je známé napsání šesti tanců pro hraběte Pachtu, jenž pozval Mozarta na oběd a také jej zamkl a pohrozil, že oběd nedostane, dokud nenapíše dlouho stále jen slibované kousky.

Nejslavnější takový případ Mozartovy pohotovosti a rychlosti komponování je napsání předehry k opeře Don Giovanni na poslední chvíli v noci před premiérou. Všechny tyto příklady sice byly doklady znamenité pohotovosti, ale nebyly to zázraky. Mozart měl všechny tyto skladby, o nichž věděl, že je dříve nebo později dodat prostě musí, už dávno hotové v hlavě a jejich napsání byla už jen stránka technická, která mu byla protivná a kterou proto stále oddaloval, jak jen mohl.

Všechny tyto případy svědčí i o tom, že Mozart nepracoval soustavně a psal, kdy a kde ho právě napadlo, nebo také i delší dobu nepsal vůbec. Odtud zákrok paní Duškové nebo hraběte Pachty. Nebyli první ani poslední, kdo Mozarta takto přiměli k napsání skladby. I poslední operu a dokončené dílo vůbec, Kouzelnou flétnu, si vynutil divadelní ředitel Schikaneder tím, že Mozarta, který stále jen práci pod nejrůznějšími záminkami odkládal, zavíral v zahradním domku a nepustil, dokud neodvedl stanovenou dávku. O tom, jak rychle Mozart dovedl pracovat, svědčí například opera Titus, napsaná v necelých osmnácti dnech.

Podobné svědectví jako o Mozartovi podává jeho choť, píše o Carlu Maria Weberovi jeho syn: „Weber komponoval vlastně neustále. Svět pro jeho duševní život pozůstával jen z tónů. Barva, tvar, čas a prostor proměňovaly se v jeho nitru tajemným procesem ve zvuky. Právě tak jeho ucho sálo nejoriginálnější a nejkrásnější harmonie z nejchaotičtějších hřmotů, z beztvarých rámusů. Cesty a procházky se vtiskávaly do jeho paměti jako hudební básně.“

Mozart při komponování přímo potřeboval alespoň společnost své ženy. Naproti tomu Alexandr Porfirevič Borodin si nepřál, aby jej při kompozici kdokoliv viděl, dokonce ani vlastní žena ne. Vysvětloval to přesvědčením, že při komponování jeho obličej „příliš zhloupne“.

Stasov, který Borodina přece jen při práci vícekrát zastihl, líčí, jak stával u svého vysokého pultu na psaní a psal „s oduševnělou a nadšením planoucí tváří, s očima hořícíma jako plamen a se změněným vzezřením“. Tedy přece jen se skladatelův obličej při komponování měnil, ne však tak, jak si sám představoval.

Pro tvůrčí činnost si Borodin vlastně jen čas ukrádal, a proto napsal málo skladeb. Většina z nich vznikala velmi dlouho, svou první symfonii psal čtyři roky, druhou sedm let. A své dílo nejznámější, operu Kníže Igor, dokonce sedmnáct let. Sám označil hudbu jen za svoje „vedlejší zaměstnání, oddech po velmi vážných pracích“ a vysvětlil, že nemůže napsat za den průměrně víc než dvě strany partitury nebo čtyři stránky klavírní úpravy. Přimět jej ke komponování bylo často obtížné…

Rimskij-Korsakov zachoval veselou vzpomínku na jeden takový případ. Dnes světoznámé Polovecké tance byly ohlášeny v pořadu jednoho koncertu a Borodin se stále a stále nemohl dostat k jejich instrumentaci. Rimskij-Korsakov sáhl proto téměř k násilí. Vytáhl Borodina z laboratoře, kde měl se svou chemií stále co dělat, a spolu se dali do instrumentace. K urychlení práce psali tužkou, hotové archy potírali želatinou, aby se tužka nestírala, a pomocí kolíčků je připevňovali na šňůru na prádlo, aby co nejrychleji oschly.

(Pokračování příště.)

Přemysl Pražák (1908-1966) byl český hudební publicista a kritik, autor řady populárně naučných knih o hudbě. Těžištěm Pražákova zájmu byla česká hudba a její interpreti. Proslul zejména tituly jako Světoví mistři hudby v naší vlasti, Osobnosti české hudby, Malá preludia nebo Jak se kdy koncertovalo. (Přečtěte si více…)