O výlučnosti hudebního zážitku daly napovědět hned první tóny večera. Ty se okamžitě staly zaručeným příslibem toho, že večer bude pravým exkurzem do jiných světů. Prvním kusem repertoáru byl uhrančivý, zádumčivý a melancholický Kadiš od Maurice Ravela. Theremin, za minimalistického doprovodu Christophera Tarnowa, čarovně vstupoval do myšlenkového světa posluchačů koncertu a měl na ně až omamný účinek.
O něco méně hypnoticky působila svým tónorodem následující skladba Heinricha Isaaca, jež byla přes nekonvenční aranžmá logicky vystavěným dílem, navozujícím v nezvykle vibrujícím večeru nečekanou formu stability. Naopak, jako na pomyslném visutém laně, nataženém nad snově krásným údolím, levitovala duše posluchače při Rachmaninově Vocalise. Všechny tyto skladby měly ale jedno společné: byly pro zvláštní zvuk thereminu velmi naléhavé, svým způsobem bolestné a svým způsobem nádherné.
Exkurz hudbou několika staletí následoval i nadále. Klasicistní kus Johanna Abrahama Petra Schulze střídal snový impresionismus Gabriela Faurého. Přes obrovský časový rozptyl jednotlivých kompozic však nejde říci, že by si jednotlivé kusy nebyly podobné, či že by jejich svázání do jedné dramaturgie působilo násilně, právě naopak.
Skladatelská díla Christophera Tarnowa v rámci večera dramaturgicky vyčnívala mezi ostatními díly. Za neultimativního, ale přeci jenom důrazného doprovodu klavíru, chtěl skladatel po thereminu ještě více výrazu, než měly ostatní skladby či jejich aranžmá. V těchto momentech byl účinek hudby opět silně omamný a snad i proto těžko popsatelný. Provedené Intermezzo č. 1 připomínalo experimentální avantgardu, obnažující extrémní možnosti thereminu. Výsledek byl omračující, možná částečně skličující, zejména když s duem Eyck – Tarnow začala hrát také příroda, která nejprve zalomcovala okny kostela, na jehož střechu se rázem spustil vydatný déšť dodávající už tak syrovému představení další efekt.
Jakoby se následující skladba, Bleib bei mir Herr od Wilhelma Henry Monka, snažila usmířit rozbouřené živly, déšť se však neutišil. Stejně tak ani theremin nepřestával experimentovat s posluchačovou představivostí, a to třeba prostřednictvím opětovného tématu Vocalisy, tentokrát v hudebním zpracování Oliviera Messiana.
Večer zakončilo nejvýraznější a nejživelnější dílo večera, Sonáta č. 1 pro theremin a klavír Christophera Tarnowa. Jednalo se o skladbu nejdelšího rozsahu se skvostným a dlouhým finale, a snad o ní lze říci, že evokovala celou řadu postkatastrofických otázek. Sonáta byla zajímavým a velmi účinným zakončením tohoto večera. Přídavek, který po náležitém potlesku následoval, tento dojem částečně zhatil, ale nadšeně aplaudující bazilika si jej zkrátka zasloužila.
Oceňuji, že na takovýto v podstatě programový experiment bylo v České Lípě plno. V rámci letošního ročníku se jistě jednalo o velmi ojedinělý počin, který potěšil i neklasického diváka nebo posluchače, který nevyhledává klasiku samoúčelně a automaticky, nýbrž vyhledává její přidanou hodnotu. Té zde bylo přítomno vrchovatě.
HRAJI BEZ DOTEKU…
Festival Lípa musica, 21. září 2018 – Kostel všech Svatých v České Lípě
Maurice Ravel (1875-1937): Kaddish
Heinrich Isaac, Arr. Bartholomäus Gesius (1605): Nun Ruhen alle Wälder (1505)
Sergej RachmaninoV (1873-1943): Vokalíza, op.34/14
Johann Abraham Peter Schulz, arr. Max Reger (1905): Der Mond ist aufgegangen (1790)
Gabriel Fauré (1845-1924): Les Berceaux, op.23/1, Après un rêve
Bartholomäus Helder: Der Tag hat sich geneiget (1646)
Christopher Tarnow: Intermezzo č. 1 (2014)
Wilhelm Henry Monk: Bleib bei mir Herr (1861)
Olivier Messiaen (1908-1992): Vocalise Etude
Johann Abraham Peter Schulz, Arr. Christopher Tarnow (2017): Der Mond ist aufgegangen (1790)
Christopher Tarnow: Sonáta pro theremin a klavír č. 1 (2013)
Carolina Eyck (SRN) – theremin
Christopher Tarnow (SRN) – klavír
