List z Kanady: Heldentenor Jon Vickers

I když paměť právě v těchto dnech, na přelomu starého a nového roku, svádí ke vzpomínce na operní pěvce “zlaté éry”, kteří už nejsou mezi námi (loni jich bohužel zase přibylo dost – Giulietta Simionato, Cesare Siepi, Joan Sutherland, Shirley Verrett…), já osobně si přece jen raději připomenu ty, kteří jsou pořád ještě mezi námi. Zvlášť výrazně a zcela pravidelně se mně vybavuje krátké setkání u nás v Montrealu zhruba před deseti lety, právě s jednou z těchto legend – to když můj zrak doma spočine na osobně podepsaném CD s Karajanovou nahrávkou Beethovenova Fidelia.

Jonathan Stewart Vickers (narozený 29. října 1926 v kanadské prérijní provincii Saskatchewan, ve městě Prince Albert) a v hudebních kruzích více než půl století známý jako Jon Vickers má už dlouho své místo mezi nejvýznamnějšími heldentenory celé operní historie jisté.

Jon Vickers pochází z početné rodiny o osmi dětech. Jeho stipendium na studium Royal Conservatory of Music v Torontě, které získal v roce 1950, přišlo v pravý čas: Sedm let strávených na zdejší univerzitě poskytlo Jonu Vickersovi výbornou průpravu k oslnivému nástupu na jednu z předních světových operních scén, Royal Opera House Covent Garden v Londýně. Připravený musel být dobře, neboť mu hned první rok svěřili hlavní tenorové role v Un ballo in maschera (Maškarní ples – Verdi), v Carmen (Bizet) a v Les Troyens (Trojané – Berlioz). Další sezónu k nim pak přibyla Aïda a Don Carlo (Verdi) a také Die Walküre (Valkýra – Wagner) . V pozdějších letech se tady představil též jako Tristan (Tristan und Isolde/Tristan a Isolda – Wagner), nejspíš nevíce chválený byl ovšem jeho Peter Grimes (Britten). Vedle operních rolí měl Vickers v repertoáru i přes tři desítky oratorií a kantát, přes čtyři stovky německých písní, stejně jako i další stovku anglických, francouzských a italských.

Debut v Bayreuthu, asi dodnes snu všech operních wagnerovských pěvců, přišel v roce 1958. Jon Vickers tam vystoupil jako Siegmund ve Valkýře, v roce 1964 si tam zazpíval Parsifala. Metropolitni opera v New Yorku přivítala Jona Vickerce v roce 1960 jako Cania z Pagliacci (Komedianti – Leoncavallo), zpěvák se tam pak znovu a znovu vracel v následujících dvaceti sezonách, kdy v 225 představeních vytvořil 16 rolí. Jon Vickers došel uznání také v “domově italské opery””- v milánské La Scale, stejně jako i v prakticky ve všech věhlasných operních domech a na operních festivalech.

s Birgit Nilsson

Po celou dobu své pěvecké kariéry byl Jon Vickers známý tím, že každé roli, kterou přijal, věnoval obrovskou pozornost. Odmítal přitom zpívat – jak sám říkal – takzvané “nesympatické role” a přijímal jen ty, u nichž doufal, že v jeho interpretaci jim budou posluchači či diváci věřit. Jako jeden z mála si “přivlastnil” čtyři velké role ve čtyřech jazycích: Petera Grimesa, Aenease (Trojané), Otella a Tristana. Katalog Vickersových nahrávek sice není rozsáhlý, ale o to je pozoruhodnější. Vedle čtyř zmíněných partů zaznamenal i dvakrát Siegmunda (Valkýra), dvakrát Florestana ve Fideliu, Samsona (Samson et Dalila/Samson a Dalila – Saint-Saëns) a samozřejmě Petera Grimese. Kritici však oceňovali nejvíce jeho interpretaci Verdiho Otella (dvě nahrávky – Serafin a Karajan, též filmová verze), Vickersův Tristan byl považován za nejlepšího od doby Lauritze Melchiora.

Hloubka jeho pojetí každé role byla fascinující. Jon Vickers využíval jednotlivé role svého repertoáru především jako nástroj k prezentaci nejhlubších emocí a také coby příležitost zprostředkovat hodnoty té které partitury. Jakákoli samoúčelná pěvecká exhibice mu byla cizí. V tom se shodoval se dvěma svými nejspíš ještě slavnějšími kolegy a spolupracovníky: s Marií Callas (spolupracovali šest let, nejznámnější je jejich Medea) a a Herbertem von Karajanem.

S Marií Callas

V roce 1999 vyšla o tomto slavném tenoristovi biografie Jon Vickers – A Hero’s Life od Jeannieho Williamse, u Northeastern University Press.