List z Kanady: Heldentenor Jon Vickers

I když paměť právě v těchto dnech, na přelomu starého a nového roku, svádí ke vzpomínce na operní pěvce “zlaté éry”, kteří už nejsou mezi námi (loni jich bohužel zase přibylo dost – Giulietta Simionato, Cesare Siepi, Joan Sutherland, Shirley Verrett…), já osobně si přece jen raději připomenu ty, kteří jsou pořád ještě mezi námi. Zvlášť výrazně a zcela pravidelně se mně vybavuje krátké setkání u nás v Montrealu zhruba před deseti lety, právě s jednou z těchto legend – to když můj zrak doma spočine na osobně podepsaném CD s Karajanovou nahrávkou Beethovenova Fidelia.


Jonathan Stewart Vickers (narozený 29. října 1926 v kanadské prérijní provincii Saskatchewan, ve městě Prince Albert) a v hudebních kruzích více než půl století známý jako Jon Vickers má už dlouho své místo mezi nejvýznamnějšími heldentenory celé operní historie jisté.


Jon Vickers pochází z početné rodiny o osmi dětech. Jeho stipendium na studium Royal Conservatory of Music v Torontě, které získal v roce 1950, přišlo v pravý čas: Sedm let strávených na zdejší univerzitě poskytlo Jonu Vickersovi výbornou průpravu k oslnivému nástupu na jednu z předních světových operních scén, Royal Opera House Covent Garden v Londýně. Připravený musel být dobře, neboť mu hned první rok svěřili hlavní tenorové role v Un ballo in maschera (Maškarní ples – Verdi), v Carmen (Bizet) a v Les Troyens (Trojané – Berlioz). Další sezónu k nim pak přibyla Aïda a Don Carlo (Verdi) a také Die Walküre (Valkýra – Wagner) . V pozdějších letech se tady představil též jako Tristan (Tristan und Isolde/Tristan a Isolda – Wagner), nejspíš nevíce chválený byl ovšem jeho Peter Grimes (Britten). Vedle operních rolí měl Vickers v repertoáru i přes tři desítky oratorií a kantát, přes čtyři stovky německých písní, stejně jako i další stovku anglických, francouzských a italských.

Debut v Bayreuthu, asi dodnes snu všech operních wagnerovských pěvců, přišel v roce 1958. Jon Vickers tam vystoupil jako Siegmund ve Valkýře, v roce 1964 si tam zazpíval Parsifala. Metropolitni opera v New Yorku přivítala Jona Vickerce v roce 1960 jako Cania z Pagliacci (Komedianti – Leoncavallo), zpěvák se tam pak znovu a znovu vracel v následujících dvaceti sezonách, kdy v 225 představeních vytvořil 16 rolí. Jon Vickers došel uznání také v “domově italské opery””- v milánské La Scale, stejně jako i v prakticky ve všech věhlasných operních domech a na operních festivalech.

s Birgit Nilsson
V roce 1953, tedy ještě za studií v Torontu, se Jon Vickers oženil, s manželkou Henriettou vychovali pět dětí. Když mu bylo čtyřicet, tedy roku 1966, se rozhodl omezit počet svých veřejných vystoupení na pětašedesát ročně, aby mohl trávit více času s rodinou. V době, kdy byl na vrcholu pěvecké kariéry, si našel čas také na manuální práci na své farmě v provincii provincii Ontario, prý aby neztratil kontakt s realitou života. V roce 1973 se Jon Vickers rozhodl usídlit na ostrově Bermuda, známém daňovém ráji. Důvod byl jasný: I když pocházel z velmi skromných poměrů, ve svých nejlepších pěveckých letech si byl moc dobře vědomý své ceny. Požadoval velmi vysoké honoráře a pochopitelně i proto nehodlal více než polovinu z nich přenechat kanadským daňovým úřadům. Do pěveckého důchodu odešel v roce 1988.

Po celou dobu své pěvecké kariéry byl Jon Vickers známý tím, že každé roli, kterou přijal, věnoval obrovskou pozornost. Odmítal přitom zpívat – jak sám říkal – takzvané “nesympatické role” a přijímal jen ty, u nichž doufal, že v jeho interpretaci jim budou posluchači či diváci věřit. Jako jeden z mála si “přivlastnil” čtyři velké role ve čtyřech jazycích: Petera Grimesa, Aenease (Trojané), Otella a Tristana. Katalog Vickersových nahrávek sice není rozsáhlý, ale o to je pozoruhodnější. Vedle čtyř zmíněných partů zaznamenal i dvakrát Siegmunda (Valkýra), dvakrát Florestana ve Fideliu, Samsona (Samson et Dalila/Samson a Dalila – Saint-Saëns) a samozřejmě Petera Grimese. Kritici však oceňovali nejvíce jeho interpretaci Verdiho Otella (dvě nahrávky – Serafin a Karajan, též filmová verze), Vickersův Tristan byl považován za nejlepšího od doby Lauritze Melchiora.

Hloubka jeho pojetí každé role byla fascinující. Jon Vickers využíval jednotlivé role svého repertoáru především jako nástroj k prezentaci nejhlubších emocí a také coby příležitost zprostředkovat hodnoty té které partitury. Jakákoli samoúčelná pěvecká exhibice mu byla cizí. V tom se shodoval se dvěma svými nejspíš ještě slavnějšími kolegy a spolupracovníky: s Marií Callas (spolupracovali šest let, nejznámnější je jejich Medea) a a Herbertem von Karajanem.

S Marií Callas
Vickers zpíval na prvních třech jarních Karajanových festivalech v Salcburgu (1966, 1967 a 1968), s Karajanem také nahrál Tristana, Siegmunda z Valkýry, Otella a Florestana (Fidelio – Ludvig van Beethoven), stejně jako i filmové verze Komediantů a Otella. Rovněž pod Karajanovou taktovkou se představil v La Scale a newyorské Metropolitní opeře.

V roce 1999 vyšla o tomto slavném tenoristovi biografie Jon Vickers – A Hero’s Life od Jeannieho Williamse, u Northeastern University Press.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments