Když jsem před už bezmála třiceti lety přijel z tehdejšího socialistického Československa do Kanady a usadil se zde, byla to doba železné opony ve střední Evropě a tady čas hluboké hospodářské krize. Internet – tak jak ho používáme dnes – v té době ještě neexistoval a informace se získávaly stejně těžko, jako práce v nové zemi. Člověk byl vděčný za všechno, i za víkendové pozvání od jednoho zde už dlouho usazeného manželského páru z Prahy – pozvání na chalupu, na odpočinek i trochu práce. V sobotu ráno jsme tam začali něco malého dělat, když najednou přestala jít elektřina. Jejich ochotná sousedka hned vzala telefon, aby zjistila, co se děje. „No určitě, Madame Traxler…“, slyším najednou.
Ano, takovou náhodou jsem se dostal na práh malého domku asi devadesát kilometrů od Montrealu v rekreační oblasti Chertsey, kde tehdy žilo hodně Čechů a Slováků. Říkali tomu mezi sebou Sokolské údolí. Jedním z nich byl i Jiří Traxler, narozený roku 1912 v Táboře, tehdy tedy ještě v Rakousku-Uhersku, český pianista, skladatel, textař a aranžér, dnes jediný žijící muzikant – současník Jaroslava Ježka.
S Jaroslavem Ježkem (druhá polovina 30.let)
Jak šla léta, pan Traxler s manželkou Jarmilou se přestěhovali do nejstudenějšího kanadského města Edmontonu v západní provinci Alberta, kde žijí dodnes. Já jsem na ono krátké setkání časem zapomněl a teprve nedávno jsem při hledání čehosi na internetu zjistil, že pan Traxler je stále mezi námi. A že mu za pár týdnů bude už devětadevadesát!
Je skoro univerzální pravdou, že čas vše zahojí a také správně zhodnotí. Tvůrčí vrchol Jiřího Traxlera jako hudebního skladatele a textaře spadá do doby kolem druhé světové války. I když po „nelegálním“ odchodu z Československa koncem roku 1949 upadl ve své rodné zemi do nemilosti, jeho skladby byly tak populární, že se hrály většinou bez uvedení jména autora i za komunistického režimu. I já vzpomínám, jak jsem v době svých studií viděl v jednom z kin na pražské Vinohradské populární film Eva tropí hlouposti (1938), k němuž Jiří Traxler složil hudbu.
Po roce 1989 mu byla udělena – opožděně, ale zaslouženě – spousta cen a erudovaní hudebníci nazývali jeho tvorbu „nejpozoruhodnější z naší jazzové historie“ a psali o „jisté tvůrčí noblese a oparu poetičnosti“.
Ocenění Za přínos české hudbě (2009)
Známé tvrzení, že „šikovný český člověk se ve světě neztratí“, platí o panu Jiřím Traxlerovi v Kanadě dvojnásob. Pochopitelně skládal, avšak uplatnil se také jako konferenciér., muzikant a aranžér. Uměl ovšem i cizí jazyky a tak v dobách, kdy v Kanadě nemohl svoji původní profesi vykonávat naplno, pracoval nejdřív jako hotelový recepční a později celá léta jako technický kreslič. V roce 1980 vydal u Josefa Škvoreckého knihu svých pamětí, nazvanou Já nic, já muzikant.
Při doprovázení sboru v Edmontonu 10.března 2007 u příležitosti svých 95.narozeninKonec divadelního roku 2010 byl v Čechách tak trochu ve znamení dlouhověké Emilie Marty z Čapkovy Věci Makropulos a její představitelky, legendární Soni Červené. Myslím, že pan Jiří Traxler se rozhodně může mezi tyto dvě dámy s klidem postavit. Protestovat určitě nebudou. Na zdraví!
